Veselé školní historky z roku 1890, které vás zaručeně rozesmějí i dnes

Školní vyučování.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Škola.

„Jaký je to pořádek, přijít tak pozdě do školy?“ spustil učitel na jednoho žáka, opozdivšího se. „Pane učiteli, já za to nemohu: na návsi chytali zloděje a maminka mne poslala, abych se podíval, není-li to tatínek.“

Učitel: Šarapatko, jmenuj mi nějaká zvířata, jež mají rohy. Žák: Rohy mají tato zvířata: krávy, kozy, ovce a — a — a. Učitel: Snad budeš ještě některé znáti. Žák (rychle): a — a — čert.

Z vojenské školy. Důstojník: Pomysli si, že má tvůj tatík 100 vajec, z nichž dvacet je zkažených — mnoho li ztratí? Rekruta: Nic, ty zkažené prodá též.

Katecheta se ptá: Je-li pak možno, aby zachoval člověk všech deset přikázání božích? A tázaný klučík zavrtí hlavou a míní: „To ne — to je holt pro člověka tuze těžké.“

Učitel: Pověz nám, Čvančaro, proč se ohlížela Lotova žena, když padala síra a oheň na Sodomu a Gomorhu? Čvančara: Měla, prosím, strach, aby i nezajeli hasiči!

Učitel: Jmenuj mně za sebou dny téhodne! Žák: Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota. Učitel: To je jich jen šest, jeden jsi vynechal. Kdy pak chodí tvoje maminka do kostela? Žák: Když jí tatínek koupí nový klobouk.

Učitel: Říká se roh — paroh, tisk — patisk atd. Víš, Melounku, nějaký takový příklad? Melounek: Ruka — paruka, řez — pařez, hýl — pahýl.

Starý vesnický učitel, jehož děti se nemohly naučit číst s náležitými přestávkami po čárce a tečce, vymyslil si následující způsob, na který byl nemálo hrdým. Když totiž děti přišly k čárce, musily říci „klap“, u středníku „klap, klap“ a u tečky „klap, klap, klap*. Jednoho dne dostal náš velevážený pan učitel zprávu, že pan farář hodlá zavítat na cvičení do školy. Aby došel hodně chvály, ponechal pan učitel děti schválně déle ve škole, aby je ještě důkladněji vycvičil. Ke konci vyučování pravil: „Až budete číst před velebným pánem nesmíte vyslovovat „klap“, ale můžete si to jen myslil, abyste správně četli. Přišel den cvičení a pan farář také. I stalo se, že hoch, jenž byl vyvolán, nebyl předešlého dne ve škole, a pan učitel opomenul upozornit ho na svůj včerejší rozkaz. Velebný pán vyvolal hocha a dal mu čisti kapitolu ze Starého zákona. Hoch čiperně vstal a počal: „I pravil Hospodin k Mojžíšovi řka „klap“, promluv k dětem israelským takto „klap, klap“, a toto řekneš jim „klap, klap, klap“. Ubohý učitel se mohl v zem propadnout ale velebný pán se smál, že ho málem mrtvice neranila.

Katecheta (maje na mysli modlitbu): Kmocháčková, co dělá maminka, nežli jde spát? Kmocháčková: Vyndá si zuby.

Ve škole byla řeč o vynálezu hadrového papíru, a učitel vypravoval, že dříve nejvíce psávalo se na pergameně, který jest vydělaná ovčí kůže, osličí, kozí a j. Když se věc opakovala, otázal se učitel: „Proč bylo psaní za dřívější doby spojeno s velikými obtížemi?“ Žák V. Š. dlouho nerozmýšleje, odpověděl: „Protože když chtěl někdo něco psáti, musil dříve zabiti kozu, aby měl kůži!“

Učitel: Mařílku, kde máš trest? Mařílek: Pane učiteli, já ho dnes nemám. Učitel: A proč? Mařílek: Já ho nemoh’ psát. Učitel: Proč pak’s ho nemoh’ psát? Mařílek: Maminka byla pořád doma.

Profesor: Jmenujte mi rychle nějakého cizopásníka ze zemí východních k nám přistěhovalého, s kterým se často setkáváte. Žák (po krátkém přemýšlení): Žid.

Učitel: S jakým i napsal bys chlebíček ? Žák: Je-li měkký, napíšu měkké i, je-li tvrdý, tvrdé y.

