Co jsou ženy? Ženy jsou andělé.
Namítne se mi: že andělé nestárnou. Stárnou snad ženy? To to! Zeptejte se které chcete, žádná se nepřizná, že je stará anebo dokazují snad vrásky, šedivé vlasy a rozličné jimž nedostatky, že stárnou. To to! Ty jsou jen optický klam, jakési znaménko, jehož užívá příroda k tomu, aby naznačila, že dotyčné majitelky mají své biřmování již trochu dále za sebou než-li jiné. No, tak!
Zeptejte se dále každého studenta: Co je jeho láska? „Anděl,“ odpoví ihned - a takový student, než doroste, má těch andělů hodně, musí jich tedy všude být, neboť ať koukne v levo či v pravo, vždy vidí anděla.
Mimoto, vždyť jsou také zlí andělé. Neškodí tedy, když je některá zlá. Mně je to aspoň jedno, když nemám s ní co co dělat. Konečně staré přísloví praví: „Mužští jsou čerti.“ Nestejné póly se přitahují.
Mezi ženou a mužem panuje, jak snad je všeobecně známo, velká přitažlivost; musí být tedy žena protivou muže; protivou čerta je anděl, je tedy žena zase andělem.
Proč se ženě říká paní?
Žena v obyčejné řeči je manželská polovice mužova, která ve vznešenějším slohu nazývá se paní neb dokonce milost neb jemnostpaní.
Poslední názvy původem svým sahají do oněch dob, kdy ženy zapomenuvše, že mají býti mužům podrobeny, všelikými figlemi a fortely je dostaly pod pantofel a pomocí vařečky nad nimi počaly vládnouti. Podle starého podání již Eva tak učinila Adamovi a po kopulaci sobě osvojila titul paní.
Čím mají ženy zároveň být i nebýt
Ženy mají býti jako Amor, jehož jediná říše naprostá láska jest — ale nemají býti zase jako Amor: nemají stále ze svého toulu střílet.
Ženy mají býti jako pravda, nelíčené — ale nemají být jako pravda: obávané.
Ženy mají býti jako váha, tak svědomité — a zase nemají býti jako váha: nemají míti tak ostrý jazýček.
Ženy mají býti jako harfa, tak něžně harmonické a nemají býti jako harfa, tak snadně rozladěné.
Ženy mají býti jako anglická královna Viktorie, tak ctěné, ale nemají býti jako královna Viktorie: majíť ponechati vládu mužům.
Ženy mají býti jako památník, toliko jednomu drahými — ale nemají býti jako památník: nemají míti takové množství vzpomínek a konečně mají býti ženy jako Eva — žíti toliko pro jednoho muže a ne jako Eva, ráj má býti všude tam, kde se nalézají.
Stvoření ženy.
Matrona jakási mluvila takto k Rabbi Josse: „Věru, kdo pozorně čte, jak Bůh váš Evu stvořil, nehrubě jej z toho ctíti může; neb medle, mluv! proč musel Adamovi spíže žebro odníti a takořka ukrásti ?“
„Otče!“ řekla přítomná Rabbi Jossova dcera, „otče! nech ať já jí odpovím. Víš-li pak již, ctná paní! že dnešní noci loupežníci k nám se dobyli a spoustu stříbra nám ukradše, skvostnou nádobu zlatou, práce překrásné na její místo postavili ? Vyjev mi teď bez úskoků, co myslíš o té drzosti?“
„Ty žertuješ,“ odvece matrona; „jakpak čin ten krádeží nazývati můžeš? Což pak na něm drzého a loupežnického vidíš?“ „A tedy nic?“ doloží panna. „Ejhle tedy proč Boha našeho z toho obviňuješ, že žebro nepotřebné odňav, společnici nad vše dražší z něho utvořil ?“
Krásná žena.
Pod titulem „Fysiologie pařížská“ podává „Figaro“ z péra Labruyéra řadu typův ze společnosti francouzské. V řadě líčení těch došlo také na krásné ženy. — Není nezajímavo zvěděti, kým a čím je dle mínění „Figara“ taková krásná žena. Možno býti nejhezčí, unášející a nejvýš zbožňovanou ze všech žen, ale přes to vše netřeba přece ještě býti „krásnou ženou“.
Krásná žena jest tvor zvláštní, odborný, představující jaksi oltář čili obětnici světovou; jest jakási nad míru zajímavá bytost, již dlužno chovati v saloně, má-li se udržeti na výši ruchu pařížského.
„Večer bude u nás krásná paní X.“ — znamená v nighlife’u (ve vznešeném světě) tolik, jako kdyby někdo řekl, že při obědě u Boileaua bude Moliere nebo Lambert.
Krásná žena, jaká jen býti může, jest ženou plnou vděků, ba i rozumu, skromnou, kteráž ale při tom přec dovede rozpřádati rozmluvu, která zbožňuje svého muže a touží po klidném životě, ale kteráž pojednou obecnou pověstí cítí se stržena do víru přetvářky, ostýchavosti a všední nudy.
Taková žena provozuje řemeslo krásy. Angličané to zovou profesional beauty. Bytost taková není více ženou, nýbrž typem, vzorcem, štítem. Pro sebe nemá ani minutky času. Hledána pro svou nešťastnou krásu, nemůže býti více svou paní a nenáleží více svému muži ani dítkám svým, ale náleží pouze světu, lidem, kteří chtějí viděti její poprsí, její odhalené paže, její čelo a její obdivuhodné vlasy.
Od té chvíle nesmí krásná žena míti více svých myšlének, svého výrazu tváře, svého vlastního úsměvu neb pohledu. Určeno, aby byla majetkem, sochou z mramoru, bůžkem. Svět k ní řekl: „Jsi krásna a nemáš práva býti čím jiným“ — a proto ta ubohá mizí u víru obecného obdivování, podobná loutce, točící se za sklem boulevardových skříní.
Mužští ohlédají ji a blíží se k ní s úctou hned větší hned menší; ženštiny zase závidí jí a hledí zmenšovali její vděky pátráním po chybách, kterých nemá. „Krásná žena“ cítí to, co se o ní myslí a mluví. Nejednou chtěla by býti ošklivou a špatně rostlou, slovem: přála by si býti ženou, jako jsou jiné.
Znám jednu — praví p. Labruyére — s kterou setkával jsem se ve mnohých salonech, a která by byla nejšťastnější, kdyby mohla v ústraní sobě pohovořiti s několika přátely, nasmáli se po chuti, zapomenouti na svou krásu, býti milou místo krásnou. Ale což? Právě ona byla onou krásnou X.
Vznešené kruhy zvaly ji, „krásnou paní“, do svých salonů, aby se jí honosily u veřejnosti, spíše zvědavé, než sympatické; nezbylo jí tudíž než opustiti koutek, do něhož se skryla, a musela vystoupiti na jeviště, pokryté pro ni aksamitem a hedvábím, a sloužiti za pastvu idiotickému obdivu světa pařížského.
Ubohá paní X. ! Dlužno ji spíše litovati, než jí zaviděti. Ale nechť se upokojí, krása mine a možná, že z „krásné ženy“ stane se žena milá a příjemná, kterouž si lidé oblíbí pro její vnadu, místo aby unášeti se dali obdivem nad její zaokrouhlenýma pažema a nad půvabnými rysy jejího poprsí.
témata článku:
Diskuze k článku „Zapomenuté moudrosti o kráse a povaze žen, které vás dodnes pobaví a donutí k zamyšlení“