Rok 1927: Proč by se alkoholici měli bát ohně?

Nejhorší osud alkoholiků.

V Doktoru Pascalovi vypravuje Emil Zola o smrti jednoho alkoholika: Při spaní upadlo mu trochu tabáku z dýmky na ruku, kde tabák počal škvířit; malý, modrý plamének vyšlehl z kůže prosáklé lihem a šířil se pomalu až z člověka zbyl jen popel.

Podnětem k tomuto líčení v Doktoru Pascalovi byla Zolovi nepochybně skutečná příhoda. Podobné osudy alkoholiků, z nichž jeden Zola liči v této knize, jsou málo známé a skutečně vzácné, ale v lékařské vědě byly již několikráte zaznamenány.

Neštěstím takovým byli postiženi většinou lidé silně korpulentní, kteří dlouhá léta požívali nemírně alkoholu. Lihoviny ve všech případech měly silný vliv na složení lidského tuku.

Případy uhoření jsou řídké, neboř užívané lihoviny nejsou většinou dostatečně prchavé. Kromě toho silní alkoholici umírají, aniž dosáhli úplného prolnutí alkoholem.

V Larousseu popisuje jeden lékař tento případ: Upáleni těla Marie Jouffretové, 50leté, silné konstrukce a notorické alkoholičky: Z Marie Jouffretové zůstala spousta popele a několik ohořelých kostí. Jedna ruka, noha a lebeční kost zůstaly ohněm neporušeny. Před uhořelou zůstal nedotčený stůl a na něm poduška. Židle, na které ve chvíli neštěstí Marie Jouffretová seděla, byla z polovice ohořelá.

Jinak nebylo ohně v pokoji aru v kamnech. Celý nábytek zůstal ve stejném pořádku. Poněvadž kromě židle nebylo v pokoji nic ohořelého, nemohlo se neštěstí přihodit jinak, než vznícením alkoholu, jímž bylo prosáknulo tělo ženino. Sám slavný Dupuyfren studoval tento případ.