Detailní pohled do dílny padělatelů peněz

Jak se „dělají“ peníze.

Padělání peněz je řemeslo nejen velmi staré, ale i výnosné, čehož důkazem je, že neustále se v dennich listech můžem dočíst o dopadení jednotlivých penězokazů nebo celých společností, které výrobu peněz provozují ve velkém.

Ba před nedávnem se dokonce podařilo policii pařížské stihnouti společnost více než 60člennou, která se zabývala zajímavou specialitou, totiž výrobou peněz ze skla; získané skleněné odlitky pak byly galvanicky pozlacovány.

Následkem velkého rozsahu této společnosti a pak proto, že právě takové padělání peněz vyžadovalo množství různých přístrojů, nemohl tento podnik zůstat dlouho utajen.

Pravý a proto nebezpečnější penězokaz však nepracuje ve velkých společnostech, nýbrž jednotlivě a prostředky často co nej primitivnějšími, při čemž je také před vyzrazením nejjistější.

Jeho dílna je někde v tichém sklepě, za stůl mu slouží několik starých beden, po nichž má rozestaveny své jednoduché pomůcky; lampa, která nedává více světla, než je právě potřeba na práci, několik nástrojů, sádra, kov, tyglík, jejž často zastupuje jen starý hrnec, a konečně vzorek v podobě pravé mince — víc není třeba pro uvedení takové pokoutní mincovny v chod.

Hotovení falešných kovových peněz je vlastně jednodušší než náš popis; je tudiž jasno, že rozšíření zločinů penězokazectví zabraňují jen velmi přísné tresty, jimž padělání mincí podléhá. Jako material na lití falešných stříbrných peněz bere penězokaz obyčejně staré lžíce z cínu nebo britannského kovu. Falšování kromě fasony i materialu se arci děje jen z přílišné zištnosti, neboť by ve skutečnosti za nízkých cen stříbra vydělal i tehdy svých a poctivých 40 i 50%, kdyby užil i téže slitiny stříbra a mědi jako státní mincovny.

Penězokaz na našich obrázcích rozbil svůj stánek rovněž ve sklepě. Jeho nástroje jsou co nejjednodušší — tabule skla, trochu loje nebo vosku, sádra, tyglík, kleště, pilník a potřebný kov.

Na sklo dá kousek loje neb vosku, na něj položí pravý peníz, který chce nápodobit, z lepenky udělá okraj, do něj na minci nalije sádru, která rychle ztvrdne.

Podobně odlije rub penízu a má tak dvojdílnou formu, do níž nepotřebuje než nalit roztavený kov. Na hotovém odlitku vzniknou ovšem hřebeny, které pak je třeba opilovat pilníkem; vroubkování okraje se pak nápodobí prostě nůžkami, dokud jest odlitek ještě ve měkkém stavu.

Jedná-li se o peníz zlatý, pozlatí pak odlitek ještě v galvanické lázni; často postřibřují také falsifikaty stříbrných mincí.

Obyčejně si však penězokazi tuto práci ani nedají a hledí udat mezi lid prosté odlitky cínové, které lze dosti dobře rozeznat od pravých peněz už tím, že se jich povrch zdá jakoby mastným. Jinak ovšem — kromě nejjistějšího rozeznávání zvukem — lze falsifikaty poznat obyčejně dle jich váhy, neboť jsou většinou bud lehčí neb těžší než mince pravé.

Právě však při tomto nejjednodušším způsobu padělání peněz je pachatel nejbezpečnější; hrozí-li mu při jeho podzemní práci vyzrazení, je všechno nářadí za okamžik před nepovolaným okem schováno. Mimo to lze takovou práci prováděti zcela tiše aniž by o ní sousedé zvěděli.

Čím složitější ale výroba falešných peněz, tím jsou sice padělky dokonalejší a tím snáze lze jimi oklamat, ale tím větší je také nebezpečí objevení pachatelů, neboť na příklad lis na ražení mincí nelze okamžitě schovat, a nepracuje také úplně beze hřmotu. Následkem podezření sousedů proti tajemným takovým zvukům slyšeným v domě, bylo také již vypátráno množství dílen penězokazeckých.