O teplotě lidského těla

Teplota těla lidského

Když dítko přijde na svět, octne se náhle z teploty 36° C až 37° C v ovzduší značně chladnějším a náhlou tuto změnu by nesneslo bez náležité ochrany.

Ztratilo by své teplo na okolní vzduch, poněvadž dle zákonů fysiky dvě různě teplá tělesa svou teplotu mezi sebou vyrovnávají.

Když do studené sklenice nalejeme teplé vody, pozorujeme po půl hodině, že voda ochladla, co zatím sklenice jen málo se ohřála a obé nabude v krátkosti teploty pokoje.

Také dítě by ztratilo většinu svého tepla a konečně by zahynulo nedostatkem tepla; před ztrátou tepla chrání pak peřinky a záviny.

Odrostlý, jenž pracuje, jemuž potrava dodává material k vytváření tepla, jako palivo kamnům, může snadno nahraditi si ztrátu tepla tělesného. V nervové soustavě jest zvláštní místo, rozdělení a vytvořování tepla řídící; všecky orgány těla, všecky buňky a pletiva, krev atd. přijímají stále kyslík vydatným dýcháním ze vzduchu, kyslík látky těla okysličuje a toto okysličování jest pramenem tepla.

Ztráta tepla rychle se nahrazuje a teplota těla udržuje se stále přibližně na stejné výši. Ať žije člověk na dálném severu, ať v horkých krajinách rovníkových, ať v žáru léta neb v mrazu zimy, ať je kliden neb namáhá se, podržuje svou tělesnou teplotu asi mezi 36—37° C a zevní vlivy jen o několik málo desetin stupňů ji mění.

Jinak je tomu u dětí, ale také ponejvíce ve stáří, kdy výživa trpí neb u nemocných, kde následkem horečky jest zvýšené spalování bílku i tuku, což je příčinou hubnutí, kdy pak nemohou se dosti rychle potravou nahražovati látky k vytvoření tepla spotřebované. V takových případech nastávájí zvýšené ztráty tepla a tento zvolna, ale stále zvětšující se nedostatek může velmi snadno vésti k poruše výkonů celého organismu.

Jest odůvodněno přirovnati tělo ku stroji, jenž vykonává práci silou uvolněnou z potravy, tak jako je koná stroj parní teplem při spálení paliva se objevujícím. Ačkoli toto přirovnání jeví se býti hrubým, uvážíme-li, jak jemným až do těch nejmenších podrobností přesně pracujícím ústrojím jest tělo lidské, jest přece přirovnání ono v hlavní věci zcela oprávněno

Ani sebe dokonaleji seřízený parní stroj nemůže pracovati, není-li dostatečným množstvím paliva zaopatřován a když nemá dobrý tah t. j. neprochází-li jím potřebné množství kyslík obsahujícího vzduchu. Tyto dvě hlavní podmínky musí býti splněny současně, má-li stroj silu vyvinouti a práci konati, teplo v sílu přeměňovati. Mimo to musí býti všecky části stroje mazány, aby nenastalo třením předčasná upotřebení.

Podobné jsou poměry v lidském těle, jimiž se vznik tepla vzbuzuje a řídí. I zde musí býti tělo opatřováno dostatečným množstvím okysličení schopné potravy. Ale nejvýhodnější potrava zůstala by nezužitkována, jako nejlepší uhlí na špatném roštu v kamnech, nemajících tahu, kdyby v krvi milliony červených krevních tělísek nebyl kyslík do celého těla rozváděn, jakož kdyby z něho plícemi a dílem i povrchem těla nebyla odváděna nepotřebná, ba jedovatá kyselina uhličitá, tak jako odchází kouř komínem. Nemůže-li kouř unikati, jest spalování nedokonalé, palivo jen bubří, kamna jsou studená a na roštu zůstane mnoho neshořených zbytků.

Částem strojovým, jež se mažou, odpovídají v těle lidském kosti, klouby a vaziva, především ale svaly a šlachy. Neboť veškeré svalstvo, jež krev protéká, jeho výběžky a úpony šlach, béřou z krve při svém stahování proud nejdůležitějších šťáv, krve a mízy. Proud ten je stálý, zabraňuje váznutí práce svalů a tím i ochabnutí vytvořování tepla.

Když se třeba v nejstudenějším vzduchu pohybujeme, hned pozorujeme přibývání tepla. Proto v takových případech v nedostatku vhodné práce popocházíme, dupeme a rukama pohybujeme, aby nám nebylo zima. Pohyby tyto jsou prací svalů a při tom současně se vyvinuje teplo. Zajisté krásné to zařízení, spojení práce s nevyhnutelným teplem.

Vidíme z toho, že tepelné poměry našeho těla jsou na různých podmínkách závisly, jež vzájemně se podporují a doplňují a že rozumným způsobem života t. j. dobrou a účelnou výživou, dýcháním čistého vzeuchu a prací jsme s to až do vysokého stáří si pravou tělesnou teplotu zachovati. Staří lidé arciť chladnou. Méně potravy přijímají, jsou ponejvíce bledší t. j. mají v krvi méně červených tělísek, dýchají povrchněji, méně se pohybují než v letech mladých, kdy síla a energie neopotřebované buňky těla k činnosti povzbuzovaly.

A tak se stává, že pod vlivem zákona přírodního tělo pomalu chladne. Jest možno sice vhodnou léčbou uměle, ale jen pomíjivě výživu těla zlepšiti, ku př. soustřednými přípravkami z bílkovin; můžeme též tělocvikem činnost svalů poněkud nahraditi a umělým hojným přiváděním kyslíku (inhalací) nedostatek tohoto životního prvku nahraditi asi tak, jako kovář rozdýmá měchem doutnající uhlí — ale přes to konečně zhasne plamen života a v několika málo hodinách vymizí z těla poslední stopy tepla, tak jako když v kamnech oheň došel.

Obraťme svůj zřetel ku dvěma chorobným zjevům v tepelném hospodářství našeho těla.

Jsou to collaps (rozklad) a horečka. Prvnější stav, jenž je přechodným, bohužel někdy nezadržitelným uhasínáním života, vědomí a vůle, můžeme pozorovati při omdlení, kdy pak hledíme rychle pomoci energickým dýcháním čistého vzduchu. Takový rychlý rozklad či úpadek sil pozorovati jest také, když se poraní tepna, z níž krev vystřikuje a hrozí v pravém slova smyslu vykrvácením. V obou případech (mdloby i poranění tepny) nedostatkem kyslíku uhasíná činnost nervstva, tělo rychle chladne, nejdříve špička nosu, uši, čelo, ruce a nohy a chladnutí rozšiřuje se pak celým tělem, když případ končí smrtí.

Oproti vylíčenému klesání teploty stojí její stoupání, kterýžto stav nazýváme horečkou a jest buď výsledkem porušeného oběhu krve, ku př. následkem nastuzení neb zánětu, částečným překrvením, jaké při katarhech, při hnisavých ranách, při úpalu slunečním pozorujeme; neb jest následkem otravy činnosti bakterií do těla vniknuvších a dráždí tepelné nervové ústředí, když jím proudí krev obsahující jedy bakteriemi zplozené. V mnohých nákažlivých nemocech, jako spalničkách, spále, hlavničce (typhu) zdá se, že má horečka tuto vylíčenou příčinu.

Ale ať je tomu jakkoliv, jest vždy tělesná teplota zvýšena. Spalování v těle jest vždy prudcí a rychlejší. Přirozeně v tom stavu horéčném rychleji rozpadávají se červená krevní tělíska, buňky tukové i svalové, že nelze je potravou dosti rychle nahražovati. Čím tedy trvá horečka déle, tím hubenější, bledší a ve svalstvu slabším je nemocný člověk a tím nesnadněji jest pak s to, když horečka pomine, trvale svou normální teplotu si udržeti, teplota jeví náklonnost ku klesání, kdežto v horečce udržovala se na vyšším stupni.

Jak praveno, kolísá i u člověka zdravého teplota, ale jen o několik desetin stupně; ráno jest teplota nižší než večer, v klidu a chladu o něco nižší než při práci a v horku neb prudkých pochodech, běhu neb v tanci. Než toto kolísání jest i proti změně teploty v horečku bezvýznamným ; v horečce nastává večer silné stoupání, z rána zase silné rychlé klesání a i tu udržuje se ještě ve výši abnormální 37,5-38,5° C.

Vidíme tedy, že řízení tepelných poměrů našeho těla ve stavu zdravém znamenitě působící jest ve stavu nemoci choroboplodnými vlivy porušena, ale vždy jeví se tu snaha, navrátiti se do poměrů normálních. Také uznáme, že mluví-li se o někom „že má studenou krev“, o jiném ale „že má krev horkou“, možno jen obrazně mluviti.

Naše tělesná teplota jest naprosto nezávislá na naší náladě, jest nezávislá ať na nás působí dojmy tísnivé neb vzrušující, jest ve velkém celku stálou, kdežto údery srdeční a tep žil jsou plně pod vlivem mozkových dojmů. Má-li se tedy vyšetřiti teplota nemocného, může se tak jediné stát teploměrem, nespolehlivým jest hmat tepny.