Vtipy z doby první světové války, z nich řada platí dodnes

Veselí lidé.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Co je Vídeň?

Co je vlastně Vídeň? Češi, Poláci a Chorvaté říkají, že je největším slovanským městem, dle počtu tam bydlících Slovanů.

Vídeňská radnice tvrdí zas, že je to největší město německé, proti rozhodnutí pražského místodržitelství, jež označilo Vídeň za největší město rakouské.

— My myslíme, že Vídeň je nejkrásnějším předměstím Vurštelprátru.

Osud Komenského.

Vídeňáci odstranili z pomníku českého vynálezce Jos. Ressla slova »natus Bohemiae« a označují jej jednoduše jako Němce. Dost možná, že jednoho dne stane se tam i Komenský Němcem, až některý učenec dokáže, jak jméno to vzniklo z »Kommen-sie«.

Stávka.
Akce domácích zvířat za ukončení války.
autor: J. Lada.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Panská sněmovna.

Tohle není vtip, nýbrž skutečná událost. Otec kráčí s chlapečkem kolem panské sněmovny, když tu dva sluhové pomáhají cestou starému scvrklému hraběti do kočáru. »Tati, tady je museum?« ptá se hoch. »Kde pak, to je přece panská sněmovna.« »Hm, já myslil, že to je museum a že zrovna odtamtud odnášejí mumie.«

Vídeňští Čechové...

Je jich tady tisíce jako hejna much, ani válka — lítice — nepřeje jim vzduch.

Kytička.
Jakže, chcete dvě koruny za takovou kytičku?
Jo, slečinka by chtěla, aby to byl takhle karfion, by jej ještě mohla užít!
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Vídeňské poznámky

Ministry, učence, rektory, bankovní ředitele, ouřady od rady nahoru a tak dále dodává Vídeň. »Korunní země« jsou tu ovšem také. Ale jen proto, aby dodávaly »Mädchen für alles«.

Exportní zboží jsou různého druhu. Petrohrad vyváží revoluci, Vídeň operettu.

Posledním historickým činem Vídně bylo, když darovala světu valčík Straussův a Launerův.

Pojem »nepravděpodobné« neexistuje od té doby, co vychází »Neue Freie Presse«.

Vídeň se prostituce nikdy nezbaví. I kdyby zavřela všechny bordely a vymýtila pouliční prostituci — zůstanou přece velké měšťácké listy.

Ne náhodou stojí ministerstvo zahraničních záležitostí ve Vídni na Míčovém náměstí. Je to symbol nazírání na národy.

Bije-li hrom v »provincii«, řekne vláda: Maličkost. Kýchne-li však tucet lidí před parlamentem, je svolána honem ministerská rada.

Z Vídně.
Považte si! Psal mi muž z pole, abych mu tam poslala, co z celé Vídně nejvíce miluje. Já mu poslala pochopitelně svoji podobenku.
Ale on mi teď, dareba, píše, že je to nedorozumění, že chtěl několik vídeňských studených řízků...
autor: K. Vavřina.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Nová persekuce?

»Vídeňské řízečky«
z českého masa
chtěla by nadělat
Wolfova chasa —
uherský gulášek
z masíčka Čechů
chtěli by Madaři
k nacpání měchů?

Jak mlsný jazýček
racy ty obě
mají dnes — hleďme se —
v tak vážné době!
Chuti té, mlsouni,
nechať se zhostí,
mohly by uváznout
v chřtánu jim kostí.
Antal.

Z hovorů na Ringstrasse.

— Pane, mám nervosu a chodím s ní k doktoru Wirthovi.
— Ah! K doktoru Wirthovi?
— Znáte ho? Vám pomohl také?
— Ano, pomohl...
— Od těžké nervosy?
— To ne, ale od těžkých peněz.

Časově.

Pořadatel tanců (při polonéze v »Apolu«): »Hezky za sebou jako ve frontě na obecní salám!«

Vídeňská ochrana menšin.

Když vídeňští Čechové četli, jak se vláda rozehřívá pro ochranu německých menšin v Čechách, vypravili k ministerskému předsedovi dru Seidlerovi deputaci, aby se postaral také o ochranu české menšiny ve Vídni. Excelencpán je vlídně vyslechl a pak se zeptal:
— A kolik Čechů ve Vídni eigentlich žije, pánové?
— Půl milionu, Excelenci.
— Půl milionu? Ale to nejste, pánové, žádnou menšinou. Přijďte, až vás bude pět tisíc.

Vysvětlení.

Poslanec Heine byl nedávno krátkou dobu nemocen. Lidé nevěděli proč a nač. Ale je to velmi prosté. Mluvil před vídeňskými dělníky řeč pro další válku a mluvil tak ohnivě, že si spálil hubu.

V prateru.
Poslouchej, Fric, koho máš na svědomí?
Proč myslíš?
Inu, protože jsi měl včera k obědu maso.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Jeho gusto.

Vezměte si sedadlo v přízemí, je tam lépe vidět než v loži.
Vál. zbohatlík: Ale nás by bylo méně vidět.

Stále stejní.

Když před 250 lety Turci obléhali Vídeň, spěchali čeští páni ji zachrániti. Od těch dob nic se nezměnilo: »Česká« šlechta dodnes nejhorlivěji hájí Vídně.

Zlomyslný.

Stará teta u přítomnosti synovce vypravuje jakousi příhodu a končí vypravování svoje slovy: »Čert tomu věř!« — Zlomyslný synovec: »A ty tomu zajisté věříš, tetinko!«

Zpráva z novin.

Včera klesl na Rennwegu k zemí sluha Christian Neudorf. V nemocnicí bylo zjištěno, že omdlel z hladu. Jest sluhou v úřadě pro výživu lidu.

Už tak ze zvyku.

Majitel pohřebního ústavu kupuje v obchodě pro nebožtíka spodky.
Prodávající: »Tyhle ty račte vzíti, vašnosti, ty jsou náramně trvanlivé.«

Důvod.

Snahy Čechů velezrádné musí Vídeň zhatit:
kdyby jí jen Němci zbyli kdo by měl pak platit?

Rada domácím sládkům.

Kupte slad, kupte chmel, pivo dělejte.
Až ho pěkně uvaříte, pak ho — vylejte!

Ve škole.
Vonásku, kolik je dvakrát dvě?
Prosím pět, pane učitel.
Jak to pět? Přece čtyři,
Prosím, to je už s válečnou přirážkou.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Noviny typu 1915—1918.

Přijdeš-li dnes do kavárny počíst sobě denní listy, číšník přinese ti desky, v kterých najdeš papír — čistý!

Netřeba plakat!

Zemřel jeden básník;
a v tom velkém hoří
dvacet nových lidí
verše na něj tvoří.

Čistotný.

Na čistotu si potrpí, nic špatného netrpí, censor s velikou pílí, v novinách stále bílí.

S poctivostí nejdál dojdeš.

Cukrářský pomocník Jaromír Jahelka vynašel recept na podivuhodně chutnající perník. Nemohu přirozeně prozrazovati, z čeho se jeho perník skládal, ale tolik mohu říci, že v něm bylo 50% mouky a 30% cukru. Jahelka se pak »udělal sám pro sebe«, najal si krám a počal péci svůj perník. Šel pěkně na odbyt, ale pět roků uplynulo a Jahelka, který se těšil, že brzo zbohatne, viděl, že je svému ideálu stejně vzdálen, jako před lety.

Tu v jedné bezesné noci mu napadlo: Budeš dávat do perníku 40% mouky a 20% cukru a za to vrazíš pět stovek do reklamy. Stalo se skutkem a koncem roku mohl se již Jahelka oženit a najmouti si pěkný byt v mezzaninu.

Ale stále ještě nebohatí. Počal tedy dávati do perníku 30% mouky a 10% cukru a zdvojnásobil reklamu. Za dva roky kupoval na Vinohradech dům.

Při 20% mouky a 5% cukru byl zvolen předsedou svého společenstva.

Ted dává 5% mouky a 2% cukru, má celý blok domů a je soudním znalcem.

Požadavek doby.

Naši předkové, staří Čechové, bývali chlapíci, tělem i duší statní — od nás, jejich potomků, se však žádá, abychom byli tělem i duší — státní.

Úřední cesta

je šiml, na kterého se s přídělem krmiva zapomnělo. Proto asi se tak vleče.

Dle tradic.

Papež prý hodlá uzavřít zahraniční půjčku. Nejdříve ale ve Vatikáně zjistí, na kolik procent se vypůjčovali apoštolé.

Z díla sazečského šotka.