Mezi půlletím vstoupil na jisté gymnasium nový žák. Přišel právě do hodiny, kdy měli rýsování. Profesor byl přísný pedant, trochu trhlý, ale dbal velmi na pořádek. Procházeje se mezi lavicemi, zpozoroval, že nový žák nemá plechového tácu na barvy a odřezky. Zastavil se u něho, zakašlal a spustil: „Pst, ticho! Nařídil jsem přísně, by každý žák měl plechovou misku na odřezky, tužky a jiné smetí, by nikdo nic neházel pod lavici. Pořádek musí být všude. V rodině, ve škole, v obci, ve státě. Nařízení mé je jako zákon. Kdyby nebylo zákonů ve státě, dělal by si každý co chce, děly by se nepořádky, vznikla by anarchie, loupeže, vraždy, a na — hm — a proto musí míti každý plechovou misku na odřezky.“

„Pověz mi, Bernášku, kolik má metr centimetrů?“ „Někdy víc, někdy míň.“ „Jak to myslíš?“ „No, naše babička měří asi 170 cm. a přece je metrem, jak tatínek říká.“

Učitel: Jmenuj mně, Mikulko, nějaký průhledný předmět. Mikulka: Sklo! Učitel: Dobře a proč je sklo průhledné? Mihulka: Protože skrz ně vidíme. Učitel: Dobře, jmenuj ty mně, Kandrdásku, také nějaký průhledný předmět Kandrdásek: Klíčová dírka!

Katecheta: Když se modlíme, vždycky myslíme na pána Boha. Na koho pak myslíš, Kavane, když se ráno modlíš? Žák: Na kafe.

Učitel: Co jest to socha, Vyžličko? Žák: Socha — socha jest — když zemře nějaký slavný muž — a po smrti ho vysekaj’.

Učitel: Co víš o skokanu? Žák: Skokan skáče a má na břiše vak. Učitel: K čemu? Žák: Když ho pronásledují psi, aby se do něho schoval.

Žák: Pane učitel! pane učitel! Učitel: Co pak zas? Žák: Bárta mi nedá pokoj. Učitel: Proč pak? Žák: Protože jsem ho kop’.

Pan profesor: Houžvičko, povězte mi, jak se vypočítá obsah rovnoramenného trojúhelníku? Houžvička (bručí pro sebe): To já mám věděti? Ne, je ten náš profesor blázen! Pan profesor: Jak že? Mluvte nahlas, možno, že jest to správné.

Profesor: Dle čeho byste rozeznal mosaz od zlata? Žák: Došel bych do zastavárny a nač by mně tam půjčili, to by bylo zlato.

Učitel: Ke sluchu potřebujeme tedy uši, ku zraku oči, ku hmatu ruce a ku chuti jazyk; k čemu pak potřebujeme, Tománku, nos? Žák: K utírání, pane učiteli.

„Proč pak se neučíte zeměpisu, jak ostatním předmětům?“ káral profesor svého posluchače. „Ach, pane profesore, já toho sotva asi budu potřebovali; já se chci státi — poštmistrem.“

Učitel: Kde jsi byl včera, Matoušku? Žák I. třídy: Doma, pane učiteli, bolela mne hlava. Učitel: A co’s si na ni dával? Žák: Čepicu.

Učitel: Neurčitý způsob časoslova konči se vždy na ti. Pověz nám tedy, Košťátko, jaký je neurčitý způsob od metu? Košťátko: Smetí.

Z vojenské školy. Major ptal se při jedné zkoušce vojáka, k čemu vydržuje stát tolik vojska. Voják dlouho se nerozpakuje, řekl: „Pane major, to mě taky už dávno napadlo.“

„Hoši, teď vám dám otázku,“ pravil katecheta, „kdo ji uhodne, dostane jednušku. Nuže, pozor! Proč zůstalo stát slunce, když Josua o to pána Boha prosil? Nu, Vondráčku, tys čiperný, řekni tedy proč, když to víš“ Vondráček: Protože nebylo natažené. Katecheta: Jak to? Vondráček: Slunce, jak jste nám říkal, velebný pane, jsou boží hodiny, které nám ukazují čas. Pánbůh je tedy hodinář a zapomněl je tenkráte natáhnout.

Student Kašpar Veselý tvrdí, že nejmilejší z pražských budov jest mu škola. Zapomněl jen doložit, že „vyšší dívčí“.

Učitel tázal se mezi jiným žáků: „Čím jest pes pokryt?“ Se zářícím okem přihlásil se také žák B. Když naň dáno, pravil: „Pes je pokryt budkou!“ Patrné vzpomněl si na hafana, doma na dvoře v budce si hovícího.