Dobrý vtip nezestárne aneb čemu se před sto lety smáli naši předci

Veselá rodina.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Který to národ asi je?

Místo práce
plno hesel —
tančí a je
stále vesel.

Pochopitelně.

“Vždyť vy vlastníte sám automobil — a nadáváte na automobilysty!” —
“Ano, ale pouze jen když jdu pěšky.’’

V restauraci.

Na cestě Paříží:
„Teď jsem si něco objednal na jídelním lístku, ale nevím, zdali je to k jídlu nebo se k tomu jen voní!“
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Nemoc

Jeden harvardský profesor prohlásil, že lenost je nemoc. Je-li tomu tak, pak je to snad jediná nemoc na světě, z které nemocný nechce být za žádnou cenu vyléčen.

Dobrý člověk.

Ženich (ku matce nevěsty, která před svatbou loučíc se s dcerou, plakala): Neplačte, matinko — já vás nemohu viděti plakat — nebo se mi utrhne srdce!...
Vezměte si s pánem bohem vaši dceru zase zpátky!’’

Daně.

„Nesu ván tady výměr daní, pantáto.“ — „Před vámi nemá člověk teky pokoj ani v hrobě.“
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Mnohem horší.

“Proč jsi tak smutná, Milado?’’— “Ach, pomysli si jen, moje příbuzná mne nutí, abych si vzala muže, kterého jsem jak živa neviděla.’’ — “Ó, ty jsi na tom mnohem lépe, než-li já, já si musím vzíti muže, kterého jsem již viděla!”

A tu musil být zticha.

Cis: Víš ty, že pan Oznobený mluví šest řečí?
Fis: Neměl jsem posud příležitost o tom se přesvědčit — kdykoliv jsem se s ním sešel, vždy byl ve společnosti své ženy.

Automobil.

V době nesmyslné rychlosti automobilů:
„Jistě se vám stalo neštěstí — kola máte samou krev.“
„No, vidíte, přejel jsem jsem jen dvě děti a babu a stroj to všechno vydržel!“
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Z tiché domácnosti.

Paní Ostrá: Tuhle čtu v novinách, že lidé, kteří jsou nešťastní v lásce, mají velké štěstí v kartách.
Pan Ostrý: Dovolila by jsi mně dnes do hospody, abych zkusil své štěstí v kartách?

Ze zpovědnice.

Ku zpovědníkovi přišel mladík a zpovídal se, že proti policejnímu zákazu vybíral z hnizd čejčí vejce.
“To je velký a těžký hřích!“ káral jej zpovědník. “Kde pak to bylo?“
Mladík jmenoval ono místo a slíbiv, že se polepší, odešel s rozhřešením. Brzy potom šel kolem místa, kde čejky hnízdily i spatřiv s úžasem zpovědníka, jak tam vajíčka vybírá, utekl, zdrcen ve svém srdci.

Příští neděli přišel zas ku zpovědi. “Již opět jsi zhřešil, synu?” zhrozil se velebníček.
“Ano, velebný pane! — zlíbal jsem dívku!” —
“To je velký a těžký hřích!” káral jej zase kněz. “A kde pak bydlí?” —
“O, holečku, to vám již neřeknu!” vyhrkl hříšník. “To by dopadlo zas jako s těmi čejčími vejci!”

Zcela přirozeno.

“Pane, vy jste pro mne skutečnou hádankou. Jednou se mi zdáte býti tak mužáckým a po druhé tak úžasně zženštilým.”
“To je zcela přirozené. To je dědičné.”
“Dědičné? Jak to?”
“Můj otec byl muž a matka byla žena.”