Rok 1912: Romantika začátků lyžování v kouzelném krkonošském nářečí

„Hora“ v zimě.

(U příležitosti lyžařských závodů dne 11. února 1912 ve Vysokém nad Jizerou). „Hora“ v zimě!...

Jdete bílou, ladnou silnicí vlídným údolíčkem a dlaněmi tisknete k hlavě zkřehlé, mrazem rudé uši.

„Stakra — čuhne!“

Strejc v burnuse až po paty a s beranici do týla upaluje s uzlíkem do vršku. Na nohou má důkladnou „vobuj“ a drobnými krůčky rozhrnuje sypký, jiskrný sníh.

„I jo — stakra — taklenc na lehko! To ’ste si měl vzít na uši laplata a na nohy bačky!“

Tatík se zastaví, prohlédne si vás, hodí uzlík pod druhé rameno a dobrácky vám stiskne ruku.

„Kokerháč na parádu nekouká. A Babí kout tepru ne. Ten ’dyž dmejchne ... e — čerti po tom! Ta mercha zná utahovat nos a hničet do kamen. Sem tak netrefí — ale tamdlenc nahoru, na Vysokej ... hm, pane! Pekelný svarby to bejvají! No a co — kam — nahoru?“

Přisvědčíte.

„To se svezem’. Du tam s koralema. Ráno ’sme donaulíkali — dětišťata sedaly u toho celou noc s mámou.“

Hovorný „strejc” cupe před vámi a má se k vám jako starý známý.

Vyptáváte se na „korale” (návlek skleněných korálů) a rádi byste zvěděli, jak jsou tu v tom zapadlém, od světa odděleném koutě živi.

„E — tuze kale ne. ’Eště že ty koralištata. Ale taky už faktoři uterhujou. Já na to už kale nevidím — ale dětištata! — Manče naulíká na patnáct jehel . . .”

„A kolik je té vaší Manči?”

„Šternástej. Až vyjde školu, půjde do fabriky.“

„A kolik máte dětí?”

„Sedum,“ povídá tatík a hlavu přikrčuje do kožichu.

„To máte co živit!“

„I — musejí se činit samy. Krejčovina — mý řemeslo — je tejď tuze hubená — podle novýho to neumím a podle starýho mundur nikdo nechce. Jen že tu a tam ňáká záplata ... A v letě dělám v háji.“

„A jste tu spokojeni?“

„I — slauný to tu není. Samá dřina. A tuhle mně círu zahrabali. Před Hromicema bylo by jí dvacet. Sušky — to víte. Máma se má ubrečeť ...“

„No — mlčte — máte jich ještě šest! ...“

„Je to platný ...“ odpovídá „strejc“ a hlas mu v hrdle vázne ... Chvilku dusně ticho. Jen sníh skřípe. Rádi byste začali hovor, ale nevíte jak. Tatík už zase jako nic — hlavou pozatřás’, uzlík hodil přes druhé rameno a zas vesele:

„Máte dobře, že se ’dete poďvať taky sem — do hor. Je tu hezky . . .“

Jste rádi, že obrátil.

„Ale šel byste odtud, kdyby se vám jinde naskytlo pohodlnější živobytí?“

Krejčík se zastaví, obrátí se na vás a v jeho očích je tolik jistoty.

„Nešel — na mou duši! Taky ’sem krejčoval ve světě — dobře mně bylo — ale berzy mne nemoc chytla.“

„A jaká?“

„E — stejskání. To máte prapotvoru.“ Krejčík se znovu zastavuje a přesvědčivě se dívá do vašich očí.

„Věřte mně — je to sakramentský — tohle stejskání ... Pořád ’sem vídal hora — chalupu — tátu — mámu ... V chodě i ve spaní . . . Pořád mně cosi říkalo: Di domů! Di domů! Enu co — hlady neumřeš — poudám si — ’dyť je tam víc lidí živo — a nechal sem všeho a šel. A kolikrát ’sem si pak říkal: Starej blázne, proč sem’s chodil, do toho kamení — do žebroty? ...

