Krokodýlí polévka aneb jak může psychika změnit chuť jídla

Krokodil.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Moc domněnky.

Buckland, znamenitý americký přírodozpytec, dával po šťastném lovu missisipského krokodíla (aligátora), jejž za účelem vědeckým rozložil, hostinu, k níž četnou a vybranou společnost sezval.

Celý dům jeho zařízen byl s elegancí a vkusem nevšedním. Hosté přišli. Tabule pokryta stříbrem, křišťálem a čínským porculánem.

Jako první chuť přinesena na stůl výtečná polévka. „Co říkáte té polévce?“ ptá se Buckland, když polévku dojedl, vedle sebe sedícího známého labužníka. „Skutečně znamenitá,“ zněla odpověď. „Polévka je želvová, že ?“ ptám se jen proto, že v ní žádný zelený tuk neshledávám. Doktor zavrtěl hlavou. „Mně se zdá, že má polévka příchuť po pižmu,“ prohodil jiný stolovník, „je to ne nepříjemná, ale zvláštní chuť.“

„Všecky aligátoři tak zapáchají,“ nadhodil Buckland, „zvláště krokodíl, kterého jsem ráno rozložil a z něhož jste právě jedli polévku.“ — Všickni hosté strnuli a zbledli.

Potácejíce se, až na dva neb tři opustili hodovní síň, jen asi 2-3 srdnatí zůstali až do konce výtečné tabule. „Hleďte co dělá domněnka !“ pravil Buckland. „Kdybych byl řekl, že polévka jest ze želvy neb z ptačích hnízd, měli byste ji všickni za znamenitou a výtečně byste ji byli zažili.

Tak mocným jest předsudek!“ „Ale byl to skutečně aligátor?“ ptá se úzkostlivě jedna dáma. „Nikoliv, polévka byla z docela dobré telecí hlavy a ničeho jiného více,“ odpověděl učenec.