Sazečský šotek provádí někdy opravdu lotroviny. Tak nedávno doporučoval jeden list svoji makulaturu jako papír ku bolení (balení) a jistému lékárníku dodala tiskárna návod ku pilulkám pro krávení (trávení). Jeden plzeňský list oznámil těchto dnů, že v Praze vypukla stávka lupičů (lepičů, t. j. návěští) a jiný časopis oznamoval, jak právě slavný kterýs profesor vydal odporné (odborné) dílo o syfilidě. Ale ještě horší případy se stanou, když sazeč bud nějaké písmeno přibere nebo vypustí. Či to nezní líbezně, čteme-li »chloupky (chaloupky) české, buďte požehnány!« nebo ve zprávách z bojiště: »Hlavní satan (stan) sděluje — —«?!

Úspory.
Potrvá-li dnešní odměřování dávek ovsa ještě déle...
autor: J. Lada.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Uklidněn.

U zubního lékaře: Pacient: Ouvej, pane doktore, vy jste tomu dal! Vždyť jste mi vytáhl zdravý zub.
Lékař: Nic si z toho nedělejte! Aspoň se vám už nebude nikdy kazit.

Mezi kamarádkami.

První panička: Já jsem jednou cestou do věnečku ztratila náušnici. Druhá panička: A já zase ztratila cestou z věnečku můj věneček.

Válečné zboží.

Chef: »Ale, pane příručí, vždyť vy ničeho neumíte!« Příručí: »Prosím, ale po celá tři leta války jsem byl v učení!« Chef: »A prosím vás, co jste tam dělal?« Příručí: »Stál u dveří a říkal: Má poklona, nemáme nebo vyprodáno!«

Z dětského rozumu.

Dceruška horníka: »Maminko, vid, že pan domácí není havíř?« Matka: »Je, Mařenko, a proč myslíš, že ne?« Dceruška: »Protože není tak hubený jako náš tatínek.«

U truhlářky.
Holka, s tímhle si nic nezačínej! Stačí, když jsi ji udělala. Houpat jí může zase jiná...
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Ze školy.

Učitel: »Odkud k nám se přiváží paprika?« Žák: »Z Humpolce.« Učitel: »A proč zrovna z Humpolce?« Žák: »Když k nám přijede z Humpolce naše mladá tetička, tu říká naše maminka: »Proč nepřivážíš s sebou též tvého starého papryku?«

V ráží

Milovník pří vyznávání: Slečno, vy jste nejlepší z mých prvních lásek...

Seidlerova vláda.

Pracovitost vlády Seidlerovy je u nás prostě nedoceněna. Den před nabídnutím odstoupení ještě zřídila ústřednu pro tkaničky do bot a stanovila maximální cenu okurek. Lidičky, co chcete víc!?

Poznámky.

Problém bídy si představuje zbohatlík lehko rozřeřitelný: Čím bude míti plnější stoly, tím více chuďasů se obživí drobty s nich spadlými.

Člověk má ústa v předu a přece žádá se na něm, aby mluvil jen za sebe.

Zaměstnavatelé, kteří mizerně platí, pochvalují si zmenšení dávek potravinových na polovinu: teď jejich zřízencům stačí plat na všecko, co jim na lístky přiděleno.

Nová hra pro děti.
Matka: Pro boha vás prosím, co to tropíte?
Děti: Ale - hrajeme si na válečné milionáře a pliváme na tu chudou pakáž.
autor: F. K. Loukotka
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Výmluva.

Soudce k obchodníkovi, který prodával kilogram cukru za 15 korun: »Jak jste mohl něco podobného udělat?«
Obchodník: »Prosím, já chtěl zkusit, co tomu řekne moje svědomí.«

Důvod ku zdražení.

Nájemník: »Nechápu, pane domácí, jak se můžete odvážit dnes zdražovat nájemné z mého bytu?!«
Domácí: »Jen se nedělejte hloupým! Což v bytě s vámi sousedícím nevytápějí dvakrát denně pokoj? Máte teplo zadarmo a takový byt, holenku, je dnes k pohledání.«

Humor z vojny.

Stalo se jednou, že na jistého kamaráda z naší party přišla jistá chvíle. Ptal se dle zvyku slohem u nás obvyklým babky, v jejíž chalupě jsme byli: »Paní, kde tu máte záchod?« Babka ta však, aniž by dobře rozuměla smyslu slov, myslíc, že voják na ní žádá jakousi věc, rychle odpovídala: »Nemáme, paně kochané, moskali (Rusové) zabrali, tak, tak, — zabrali všetko.« Dle skutečnosti S. F.

