Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   •   samolepky na stěnu Pieris.cz   •   magazín Příroda.cz   •   plastikové modely Plastikáče.cz   •   převod PDF na GIF animace DraGIF.cz

Šminky a líčení v dávné i nedávné historii

původně vyšlo: Eva 1914, autor neuveden.
Jak se ženy líčily v dávné minulosti a jaké do bylo za dob našich prababiček? To vám prozradí článek z roku 1914.


Z historie šminky.

Díváme-li se na nynější modu, vidíme, že pořádně přehání.

Kdo se podívá na ty nesčetné „rajery“, „smetáky“, „aigretty“ a jiné „fedrpuše“, zdobící, nebo lépe řečeno nezdobící hlavy dam, vidí, že klobouk dámský bude pomalu již jakýsi „škrabač nebe“ a opravdu také již objevily se nejnovější modely, které blíží se povážlivě středověkým „věžím“ na dámských hlavách.

Také sukně nafukují se již, až zdá se, že snad krinolina neblahé paměti vstane z mrtvých.

Lidé nosů útlých naříkají si také, že dámy voní parfumem tak, že dělá to nervosní lidi ještě nervosnějšími a pak, „mažou se“ tak, že lidská pleť mizí pod vrstvou šminky „emailové“, takže ženská tvář je jako z porculánu.

Šminka je dle mravokárcu znamením mravního úpadku doby.

Nebudeme se s nimi o to příti, ale jisto je, že šminka není žádný moderní vynález, ale ctihodně stará. Je takřka věčným inventářem „věčně ženského“, byla v císařském Římě, byla za doby středověkého rytířstva.

„Román o Růži“, známá středověká báseň, líčí dosti podrobně, jak se středověké paničky a slečinky strojily a také mazaly. Mohli bychom sestavili skoro celý toiletní stolek paní a slečen rytířek, o starém Římě ani nemluvíme. Zde nám kulturní historikové prozrazují všecky tajnosti toilet římské krásné pleti, jejich lázně v mléce oslic, jejich masky pro krásu, připravované z jakéhosi těsta, míseného rovněž osličím mlékem. Ale poněvadž tato starověká kosmetika je víc směšná nežli zajímavá, můžeme ji klidně přejiti krátkou zmínkou. Podíváme se raději do minulosti ne tak vzdálené.

V 15. a 16. století nevydávaly dámy tolik peněz obchodníkům šminkami, ale dělaly si je doma. Tyto šminky domácí výroby byly z vepřového sádla a z tuku z telecích nožiček. Krásněji to nevypadalo nežli všecky ty moderní „krémy“, ale pleti to jistě méně škodilo.

Dámy té doby měly hlavní požadavek, aby byla pleť svítivých barev, bílá a čistá. Proto šminka i pudr je na stolku renaisanční dámy v krásné shodě. Za doby španělské mody byla moda i v líčení se : pudru se zde vyplýtvalo tolik, že dámy byly celé pomoučené a podobaly se mrtvolám. Aby si takovou pudrovou masku poněkud oživily, barvily si hodně rty a tak na bílé pudrované tváři odrážela se ostře ohnivá červeň rtů, což bylo považováno za zvláště krásné.

Zajímavo je také, že toto líčení a pudrování tehdy se tak vžilo, že stalo se obvyklou modou; přestala-li dáma svoji vzácnou tvář malovat a líčit, bylo to považováno za znamení smutku. Tak Anna Rakouská po smrti svého chotě Ludvíka XIII. objevila se nenalíčená na znamení hlubokého smutku po svém manželi.

Šminka a pudr byly v době té takovou nezbytností modní dámy, pravým „kusem šatu“, takže tyto krasavice chodily dokonce se šminkou a pudrem spat, braly si je do postele a dokonce šminka a pudr dávány jim i po smrti do rakve.

Za doby baroku byla šminka na tvářích tak silná, že tvořila pravou masku, skrývající zcela pravou podobu dámy. A bylo k tomu potřebí nejméně hodiny práce denně, aby takové „dílo malířské“ bylo-provedeno jak náleží. Paničky měly na svých stolcích hrnečky s barvami a štětečky jako v nějakém malířském atelieru.

Černou barvou namalovaly si brvy, i oči si „zvětšily“, na tváře nanesly hustou vrstvu červeně, která se rozběhla ještě přes bradu a na šíji. Také nyní neužívaná barva modrá byla při těchto barokních malířských výkonech; tou se dělaly jemné žilky, aby dáma vypadala hodně „modrokrevně“ a podobala se tak vysokým aristokratkám Na konec se toto malířské dílo poprášilo tlustou vrstvou pudru, který přímo stíral rysy obličeje svou kašovitou vrstvou.

Líčení takové pohltilo ohromně času, neboť tato „malba“ musila býti až několikráte za den „restaurována“. Krásná „malířka“ nosila tedy s sebou svoje „malířské načiní“, štětec, pudrovadlo, barvy a zrcadlo, aby pro případ potřeby honem si vylepšila případný defekt svého arcidíla.

V rokokové době nebylo líčení tak hrubé jako za baroka, rysy již tak nemizely pod nánosem barev a pudru, ale dbáno více jemného odstiňování a pikantního zdůrazňování dámských vnad. Ale ani „nejmalířštější“ dámy naší doby nejdou tak daleko, aby konkurovaly dámám ze 17. věku. Šminka má jenom zvyšovati krásu, nezastírati přirozené tvary tváře a přehání-li se, je nejen po kráse, ale krasavice může se státi nemírným nalíčením přímo komickou.

Nemůžeme potlačiti ani trošíčku sociální poznámku: šminka je vždy znakem hyperkultury. Voda, zdravý vzduch, užitečná práce, hygienický způsob života dodávají víc půvabu, nežli nejlepší šminky od světových firem. A jako na tváři je také často nepěkná šminka na duši. Kdo má bystré oči čtenářské, najde každou „šminku“ i v básnické a spisovatelské tvorbě a pozná hned, kdo píše ze srdce a kdo pro výdělek či sensaci.



zdroj historického článku:
Eva 1914, autor neuveden.

datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
28. května 2019


 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.





Debata k článku Šminky a líčení v dávné i nedávné historii


Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání včetně původních obrázků.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu ani opravovány původní překlepy.

Pokud chcete náš obsah převzít nebo máte zájem u nás zveřejnit svůj PR článek, tak nás prosím kontaktujte.

© 2011 - 2019 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozováný zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.



Naše další projekty: