Rok 1930: Jedinečná vánoční atmosféra adventu a rorátů v dávné Praze

Vánoce a děti.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Připravujte lásku — očekávejte lásku!

Předvánoční nedělní jitra. Je to gotický lomeny oblouk dveří chrámových, ze kterých širokým proudem do tmy teče světlo... Je to světlá cesta, která vede k vánocům, která vede ke stromečku lásky.

Je tu advent — jsou tu roráty. Advent, toť poslední mystický zápas tmy a světla, víme, že dojde ke zrození, znovuzrození našeho srdce, naši lásky, naši radosti.

Roráty! Zvláštní, rozechvívajíci, tklivá je krása ranních hodin pod zimním hvězdnatým nebem ve spícím městě, ve stínu královského hradu, ve stínu vysoké katedrály. Kdyby nebylo v těchto hodinách jitřních vlastní modlitby, stávají se nejvznešenějši modlitbou touto svou krásou.

Roráty — radostné zpěvy adventní — chvějící se světlo jitřenky, první zlatý proužek na východě před příchodem skutečného světla, slunce, první tucha jara uprostřed zimy, opojivé očekávání jediné příští chvíle: ,,Ejhle, Hospodin přijde!”

Roráty — pěšinka k vánocům! Chodívalo po ní mé dětství vedené otcem, chtěla bych vás provésti tím kouzlem, které naplňuje hodiny před vaším procitnutím, hodiny od páté do sedmé v nedělích předvánočních.

Veliký klíč otevírá vrata domu a pouští vás do spícího města. Všecko je slepé, temné, mlčenlivé. Jestli sněžilo, pak jen čistý sníh čeká na první stopu lidskou a bděle svítí... První okoušíte slast vtisknouti znak svého lidství — je vám tak, jako byste se směli projiti loukou vysoké trávy a neposečených květů...

Do obrovitých výšek vyrůstají stěny malostranských starých domů, paláců, neboť stoupáte Malou stranou k sv. Vítu. Osamělé, těžké údery hodin padají do ulic s věže svatomikulášské, jako by někdo neviditelný, věčný bděl a odpočítával i spícím čas.

Než dozní údery hodin ve vašich myšlenkách, zastavíte se již ve stínu Hradu nad Prahou. Tam je tolik nebe — že když zvednete hlavu k němu, snad veliké vločky sněhu, snad samy hvězdy padají z modré tmy do vašich oči — na teplých víčkách je to vláha sněhu, či vláha rozjiskření z krásy, která vás objímá?

Ze tmy Vikářské uličky vystupují postavy, v jichž dlaních třese se světélko rozžatého voskového sloupku, s nímž vcházejí ve vonné šero chrámu. Tma, studeno zalehlo celý chrám, ale z kaple svatováclavské proudem line se záře, dýchá teplo světel. Jste na prahu — za kmitajícími se plaménky sloupků sviti radostné úsměvy na tvářích těch, kdož došli, aby z velikých misálů zpívali nejradostnější písně, staré písně z doby Karla IV.

Věřte, že není zima ve svatováclavské kapli, všecka září jak nejslunnější den, celá zpívá a rozkvétá těmi písněmi. Jen slunečný den touží po rose, jen do květů může padati rosa, zpívá-li se: „Rosu dejte nebesa — otevři se země —” zázrak vzniku, zrození, života vstává ve vaší duši, co zrak čte švabachové litery kancionálu a rty se krouží ve veselých melodiích...

Vím, že to nebyla jen modlitba ranní mše, ke které nás, děti, tatínek vodíval, nechávaje nás zpívati z rorátních knížek v blankytné vazbě, ale čistota a ticho ranních hodin, krása sněhu, hvězd a světla, radost písní, horoucnost srdce, které touží po lásce, aby je naplnila a spojila v bratrský svazek všech lidí. Neboť čas adventní, toť pěšinka zalitá světlem těch nedočkavých, toužících přede dnem, kteří se světlem v dlaních a s písní na rtech jdou připraviti příchod Lásky.

Nezůstala-li nám pro dnešek, pro přítomnost víra, kéž nám zůstala láska, kéž znovu a znovu aspoň v adventní čas ve svých duších připravujeme světlem a písní její příchod v kouzelných dnech vánočních. Je-li náš strom lásky zavát sněhem, ať sníh roztaje teplem srdce a strom rozkvete světlem všem, kteří zatouží po jeho září!

Připravujte lásku, očekávejte lásku!