Jak fungoval první zvukový film z přelomu minulého století

Predstavení s chronofonem.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Chronofon.

Fonograf byl již znám, když se vynalezl kinematograf, a tu jest zcela přirozeno, že se záhy pomýšlelo sloučiti oba přístroje.

Bylo vykonáno mnoho pokusů v tom směru, a často také bylo lze viděti nedokonalé rozřešení této úlohy. Úkol tento je vskutku dosti složitý, chce-li se dokonale rozřešiti. Chceme-li totiž míti dokonalou illusi, musí všechny pohyby těla, změny výrazu tváře, pohyb rtů přesně souhlasiti s mluveným slovem. Tím způsobem nebyla úloha ještě nikdy rozluštěna.

Teprve před nedávnem uskutečnili Gaumont a Decaux (čti: Gómon a Dekó) přístroj, který působí bez závady.

Dříve spokojili se vynálezci s tím, že kterýkoli fonograf uvedli současně v činnost s kinematografem, jehož obrazy byly zachyceny nezávisle na fonografu. Snadno lze pochopiti, že nebyla možna soudobost za těchto okolností.

Aby obdržel se naprostý synchronismus obou přístrojů jak při zachycování, tak při reprodukci, bylo třeba v obou případech spojití oba přístroje transmissí úplně bezpečnou.

Z obou přístrojů vyžaduje kinematograf více síly, aby byl uveden do pohybu, a zdálo se být výhodným, aby poháněl fonograf, který snadno uvede se v pohyb. Avšak jestliže při kinematografu snesou se dosti značné rozdíly rychlosti, není tomu tak při fonografu, kde nejmenší variace rychlosti způsobí změnu ve výši tónů a v jich poměru. Proto ukázalo se nutným, aby fonograf poháněl kinematograf svým slabým motorem (hodinovým neb jiným strojem), opatřeným regulačními orgány, které jsou nevyhnutelné pro správnou reprodukci hlasu.

Tento úkol, zdánlivě paradoxní, řešili vynálezci pomocí elektřiny. Motor, který pohání kinematograf, skládá se z pevného prstenu Grammova, který jest dělen v určitý počet sekcí, a kotvy, která jest opatřena Siemensovou cívkou. Projde-li proud elektrický z kteréhokoli zdroje postupně různými sekcemi induktoru, natáčí cívka Siemensova neustále své póly za otáčejícími se póly prstenu. Proud, který prochází sekcemi prstenu, jest uzavírán rozváděčem, který může být umístěn v libovolné vzdálenosti od kinematografu.

Rozváděč jest utvořen z kontaktů, které, jsou umístěny na hřídeli fonografu, a které se dotýkají postupně pevných kartáčků. Každý kartáček je spojen vodivým drátem s jednou sekcí Grammova prstenu. Pochopí se snadno, že za těchto okolností pohyb kinematografu jest úplně závislý na rotaci fonografu, a že mezi oběma pohyby musí býti absolutní soudobost.

Při představeních s chronofonem se shledalo, že jest nejlépe promítati obraz na neprůhlednou záslonu neb stínidlo. Aby pak illuse byla dokonalá, musí se zdáti, že slova vycházejí z úst vyobrazené osoby. Za tím účelem musí býti fonograf umístěn asi tak, jak obraz ukazuje. Tím se sice octne daleko od kinematografu, což však nevadí při chronofonu, neboť spraví to několik metrů vodivých drátů.