Popel.

Vinohradský starosta rozumuje: »Divím se obyvatelstvu, že si stále naříká na ty spousty popele na ulici. Vždyť to je to jediné, co může každý dostat do libosti bez lístku.«

Stupnice

V rodině domácího pána.
Ona: Slyšel jsi, muži. Hadráře v našem domě zatkli, protože prodával lidem maso z koňských mrch.
On: Prosím tě, chce být také živ!
Ona: Naše služka koupila jednou toto maso také pro našeho amidorka.
On (zařve): Jakže! Toho chlapa musí soud oběsit.

Když v Praze nesvítily lucerny.

— Pane domácí, to je skandál! Ještě není osm hodin večer a vy máte již na schodech všechna světla shasnuta.
— To je, pane, jen z ohledu na vaše zdraví. Kdybyste vyšel z mého osvětleného domu ven na neosvětlenou ulici, nic byste neviděl a ještě byste zlámal nohu.

Něžné pohlaví.

Na zastávce tramwayové leží na zemi krví zbrocený muž. Pokud je viděti, má rozbitou hlavu a přeraženy obě nohy a jednu ruku. Tážeme se ho: »Příteli, kdo vás tak zřídil?«
I odpověděl nám zmírajícím hlasem: »Stál jsem na stanici uprostřed deseti osob něžného pohlaví.« A omdlel.
Když se opět vzpamatoval, tázali jsme se: »A co bylo dále?«
»Co bylo dále? Něžné pohlaví ujíždí támhle trawayí a mne nechalo zde na dlažbě.«

Vydržet.

Hovořil jsem ve Vídni s jedním hrdinou zázemí, který mne ubezpečoval, že »to musíme vydržet«.
»Ale ty strasti a útrapy lidu, pane,« namítl jsem.
»Každý musí vydržet Jen zbabělci naříkají,« odbyl mne.
Šlápl jsem mu na kuří oko.
»Pusťte, nešiko, proklatě, pusťte. To nemohu vydržet.«

Názorně.

Profesor: Fousku, potrvá-li dnešní nedostatek paliva ještě delší dobu, pak se i vy k něčemu hodíte. Jste totiž hotové dřevo.

Ideální situace.

Nejvěrnější z Grošova štábu sešli se po poslední schůzi sboru obecních starších k poradě. Resignací tří členů městské rady vznikla i jim obtížná situace.
Všichni se shodovali v tom, že nyní nezbývá, než vypsati nové, volby do obecního zastupitelstva.
»Nesmysl,« zasáhl do debaty dr. Groš, »takto je to zcela v pořádku.«
»Jak to, v pořádku,« odporoval jeden z věrných, »vždyť na konec zůstanu v městské radě jen já a vy.«
»Tak to má také být,« ubezpečoval dr. Groš, »pak si budeme teprve dělat, co budeme chtít.«

Vyzkoušená.

— Co slyším, příteli, vy se ženíte? Ano, jsem tak smělý.
— Ale chtěl jste vždy jen energickou ženu. Našel jste takovou?
— Ano, potkalo mne štěstí. Moje nastávající žena je tak energická, že se dostane do každé elektriky.

Jeho měřítko.

Skupina pacientů ústavu pro choromyslné dívala se oknem do zahrady, kde ředitel ústavu provázel nějakou šlechtičnu a stále se jí klaněl. Jeden z pacientů se zamyslil a prohodil: »Ne, ten chlap se zbláznil.«

Proč?

— Já se divím, proč se obec pražská tak málo stará o své hospodářství!
— To je jednoduché. Zřídila přece proto hospodářskou komisi, aby se nemusela o nic starat.

Rytíř.

Válečný zbohatlík chlubil se v kruhu své rodiny svými válečnými úspěchy. Vydělal pět milionů, koupil dva velkostatky a titul komerčního rady, provdal dceru za universitního profesora a tak mu schází k úplnému blahu ještě jen šlechtický titul.
Nejstarší syn, skeptik, poznamenal: »Ty bys měl být, otče, rozhodně rytířem.«
Otec: »Myslíš také? A proč?«
Syn: »Protože byli také loupežní rytíři.«