A chtěl sem se vrátiť — stejskalo se mně tuze tu v ty tišině. Ale to nebylo stejskání po světě — ne — to bylo inčí stejskání. A za rok, ’dyž v chalupě místo jednoho ’sme byli tři — bylo po stejskání. A pak to šlo — až nás bylo sedům. A tejď bych už vocaď nešel. Narodil ’sem se tu — af tu taky umřu. A hladem to nebude — na mou duši! ...“ V tom se povídavý krejčík odmlčel a pak tiše dodal: „Jen ta Francka měla zůstať —“

To jsme došli k cestě, která odbočovala mezi chumel zasněžených chalup.

„No — s Pánebohem — zastavím se tamdle v chalupě — mějte se dobře a at vám hora prohlídnou — ať vidíte, co to ’sou — ty naše hora ...’’

A v jeho očích bylo tolik jistoty a tolik lásky . . .

Ať vidíte — co to ’sou — ty naše hora ...

Přešli jste průmyslovou, rozkvétající obec Jeseně, seběhnete do tichých, snivých Roztok, jichž sněhem ukubelené, čisté chaloupky vám připadají, jakoby vypadly z některého roztomilého obrázku mistra Aleše — a pak ladné serpentiny, letící bělostnou plání, svedou vás dolů, do roztomilého starovesského údolí.

Nad vámi stráň — pod vámi stráň — a dole, na dně údolí, potok v olšoví. A nad ním, na druhé straně zase ta bělostná, vlídná stráň, hledící na vás veselýma očima roztomilých chalup, které se vyhřívají na zlatém slunci. A zase stráň a stráň a ještě vršek, s furiantsky nasazenou čepicí ze smrčí a březí a pak — modré, hluboké, hluboké nebe...

Zastavíte se mimoděk a pijete očima tu krásu kolem.

Ticho — mír zimního, nedělního odpoledne ...

Jen sýkorka před vámi skromně zapípá — chocholouš se mihne kolem vás — kvíčala výskne kdesi v koruně jeřábu, ověšeného korálovými věnečky jeřabin a zas ticho . . . Jdete dál silnicí, běžící po prudkém srázu — přejdete lesík a před vámi otevře se vlídné, rozkošné údolí, polípané husto chalupami v chomáčích i o samotě . . .

Dýchnou na vás poprvé „hora“ svou nelíčenou krásou.

Horská vesnička . . . Zasmála se už na vás někdy mechem a jablíčky vykládanými okénky a jasem zvonivého, dětského smíchu? — Starovesské údolí se umí tak hezky rozesmát . . .

Nemůžete se nasytit té prostoty a souladu a slunce . . .

Frr! Cos’ mihlo se kolem vás, přelétlo silnici, jen sníh zašustěl a zmizelo v kotlině. Maně nahlédnete dolů a neudržíte smíchu. Kluk na „skijích“ — bez kabátu a bez čepice letí po stráni.

Teď přejel mez a ted rozpřáhl ruce, ohnul pravou nohu a jakoby chtěl pokleknout. V tom se zakymácel, nohy se mu zapletly, rukama zamával nad hlavou a bác! ... Z pod meze se zvedl oblak sněhu — pak ticho . . . Jímá vás strach — to podezřelé ticho! . . . Aby si tak zlomil vaz!

„Zatjacenej tejemajt!“

Oddechli jste si, slyšíce tajemná ona slova. Pozorujete, brzy-li se objeví klučina nad mezí. Ale malému sportovci jakoby se nechtělo z těch bělostných, sněžných peřin. Teprve po hodné chvíli se po delší proceduře pozvedl, oklepal s košile a vlasů sníh a hajdy nahoru.

