Zapomenutá historie elektromobilů

Elektrická drožka
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Elektrické drožky

Mezi samohybnými povozy zaujímaly právě elektrické povozy dosud místo dosti podřízené, ustupujíce hlavně benzinovým automobilům, které se v poslední době velice rozšířily. Příčinou tohoto zjevu jest v první řadě laciné palivo, jakým jest benzin, vedle toho však i neobyčejná výkonnost benzinových automobilů, která má v tom svůj základ, že lze i na delší cestu velmi snadno větší množství benzinu s sebou voziti, tak že se jimi také velmi dlouhé cesty do mnoha set kilometrů bez zastávky konati dají. Tím stává se cestovatel neobyčejně nezávislým.

Naproti tomu jest pohon elektřinou mnohem dražším a potud mnohem méně výkonným, že se zásoba elektřiny poměrně rychle vyčerpává, dopouštějíc jízdy jenom na 40 nebo 50 km ač nemá-li akkumulátorová baterie příliš býti těžkou. Jakmile pak jest proud vyčerpán, nastává nezbytnost, vybitou baterii nabraditi akkumulatory novými, nabitými. A s tím spojena jest nejen značná ztráta času, nýbrž je k tomu zapotřebí elektrické centrály.

Avšak přes mnohé výhody benzinových motorů shledáváme se při nich přece také s mnohými nevýhodami. Již povaha explosivního motoru vůbec podmiňuje velmi neklidný, strkavý a skákavý chod povozu, motor způsobuje nepříjemný hekavý hluk, jenž zejména při delší cestě bývá cestujícímu samotnému na největší obtíž. Rovněž šíří se od spálených plynův obtížný zápach, jenž hlavně při jízdě po větru se stává cestovateli až nesnesitelným.

Naproti tomu vyniká elektrický povoz právě chodem neobyčejně klidným a tichým, celé pak zařízení naprostou čistotou.

A právě tyto zevnější okolnosti staly se rozhodujícími momenty v otázce, jaké automobilní povozy by měly býti ve velikých městech pro námezdnou jízdu připuštěny. V ohledu tom učiněno bylo nejprve v Berlíně policejní opatření v ten smysl, že se pro veřejnou vozbu dopouštějí jenom povozy elektrické, kdežto drožky benzinové nebo s jiným explosivním pohonem byly z námezdné vozby naprosto vyloučeny.

Konstrukce elektrických drožek

Elektrický kočár z továrny v Aubervilliersu
Zařízení elektrického kočáru dle vzoru aubervillierského.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

V každém voze jsou dva elektrické motory, které podle potřeby buď současně pracují, má li se větší rychlosti dosíci, nebo jen jeden, jenž k volnějšímu pohybu drožky úplně dostačuje. Toto zařízení poskytuje pak i té výhody, že drožka zůstává pohyblivou, i když by jeden motor k práci neschopným se stal. Ohebný převod zamezuje skoro úplně přenášení nárazův od kol na motory, čímž se tyto velice ušetřují. Největší rychlost, jíž se oběma motory dosíci dá, jest 18 km, tedy o polovici větší než průměrná rychlost povozů koňských.

Výměna akkumulatorů vyžaduje nejvýše tří minut času. Baterie má kapacitu 60 až 70 ampérových hodin, což úplně stačuje na jízdu 30-40 km. Elektromotory uzavřeny jsou vzduchovzdorně, tak že k nim nemá prach naprosto přístupu, pracují s napjetím 80 až 90 Volt a dávají při 1100 obratech v minutě 2 ks. Oba váží 100 kg.

Nabíjecí stanice akkumulatorů
Nabíjecí stanice akkumulatorů, zároveň síň pro výměnu batterií
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Také výstražné znamení elektrické uvádí se v činnost šlapáním, tak že řidič jest náležitě zaměstnán.

Drožka váží 1260 kg a pojme mimo řidiče ještě pět osob. Kola jsou dřevěná a osvědčují se lépe než kola drátová; na obruči nasazen jest pás kaučukový, 70 mm tlustý, jenž i při značné váze vozu nárazy dostatečně mírní.

Též i v Paříži počínají se vedle četných automobilů benzinových hojně objevovati motorové vozy elektrické. Hlavně je to společnost »Compagnie générale des voitures«, která se o rozšiřování elektrického pohonu při automobilech zasazuje. Ředitelem jejím jest Bixio, vrchním inženýrem pak A. de Clausonne. Hlavní sklad této společnosti nalézá se v Paříži v ulici Cardinet, továrna pak v Aubervilliersu (Óbrvijé).

Obr. 1. předvádí nám