Rok 1936: Bílý chléb je zdraví škodlivý, tvrdí francouzští vědci

Chlebná reforma.

Akademie, která vyjednává s pekaři. — Bílý či tmavý chléb? — Vitaminy a fosfáty. — Chuť má pomoci.

Přítel, s nímž jsem včera, rozprávěl, žil dlouhá léta ve Francii. Mluvili jsme o tamním životě, zejména pařížském. Mimo jiné jsem se dověděl, jak tam jí průměrný občan, ať již doma nebo mimo dům (je-li odkázán na stravu ve veřejném lokále).

Vyprávějící začal tím, že první a poslední náležitostí francouzského oběda je chléb. Ale ne chléb náš — černého bochníkového chleba ve Francii neznají. Znají tam jen bílý chléb, hlavně ve formě dlouhého, až metrového válce — takový asi, jaký se u nás krájí pro obložené chlebíčky.

Ten chléb si Francouz podobně nakrájí, naloží na hromadu na košík a přijídá ke všemu. Sní ho strašné množství. Jídlo začíná nějakou ančovičkou, či vlastně již předtím aperitivem (likérem). Pak následuje ryba s bílým vínem. Pak hovězí s palčivou hořčici. Pak pečeně s červeným vínem. K tomu všemu mnoho chleba a mnoho zeleniny, cukrové pečivo, ovoce. Nakonec černá káva s koňakem... Chvála pánubohu!

Po uvedeném rozhovoru mne tím spíše zajímala pařížská zpráva, že se ve Francii vede právě akce pro reformu toho bílého, francouzskému jedlíku nepostradatelného chleba. Podnět k akci zavdala zpráva pařížské Lékařské Akademie, zpráva, v níž se prohlašuje, že bílý francouzský chléb je nejen málo výživný, ale zdraví přímo škodlivý.

Je prý chud na vitaminy a fosfáty a způsobuje překyselení žaludku. Lékařská Akademie — což ji nemálo ctí — nezůstala však při teoretickém slovu, ale přešla ihned k činu a navázala spojení se syndikátem pekařů, jemuž předložila a k použití odevzdala recept na vzorný chléb zdravotní.

Tento chléb se již peče. Francouz je však posledním člověkem, který by si dal poroučet — byť jen ve způsobě důtklivé rady — co má jíst. Na toho třeba jíti zchytra. Nový chléb zavádí se do spotřeby tak, že se prodává jen ve dvaceti pekařských obchodech v Paříži; v každém arondissementu (okresu) pařížském jest jen po jednom takovém obchodu.

Zdravotní chléb není nijak zvlášť doporučován — spotřebitelé sami mají mu přijití na chuť. Nu, a přišli. Francouzi, kteří jsou rozenými labužníky, seznali brzy, že nový chléb má příjemnější účinky při tráveni, lepši jakost a větší hodnotu, ač je stejně drahý jako chléb dosavadní.

A nový chléb je stále více žádán. Z čehož viděti zároveň, že Akademie mohou míti význam nejen pro vědu, ale také pro praktický život. Aspoň ve Francii, jak viděti, mají vědecké korporace podobnou užitečnou ctižádost.

Reforma chlebná nebyla by zbytečná ani u nás. čas od času se sice o věd píše, mnohá stížnost se pronáší do pražského chleba, ale, žel, u nás by se sotva našla vědecká korporace, která nepovažovala za nedůstojno sebe zabývati se pekařským receptem.

Proti bílému pečivu, jaké máme v Praze, nemůže býti námitek. Ale již na venkově pekou pekaři chléb mnohem chutnější než v Praze, čím je to? Moukou? Přípravou těsta? Spotřebitelé jedí ovšem takový chléb, jaký tu jest. Ale jen ten, kdo zapomněl již na jakost chleba bývávalého, nebo nejedl chleba lepšího — může být spokojen s bochníkovým chlebem pražským.