„Poslouchej, hochu, co to děláš?“

Kluk na vás vyvalí oči, oblízne zasněžené, rudě, baculaté ruce a udiveně, furiantsky odpoví:

„Jezdím!“

„To vím. Ale proč’s upadl?“

„Chtěj sem ztusiť tejemajta!“

„No tejemajta!“

„Co je to?“

„Jejej — vy ’sete chjoupej!“

Kdyby na vás klučina tak hrozně dětinsky nerozevřel ústa, byli byste mu nějakou vrazili.

„A to se při „tejemajtoji“ dělají kotrmelce?“ Hošík uražen změřil si vás od hlavy k patě, pak vytáhl ruče z kapes, odvázal provázky a složil vám „lyže“ — dvě prkénka, uvázaná provázky — k nohám.

„Tať si to ztuste sám — esli sebou nepjástnete! Ale nohu hezty vohnouť — talie’... To je tejemajt!“

Konečně jste na to přišli. Klučina cvičí ,.telemarský švih“ (známý obrat na lyžích). Zadíváte se nedůvěřivě na „styje“, pak na prohlubeň pod vámi, pak zas na kluka ...

„Heč — neumíte!... A já bych vám ani styje nepucij — este byste je zjámaj!“

Kluk popad „lyže“, uvázal si je znovu na nohy a vesele, bez bázně hajdy dolů po svahu.

A pod mezí zvedl se nový oblak sněhu...

Jdete rozveseleni dětskou prostotou a otevřeností dál a chvílemi se ještě ohlédnete po malém „sportsmenova“, který již po čtvrté složil malé své tělíčko do sněžných peřin pod mezí...

Nový obrázek:

Kluk bos jede po strmé cestě od chalupy k potoku po — žebříku a křičí: „Pozój!“ Pozdě. Dvě holčičky v barevných sukénkách, jedoucí na primitivních sáňkách pomalu po svahu, kutálejí se v okamžiku po stráni jako jablíčka a než bys napočítal pět, jest z dětí jediné ječící klubíčko.

„Jeje, Francek mně přerazil nohúú!“

„Jo, přerazil — nepřerazil! Vokaž — To je jen vodřený!“ Klučina bázlivě i učeně prohlíží pochroumanou sestřičku a ještě bázlivěji přeraženou „šprincli“ u žebříku.

„Zatracený merchy — dete domů! Počkejte — já vám dám!“ ...

Jak to drama s „přeraženou“ nohou skončilo, domyslíte si sami...

Stoupáte výš a výš a severák „utahuje nos“ jak se patří. Kolem vás časem mihne se dvojice mladých, růžolících lidí, zářících zdravím a štěstím — moderní sportsman na lyžích — dětí na sáňkách, neckách, prkénkách, žebřících ... Staří na rohačkách a velkých saních a všude smích a všude radost.

Teď blesklo před vámi několik jasných bodů v dálce. To bělostné střechy vysokých domků kynou vám na pozdrav. Neradi opouštíte roztomilé, staroveské údolí, ale přece jen pospícháte, abyste, dřív, než slunce zapadne, spatřili tu krásu, sněnou od dětství.... „hora“.

„Pospěšte — hora prohlídly!“ povídá tetka, které jste sdělili účel a cíl své cesty.

Hora prohlídly ...

Stanete v úžasu, úctě i radosti...

Ne, to nejsou hory, jichž smělé, ohromující linie jásají na obzoru v modru nebes... To nejsou hory — to je pohádka!... Krása, pravda, klid, harmonie, prostota antických mramorů hledí na vás z bělostných strání...

A zdá se vám, že dosud slyšíte slova droboučkého krejčíka: „Ať vidíte, co to ’sou naše hora...“

A pochopíte docela ten záblesk oddanosti, lásky a štěstí v jeho drobných, dobráckých očích ...

A vy do toho velebného ticha bojíte se zašeptnout:

„Jak je tu krásně!“