Z historie tisku: technologie, která před víc jak 100 lety umožňovala barevný tisk novin a časopisů

rubrika: historické články / fotografie, film, rozhlas a televize, původně vyšlo: Epocha 1903, autor Jan Deport.
Pestrobarevné obálky časopisů a novin dnes pokládáme za běžnou věc. Jak něco takového ale připravovali tiskaři v době, když si o počítačích s DTP programy mohli jen nechat zdát a kdy i barevná fotografie teprve začínala? To vám prozradí článek z roku 1903
Následující text pochází z roku 1903

Trojbarevný tisk.

Napsal Jan Deport, společník firmy Deport & Panzer, reprodukční ústav v Praze.

Během půl páta věku od doby, kdy se ve vzdělané Evropě začalo rozmáhati knihtiskařství, nejmocnější to příčina dnešního kulturního rozvoje celého lidstva, postoupilo umění toto na výši, jaké se tiskaři prvých »inkunabulí« zajisté nikdy nenadáli.

A neplatí to pouze o vlastním tisku písmenkovém, jehož úžasný pokrok pochopíme, povážíme-li jen, že sázela a tiskla-li se před několika sty lety jen poněkud objemnější kniha po několik měsíců, vychrlí dnes rotační tiskací stroje do světa přes noc tisíce a statisíce exemplářů časopisů, aby tuto práci opakovaly den ze dne.

Úžasného rozvoje od doby XIV. století až po naše dny dočkalo se vůbec veškeré umění reprodukční, které doznalo nesmírného zdokonalení jaksi do hloubky.

A věru, stačí porovnat pouze prvotní dřevoryty, jež jsou každému přístupné ve sbírkách různých veřejných i soukromých museí, se dnešními autotypiemi, světlotisky a barevnými reprodukcemi, abychom si uvědomili jedním pohledem, jak pokročilo lidstvo během půl tisíciletí jen na tomto jediném poli své činnosti.

Ovšem děkuje technika reprodukční za svoje zdokonalení v prvé řadě zasažení fotografie do umění tiskařského. Jakým způsobem, o tom promluveno již na těchto místech při ukázkách reprodukcí autotypických, nejběžnějšího to dnes druhu rozmnožování obrazů dle fotografií pomocí tiskařské černi.

Se zdokonalováním této jednobarevné reprodukce fotografických obrazů pomýšleno již od prvních počátků autotypů na to, jak získat tisknuté obrazy, které by skutečnosti odpovídaly nejen kresbou, nýbrž i barvou.

Začátek učiněn tím, že se po způsobu staršího primitivního barvotisku, jehož ukázky vídáme již ve století XVIII., hotovily různobarevné plné podtisky na papíře, a na takto zabarvené plochy vytištěn pak černý obrázek autotypický. Pro dosažení pak větší barvitosti a jemnějších odstínů prováděny později tyto podtisky nikoli barvou nanášenou v souvislé ploše, nýbrž zrněnou, a větším neb menším zrnem barvy nabývala konečná reprodukce tmavších nebo světlejších tonů.

Methoda tato byla ovšem spíše kolorováním než barvotiskem, jak slovu dnes rozumíme, a nemohla ani míti budoucnost. Jednak se takový tisk neobyčejně zdražil, neboť tisknuto mnohdy 5 až 8 podtisků v různých barvách mimo štoček černý, a jinak nebylo vůbec ani možno vystihnouti v konečné reprodukci veškeré odstíny barev originalu.

Jelikož věc nešla prostě methodou mechanickou, nezbývalo než obrátit se na cestu optickou a vyžitkovat jiným způsobem známé jednoduché pravdy, že totiž všechny barvy jsou složeny ze tří barev základních, červené, žluté a modré.

Princip pak nového způsobu barevné reprodukce, chromotypie, rodící se koncem století XIX., byl pak následující:

Při fotografování nějakého barevného předmětu získat jednu fotografii, která by vznikla po odloučení paprsků modrých a žlutých pouze vlivem paprsků červených, jež fotografovaný předmět vysílá, a z ní provedeným štočkem tisknout pouze červenou barvu; druhou fotografií, kterou by vytvořily pouze žluté světelné paprsky po odloučení červených a modrých, použit na zhotovení štočku pro tisk žlutý, a konečně stejným způsobem získati štoček pouze pro barvu modrou.

Takto získané jednotlivé fotografie resp. štočky z nich budou ovšem neúplné, ale po vytisknutí jednotlivých těch obrazů na sebe v patřičných barvách musí povstat reprodukce ve všech odstínech barev.

Tento theoreticky správný princip byl sice již znám několik desítiletí před skutečným jeho praktickým využitím, ale hlavně vlivem nedostatečných pomůcek technických nedošel platnosti dříve.

Prvý, kdo se pokusil o trojbarevný tisk tímto způsobem na základě absorpce (pohlcování) barev pomocí filtrů, byl Pansonnet roku 1865.

Jeho filtry se skládaly ze dvou slepených skleněných desek, mezi nimiž byla tekutina příslušné barvy; fotografováním skrze ně získal tři negativy, jež leptal na lithografický kámen a tiskl pak patřičnou barvou na papír.

Z pozdějších dob zasluhují zmínku pokusy Ducos de Hauron-a, Husníka a Alberta, až konečně správnou methodu schopnou praktického provádění vypracoval Dr. H. V. Vogel v Berlíně, jenž svůj patent r. 1893 prodal americké firmě M. Löwy, která si o rychlé a všeobecné rozšíření chromotypie získala zásluhy uvedením na světový trh patřičných rastrů pro tento způsob reprodukce.

