Děti a hračky.

Čím dospělému člověku jest práce, tím dítěti jest hra. Snaha dítěte krátiti sobě čas hrou, není tedy ukájením jakéhos zbytečného chtíče, jenž by se měl obmezovati, nýbrž zaměstnání, vytryskující z přirozené potřeby, které vším možným způsobem máme podporovati.

Přihodilo se mi kdys slyšeti kárající hlas matčin, která malému synáčkovi vytýkala: „Ty na nic jiného nemyslíš, než na hru.“

Jak pošetilé to pokárání, postrádající úplně vší odůvodněnosti. Při hře bývají děti vždy nejhodnějšími a nejzpůsobnějšími, třeba jen poněkud k nim přihlédnouti, aby nevybočoval z mezí slušnosti.

K hraní ovšem třeba jest jim jakýksi předmětů, jimiž by se zaměstnaly a k tomu cíli dávají se jim hračky.

Zde ovšem mám na mysli děti, které alespoň druhého roku svého věku dosáhly.

Mladším dítkám, zejména v prvním roku, dávati hračky, jest ne-li právě zbytečno, tedy aspoň nikoliv nutno, neboť ten čas dítko různost předmětů a jich účel tak málo rozeznává, že vše bez rozdílu k ústům nosí a do úst klade, což patrně s probouzejícím se vzrůstem zoubků souvisí.

Proto také jest i nebezpečno mnohé hračky pro různá barviva nebo pro tvary hranaté dítku klásti do ručky, a výběr hraček pro dítky v tomto věku jest zajisté velice obmezený, ježto jim smíme dáti pouze věci tvarů kulatých a oblých a té velikosti, aby si nemohly uškoditi, a opatřené barvivy naprosto neškodnými nebo neodbarvujícími, tedy gumové míče, jablíčka na kroužku a podobné věci.

Při větších dítkách jest výběr již snadnější. Avšak ani zde neodporučuje se dítě z přílišné lásky hračkami takměř zahrnovati. „Co člověka činí veselým a šťastným,“ praví Jean Paul, „jest pouze zaměstnání, a to platí zvláště o dětech“.

Že zakupováním mnohých hraček přichází zbytečně i mnoho peněz na zmar, to by v zámožných rodinách snad nerozhodovalo, ale důležitějším jest při tom, že rodičové spoustou hraček, které kolem svých miláčků hromadí, proud dětských přání nezastavují, nýbrž spíše žádostivosti, touze po požitcích a roztržitosti nerozumně nadržují a vlastně své děti o blažící pocit málem se spokojiti připravují.

Dětská obraznost jest nevyčerpatelná. Dítě přenáší svůj vniterný život na všechny předměty svého okolí ; proto také děti vše, nač sáhnou, rády pozměňují a znova utvářejí. To ovšem bývá také příčinou, proč tak mnohé hračky v jich rukou berou za své, neboť dítě nabaživši se nové hračky, nespokojí se již jejím tvarem a nepřestane, dokud neví, z čeho se skládá, co je uvnitř atd. a při tom ovšem bere i sebe drahocennější hračka za své.

K čemu tedy vynakládati velkých peněz na to, co za krátko má přijití na zmar.

Proto přišlo se na výrobu účelnějších hraček, které dítěti takových žádoucích změn bez poškození a zničení dovolují. Jsouť všeliké stavebnice a jiné skládací hry, které dítěti lépe poslouží než sebe nádherněji vypravené hračky, jimiž někdy může přijití k úrazu, jako jsou houpací koně, vozíky atd.

V tom tedy jsou, jak spravedlivo, děti chuďasů i boháčů na roveň postaveny, a není třeba litovati dítek chudých, že nemohou si hráti tak skvostnými hračkami jako děti boháčů.

Kterýsi slovutný paedagog praví: „Děti dovedou při hře vše ze všeho udělati; hůl jest jim ručnicí, kus dřeva šavlí, každý svazeček látek panou a každý koutek chatou nebo světnicí. Nelze se tedy diviti, že kterýsi chlapec zámožných rodičů o štědrém večeru uprostřed celého vojska olověných vojáků, stáda zvířátek, domů, stromů a děl s povzdechem si pravil: „Ach, kdybych raději měl nějakou krabici od doutníků.“

A když i tomuto přání bylo vyhověno, nechal hošík všecky ty věci státi, aby si z tenkých prkének oné krabice hotovil stolečky, vozíky a p. nářadí.

Touha po práci t. j. po hře jest u dětí neméně mocná, než po obcování se souvěkými druhy a družkami; a proto musíme uvážiti, že hry dětí s dětmi jsou nejpřirozenější jich potřebou, že jimi se pěstují ctnosti družnosti a mírumilovnosti, a těmto potřebám co nejrozsáhlejší měrou máme zadost činiti.