V zájmu nemocných.

Píše se nám z kruhů lékařských:

Kdo ví, jak těžko někdy dočkat se, aby nemocný usnul, ten si dovede představit, jak nemilé to musí býti nemocnému i jeho znaveným ošetřovatelům, když před 4. hod. ranní ne snad jen v létě, nýbrž i v zimě, najednou je spánek přerušen hlaholem velkého zvonu kostelního a někdy i několika najednou.

A takto zvonívají den za dnem po celičký rok, poprvé po ¾4. hod. ráno a pak z pravidla za hodinu znova v Emauzích a nesezvánějí snad ku pobožnosti veřejné, nýbrž k soukromé své, jen klášterníkům přístupné.

Tak zvoní se, ač jsou Emausy u samé všeobecné a vojenské nemocnice, vedle dětské nemocnice císaře Františka Josefa, pod samou porodnicí a blázincem a nedaleko nemocnice Alžbětinek a slupské filiálky ústavu choromyslných a u samého chudobince sv. Bartoloměje. Místa tedy, kde všude hledí se na klid. Před chudobincem bylo i asfaltováno!!

Snad by konvent mohl věc zaříditi jako v jiných klášteřích, že k ranní pobožnosti zvou se Členové řádu zvonkem, pouze uvnitř kláštera v chodbě v pohyb uvedeným.