Pokusíme se zde načrtnouti v obrysech postup práce při hotovení trojbarevných obrazů.

Při barvotisku záleží ovšem nejprv velice na správném zhotovení fotografie, negativu, který se tedy, jak již praveno, dělá zvláštní pro každou ze tří základních barev. Pro zhotovení negativu pro modrou barvu vloží se totiž do fotografického přístroje před citlivou desku sklo červeně zabarvené, které pak slově filtr nebo kivetta, a pro negativ pro červenou barvu sklo modré; barvu žlutou netřeba v obou těchto případech filtrovat z příčin optických.

Pro třetí negativ pro žlutou barvu není pak třeba vůbec žádného barevného filtru, neboť citlivá deska sama má tu vlastnost, že zachycuje především paprsky barvy žluté. Prvé dvě barvy se fotografují na barevnou emulsi prof. Alberta.

Snímky se provádějí buď přímo rastrem — jemně mřížkovaným to sklem, jehož účel objasněn též ve zmíněném již článku o jednobarevné autotypii v předminulém ročníku tohoto listu — anebo se nejdříve provedou diapositivy, které se teprve fotografují skrz rastr. Tento druhý způsob, ač jak patrno je při něm procedura delší a dražší, užívá se dnes častěji, neboť pomocné ony diapositivy lze dle potřeby opravit, takže získaný z nich nakonec negativ jest úplně bezvadný, správný a čistý.

Kopírování negativů se děje jako při obyčejné autotypii na zinkovou nebo měděnou desku potaženou citlivou gelatinou, z níž pak příslušným vyleptáním povstane štoček neboli cliché.

Co se týče rastrů, skrze které se jednobarevný obraz fotografuje, aby se souvislá jeho plocha barevná rozložila v jednotlivé osamocené body, nutno podotknout, že potřebné zde tři rastry jsou ryté každý pod jiným úhlem, čímž se dosáhne, že konečný barevný obraz je rozčlánkován a roztečkován v pravidelných mnohoúhelnících — jak se lze přesvědčiti zvětšovacím sklem na obrázku naší přílohy — což má za následek nekonečné množství barevných odstínů a přechodů, neboť jednotlivé barvy jeho se někde kryjí a někde leží pouze těsně vedle sebe v různých kombinacích.

Rozumí se, že manipulace při tomto způsobu reprodukce není omezena na pouhé mechanické zacházení s přístroji a s fotografiemi, nýbrž je mnohem složitější než při obyčejné autotypii, a vyžaduje mimo náležitou zručnost též dostatečný vkus, zkušenost a znalost kombinací barev u leptače, který snímky upravuje.

Barev užívá se pro tisk úplně čistých. Jsou-li tedy štočky již hotové a vložené do tiskařského lisu, tiskne se nejprve štočkem pro barvu žlutou, neboť tato je krycí, na ni se nanáší otisk štočku pro barvu červenou, a nakonec teprv se tiskne barva modrá, která musí býti zcela průhledná, neboť je nejtemnější.

Obrázky naše na příloze k tomuto číslu našeho časopisu podávají ukázky trojbarevné reprodukce, jak je provádí známý pražský chromolithografický závod firmy Deport & Panzer.

Obr. 1 předvádí nám prvý podtisk barvou žlutou, obr. 2 otisk štočku pro barvu červenou; obr. 3 je druhým stadiem tisku, neboť tu nanešeny již na sebe barvy žlutá a červená. Na obr. 4 podán otisk štočku pro modrou barvu, a konečně obr. 5 podává konečný výsledek celého pochodu reprodukčního, krajinku — pohled na město Roudnici od Angelo Zeyera — v přirozených barvách vzniklých přetiskem všech tří zmíněných štočků přes sebe.

Při reprodukci větších uměleckých děl, tmavších olejomaleb atd., nepodává však ani tento tak dokonalý způsob tisku výsledky naprosto bezvadné.

V těchto případech pak se užívá vynálezu A. C. Angerer-ova, jehož podstata spočívá ve zhotovení ještě čtvrtého štočku pro barvu šedou, jíž se vystihnou i nejjemnější přechody jednotlivých tonů do sebe a mírní se ostrost jich obrysů, takže možno tu vlastně mluvit o tisku čtyřbarevném, jenž se vyznačuje krásnou sytostí stínů na obrázku, ovšem ale též i větší drahotou celé práce.

Dnešního dne, kdy barevné tisky pražských českých několika velkozávodů reprodukčních soutěží vítězně svojí hodnotou s výrobky toho druhu cizími, dobývá si tento druh rozmnožovacího umění půdu nejen v umění, ale i v průmyslu a vědě, a není zajisté daleká doba, kdy zcela zatlačí nevkusné a mnohdy nepřirozené staré barvotisky na podřízené místo.

A zajímavo je tu pozorovat, že trojbarevný tisk prováděný pomocí fotografie vykazuje se dnes mnohem lepšími praktickými výsledky než dosud — trojbarevná fotografie sama!


Původní zdroj historického článku:
Epocha 1903, autor Jan Deport.


témata článku:
datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
25. září 2019


Diskuze k článku „Z historie tisku: technologie, která před víc jak 100 lety umožňovala barevný tisk novin a časopisů“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2024 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je již od počátů svého fungování v roce 2011 provozován
na originálním redakčním systému z dílny Perpetum web design.