Rok 1935: Děti a koloběžky - jak to kdysi všechno začalo?

Tati, kup mi, prosím pěkně, hezkou koloběžku

Koloběžka nepatřila mezi dětské hračky těch, jimž život napsal do jejich kalendáře třicet, čtyřicet nebo více let. Ale stejně, jako my starší a staří, nedovedli jsme si jaro představit bez dřevěného špačka s palestrou, nedovedou si dnešní děti představit sad a ulici bez koloběžky.

Jakmile zasvitne sluníčko a oschnou ulice, začnou se koloběžky rojit. Zdali pak jste si všimli, jak lidská vynalézavost zdokonalila také koloběžky?

Za deset korun dostanete dřevěnou koloběžku s dřevěnými kolečky, která drkotá po chodníku jako trakař po venkovské kamenité cestě. Ale za sto korun koupíte svému dítěti nádhernou koloběžku s kuličkovými ložisky a zvonkem, která jede tiše jako nejmodernější auto. Protože je na světě víc chudých lidi než bohatých, musí se víc dětí spokojit lacinou koloběžkou s dřevěnými kolečky.

Ani svět dětských her nezůstává ušetřen rozdílů, které vytvořily chudoba na jedné a bohatství na druhé straně.

Když my jsme byli ještě dětmi, prosili jsme tatínka: »Udělej mi špačka!« Naše děti však žebroní: »Tatínku, kup mi také koloběžku!« Protože rodiče měli vždycky smysl pro hry svých dětí, kupujeme svým dětem koloběžky. Je jich již tolik, že před nimi musíte na ulicích a v sadech uskakovat, aby vás neporazily.

Toť se ví, že nehartusíte, to dělají jen ubručení staří mládenci a stejně ubručené staré panny, protože dětství nikdy neožije v nich krví mládí, která je pokračováním lidského života.

A když kluk nebo dívka, jedoucí na koloběžce, na vás zezadu najedou, nedáte jim podle starého zvyku štulec, nýbrž pomyslíte si: »Když my jsme za dětských let hrávali špačka, také někdy zabloudil do okna. Skotačivému mládi se musí odpouštět.«

Jsou děti, které dosahuji na koloběžce hotové virtuosity. Mihnou se mimo vás jako střela, zahnou deset centimetrů před vámi v okamžiku, kdy uskakujete stranou, a poznamenají pyšně: »Nebojte se, vždyť já na tom přece umím jezdit.« A jedou klidně dále, produkujíce se jako herci na scéně nebo artisté v cirkuse.

Říkejte si co chcete, jízda na koloběžce je uměním. Jen to jednou zkuste. Stoupněte si na koloběžku svého kluka a ukažte, co dovedete.

Může se vám ovšem státi, že váš šestiletý kluk vám řekne: »Ty jsi ale, táto, nešika!« A budete státi před svým klukem zahanbeni, protože koloběžka nepatřila mezi vaše dětské hračky a nenaučili jste se na ni jezdit.

A dívajíce se na rej koloběžek, řeknete si, že i v této dětské hračce žije prudké tempo života současné doby.