Rok 1930: Skutečná hodnota peněz a lásky podle pravého pařížského bohéma

Poslední bohém.

Krátké zasnoubení s namalovanou kráskou.

Když Vídeňáci vypravují o svém zvláštním velkém dítěti Petru Altenbergovi a Berlíňáci o Petru Hillovi, tu vždycky vzpomínám na jednoho umělce, který sice nebyl Francouz, nýbrž Belgičan, ale v Paříži byl tak doma a náležel k nejznámějším postavám Montmartru, že se vůbec nedá odmysliti od dějin toho města. Jmenoval se Henri de Groux a vypravují se o něm nesčíslné historky. Povím tu dvě, které jsem sám zažil.

Jednoho dne zasmálo se na tohoto velikého umělce štěstí: dostal vyzváni, aby vyzdobil jeden zámek a zároveň mu bylo vyplaceno 30.000 franků.

S tímto jměním v kapse se vrátil do Paříže, vyšel si na procházku po nábřeží — bohužel ne na té straně, kde jsou knihkupci, nýbrž na té druhé, kde mají své krámy obchodnici starožitnostmi — a to bylo jeho neštěstí.

Zastavil se před každou výkladní skříní a těšil se z krásných věci, které tam byly k spatření. Zvláště od jedné skříně se nemohl odtrhnouti, v níž ležela rozkošná miniatura, která mu udělala.

„Jaká jemnost, jaký půvab, jaká líbeznost je v úsměvu té ženy!“ zvolal. „Jak báječné to jistě bylo, znáti ji! Nebo kdyby alespoň člověk mohl ten obraz nazývati svým! Ach, proč nejsem bohat...!“

Ale v nejbližším okamžiku, jako by mu to slovo, když je pronesl, připomnělo jeho plnou tobolku, pokračoval celý blažený: „Ale vždyť já jsem bohat! Jak jen jsem mohl zapomenout...!“

Vstoupil tedy do krámu a otázal se a lhostejnosti bohatého Angličana: „Co stojí ta miniatura?“ Obchodník se pohrdavě podíval na nepříliš úctyhodně vypadajícího muže se sešlapanýma botama, s příliš širokým převlečníkem a pomačkaným kloboukem a řekl: „To není nic pro vás. Ten obraz je příliš drahý!“

Teď de Groux zrudl. „Neptal jsem se vás na vaše mínění, nýbrž na cenu!“ řekl hněvivě.

„Nuže dobrá: 35.000 franků, když to chcete mermomocí vědět,“ odpověděl obchodník a chtěl odejíti do vedlejší místnosti.

„Počkejte laskavě, prosím.“ řekl Groux, „koupím ten obraz.“ Vytáhl tobolku, položil třicet tisícovek na stůl a řekl užaslému obchodníkovi: „Promiňte, nemám s sebou tolik. Přijmete na ostatek směnku na 3 měsíce?“

Dá se mysliti, jak rychle obchodník souhlasil. De Groux tedy podepsal papír, který mu měl otráviti deset let jeho života, vzal miniaturu a valil se domů potěšen jako nikdy jindy.

Na ulici náhle zpozoroval, že má hlad. Ale marné obracel kapsy, nebyl v nich ani sous!

Hodinu bloudil, kolísaje mezi miniaturou a požadavkem svého žaludku, a dostavilo se, co se musilo dostaviti: podlehl „Alespoň jsem se hodinu těšil z té nádherné věci,“ uklidňoval se sám, potom vstoupil do vetešníkova krámu a prodal mu ten poklad za — padesát franků.

Za nic na světě by se byl nevrátil k muži, u něhož obraz koupil. Šel do nejbližší hospůdky, jedl a pil a při čtvrté sklenici začal cizím spolustolovníkům přednášeti, jak hrozné jsou život a zvířecí potřeby, které mohou přinutili člověka, aby se za několik hodin vzdal nádherné ženy, protože musí ukojiti svůj hlad...