Rok 1918: Jak vyzrát na cenzuru? Zkuste napsat cenzorovi hezký veřejný dopis

Malý prodavač novin.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Milý pane censore!

Asi před měsícem vzal jste mé povídáni na těchto místech tak důkladně, že zbylo z něho jenom datum a podpis.

Nehněvám se proto na vás, vždyť vidíte, že vás oslovuji milý, a vidíte, že nerozmrzen zase píši v důvěře, že dnes, kdy už roztál sníh a tedy bílá barva není už v modě, budete moderním a — — nu, nač dlouhé výklady, viďte, zejména když jsem tak opatrný, že všechno, co vyprávím, vyprávím jako dávno a dávno minulou věc.

Hleďte, je už dobrých dvacet let po této universální válce. Ze mne je už starý dědek (odpusťte ten pleonasmus — já vím, že stačilo by jen dědek, ale chci tím starý naznačit tu dávnost), z vás je starý, ale pořád ještě fešný pán... a poněvadž pensisté scházívají se v parcích a vyhřívají se na sluníčku, tedy sejdeme se na Karlově náměstí na sedátkách.

Náhoda tomu chce, že vedle sebe, neznajíce se, docela tak jako dnes. Starší lidé však bývají hovorní a my budeme jistě také. Polibujeme si, jak už to jarní sluníčko pěkně hřeje, zapálíme si doutníky (já doufám, že za dvacet let jich zase bude dost), postěžujeme si, koho kde co bolí — já jistě budu mít z nepořádného života podagru a poněvadž staří lidé obyčejně v rozhovorech svých dostanou se do vzpomínek, budeme vzpomínati.

Snad, budeme-li v příliš dobré náladě, zatouláme se hodně daleko před válku a budeme vzpomínali, jak jsme chodívali za děvčaty (odpusťte, pane censore, já nevím, zdali vy také, ale já se přiznávám bez mučení, že moc) a pak se tak dostaneme do vzpomínek na tu — teď nevím: pěti, šesti, sedmi, či desetiletou válku a budeme si vyprávět, co všechno jsme prožili smutného i veselého v té pohnuté době...

A víte, že ledacos i nám bude připadat docela neuvěřitelné a nepochopitelné, že jen stěží se budeme rozpomínat, proč to neb ono bylo, jak to bylo, nač to bylo... no, třeba řekněme o těch osobních vlacích, které byly zrušeny, neb o všelijakých rekvisicích... a dostaneme se tak i na různé rozmarné episody, jež se nám z paměti vynoří....

Já myslím, že nic nebudete proti tomu mít, když vám budu vyprávět, jak tenkráte před dvaceti lety když se po domácnostech sbíraly neodevzdané hmoždíře, v našem domě se sběhla tahle veselá historka: „Ženské... jak račte vědět, ukrutně nerady se loučily s hmoždíři. Jako se vším, nač člověk zvykne.

Nu však se pamatujete vážený pane ještě, že tenkráte se rekvírovalo po venkově obilí a víte, jak ho nacházely komise schované na lecjakých místech, kde obyčejně nebývá. A tak tomu bylo i s hmoždíři. Ženské je schovávaly, kam je napadlo...

A tak tenkráte u nás, sběhla se tahle veselá historka: U paní X daly hmoždíř do kuchyňské kredence a přes něj překlopily hrnec. Také ostatní hrnce obrátily vzhůru dnem, aby nebylo nic nápadného. To se stalo několik dnů před tím, než se čekala návštěva komise. Ale půl hodiny před tím, než přišla, milá Máry — to víte, ty holky na nic nemyslí, hrnec, skrývající hmoždíř, postavila klidně s vodou na plotnu paní nic neřekla a šla stát někam do fronty. A tak, když paní X, otevřela komisi kredenc, div neomdlela leknutím, když tam hmoždíř stál v plné slávě jako ouplněk.

U jiné partaje bylo to zase tak: Byl bezmasný den a škubánky k obědu, Rézi vytáhla hmoždíř z postele, tloukla v něm mák a když komise zazvonila, přišla jí otevřít s hmoždířem v náručí.

Paní Z zase nechala doma pětiletou Anínku a nařídila jí, aby nikomu neotvírala. To se ví, když se dětem nařídí, aby neotevřely, docela jistě otevrou. A milá Anínka pověděla, kde má „maminta moždýř stovanej.“

Jen u pí. Ž tenkráte nic nenašli... ale za to on chudák si zle naříkal, co u všech čertů má takové bolestí v zádech? A víte pane censore od čeho to bylo? On, chudák spal několik dní na paličce od hmoždíře.

Nuž milý pane censore — tohle je přece tak nevinné, po dvaceti letech vyprávěné, že snad ani dnes už proti tomu nebudete nic mít? Vždyť už je dávno po rekvisicích!