Kde můžeme spořiti.

Cestou k zámožnosti jest práce a spořivost. Obě tyto ctnosti našich dědečků a babiček jsou čím dále tím vzácnější.

Měli jsme příležitost v tomto listě poukázati, jak Američané cení práci, za níž ani boháči se nestydí. U nás se za práci stydíme, jmenovitě za práci v hospodářství; nedivno tedy, že práce v hospodářství za nejméně slušnou se považuje a dělný lid prchá do továren, kde mnohem usilovněji pracovati musí a ke všemu i zdraví své vydává v šanc.

Horší jest to ještě ve městech, kde moderní paničky pod svou „důstojnost“ považují, kdyby měly jen knofliček ku košili přišiti. Nepřeháníme pranic, jest tomu — se vzácnými výminkami — skutečně tak!

Jedině důstojné zaměstnání paní jest služba drahocennému stánku duše — tělu.

Ještě horší je to se spořivostí, snad spoří se ve stravě, poněvadž nikdo do žaludku nevidí, ale na pořádání zábavy musí býti peníze a není-li jich, tož se vypůjčí.

Řekne leckdo, co je komu po tom? Pravda, nikomu po tom nic není, ale pak nenaříkejme na svou málomoc; se žebráky třeba v nejmodernějším úboru se nepočítá.

Odporučujeme-li šetrnost, nemíníme přirozeně lakotu. Šetrnost jest příznak rozumného člověka, jenž nevydá více než musí, aneb může. Nešetrností jest, když na věci pomíjející nepoměrně mnoho vynakládáme. Uvažme co jest věcí pomíjející, a která věc déle sloužiti může. Kupujeme-li kus nábytku, jest při stejné ceně předmětem trvalejším než šat. Potřebujeme-li ale šat, pak jest tento ale přednější než nábytek.

Především jest na místě spořivost v malém.

Sebe menší denní zbytečné vydání do roka se 365krát zvětší. — Možno stejně dobře a vydatně se stravovati, jen když volíme pokrmy výživné místo pamlsků. Co se týče šatstva, není potřeba choditi si staromodně, ale šatiti se musíme dle svých poměrů a chrániti se všech zbytečných a rychle přecházejících novot. Málo šatů z dobrých trvanlivých látek dle jednoduchého moderního střihu jest nejšetrnější a také nejpěknější.

Kdo kupuje vždy levné zboží, kupuje nejdráže. Slýcháme často hospodyňky říkati si, že k vůli měnivé modě musí kupovali jen laciné věci, aby se dotrhaly, než přijde moda jiná. To jest nerozumné, neboť vůbec nikdo v ženských šatech není s to modě stačiti. Než jsou šaty ušity, už vyjde nový sešit Mod a ten přináší zase novější ještě věci.

Moda jest tyrankou, která zmučí své ctitelky.

Podívejme se ale, jak vypadá šacení v počtu. Jedna hospodyňka koupí lacinou látku, ku př. na celé šaty za 6 K a chce, aby jí stačily na rok, od ušití zaplatí ku př. 8 K. Jiná hospodyňka koupí dražší látku, ku př. za 12 K, šaty šity dle stejné facony a zaplatí také 8 K, nosí je pak dvě léta. Prošatila tedy za rok 10 K, první ale 14 K a přece tak pěkně si nevychodí jako druhá.

V prvé řadě hleděti jest na jakost zboží, na jeho trvanlivost a při tom se šetřiti nesmí.

To platí o všech věcech potřebných nejen v domácnosti, — ale i v celém hospodářství. Zvykejme si, když máme touhu koupiti si nějakou zbytečnou nám se líbící věc, odříci si ji a peníze, které by stála, si uložiti. Takto ušetřené peníze nejvíce těší, více než peníze darované, svědčí o našem sebeovládání.

Hlavní formou spořivosti jest umění věc koupenou uchovati a ušetřiti. Co je to platno míti každou chvíli nové drahé šaly, když se brzy zmicí! A v tomto ohledu jest stálé napomínání nezbytným. Kolik je dětí, které samy od sebe dbají, aby se šaty nepoškodily. Zajisté velmi málo ! A to s nimi pak roste. V spořádaném domě mají všichni členové šaty božíhodové a za hřích se považuje, kdyby svátkové nové šaty nevzaly se poprvé do kostela, než jinam se vezmou.

Jest to zajisté krásný zvyk, jenže, bohužel, tak mnohá dívčina nejde v nich do kostela k vůli pobožnosti, ale aby u družek svých vzbudila závist. — Jakmile přijde se domů, šaty svátkové se svléknou a vezmou se šaty na odpoledne. Děti se neradi převlékají a proto nutno je učit tomu záhy, sice nikdy nenaučí se šatů šetřiti. Samo sebou se rozumí, že šaty se šetřiti, a každá oprava na nich hned provésti musí, podivíme se pak, jak dlouho vydrží a jsou stále jako nové.

V kuchyni a v komoře nesmí se ani ta nejnepatrnější věc nechat hynouti, nesmíme proto másla a pod. vzíti více než třeba, že toho máme mnoho, aniž proto více topiti, je-li paliva dosti. Krátce, nesmíme potřebu měřiti zásobou. A tu právě je nejvíce nehospodyň, to jest jejich hlavní hřích. Když je zásoba, plýtvá se nesmyslně, všude povalují se věci na polo zpotřebované a když není, suší se zuby.

Podívejme se, když někde tahají koláče z pece, tu cpe kde kdo, až nemůže a kusy koláčů se puvaluji, vždyť nejlépe chutnají, ale druhý den je o ně nouze a odpočítávají se.

Ještě více nehospodyň má město.

Když je po prvním, tu se kupuje, nač jen mysl padne, nejvíce se proji a více ale zmrhá.

Po patnáctém žije se všelijak, třeba na dluh a starosti života oslazují se nadějí na prvního, jenž několik dní ujmu hodováním oplatí. Dobře to venkovské hospodyňky vědí, jak špatně se to před prvním o trhu prodává. — Budiž to ku chvále hospodyněk našich řečeno, že odchovávají spořivé a rozšafné hospodyňky, které proto tak do měst pro „pány“ na odbyt jdou.

Nepoměrně mnoho vydává se v nynější době ve všech stavech na vyražení a zábavu; největší ale podíl připadá tu na dělnictvo. Čím větší výdělky, tím více a delších zábav, hyne pak ono ne prací, ale zábavou, jež vysiluje a zdraví podrývá. Co jest pro člověka skrovnějších příjmů přepychem, jest ale povinností lidí zámožných, aby podporovali umění, které tolik lidí živí, jakož i předměty přepychové.

A přece jsou ti nejbohatší z části nejspořivější a ti, kdož veliké sumy na veřejné blahodárné účely vydávají, ve svém všedním životě počítají s každým krejcarem. — Jisto jest, že poctivá cesta k zámožnosti, jest cestou ctností a umění spořiti.