Měly by se naše děti bát dětí s jinou barvou kůže?

Bílá a černá

V hotelu velikém
s jídelnou, hernou
černoch je a ten má
dcerušku černou.
Elinko, děvenko —
pobízí máti —
jděte si s černoškou
v zahrádku hráti!

Nejdřív se Elinka
černošky bála.
»Nejde tu barvu smýt?«
doma se ptala.
Ne, ne, ne, Elinko,
to už tak v pleti,
černošské z Afriky
černé jsou děti.

Elinka myslí si:
Přec jen je jiná!
Ráda ji nemám nic,
ať není vinna.
Hračku svou černošce
půjčiti nechce,
při hře ji uhodí
zlostně a lehce.

Jaké pak, Elinko,
sváry a boje?!
Vždyť je to, Elinko,
sestřička tvoje.
Milovat veškeré
lidi se patří,
bílí i černí jsme
sestry a bratří!

Dávno již minul čas,
andílku milý,
kdy lidé černochy
tloukli a bili,
jak zvěř je chytali,
prodali v dáli,
aby se bělochům
otroky stali!

Elinka stírá si
slzičky smutné,
černošce trhat jde
hrozničky chutné.
Papej, jez! — pobízí —
tyhle jsou sladší!
K té černé tvářince
bílou svou tlačí.