Naše projekty:   Obchod.Bejvávalo.cz  —  originální samolepky na stěnu Pieris.cz  —  magazín Příroda.cz  —  efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Bejvávalo.cz

nejnavštěvovanější český server věnovaný historii

Rok 1912: Romantika začátků lyžování v kouzelném krkonošském nářečí

původně vyšlo: Národní listy - 1912, autor Zdeněk Rón.
Jak se před sto lety žilo v Krkonoších obyčejným lidem, jakým jazykem se tu mluvilo a jak se tu v zimě na zasněžených svazích lyžovalo? Historický fejeton z roku 1912, vydaný u příležitosti lyžařských závodů ve Vysokém nad Jizerou, vám tyto dávné časy úžasným způsobem přiblíží.


„Hora“ v zimě.

(U příležitosti lyžařských závodů dne 11. února 1912 ve Vysokém nad Jizerou). „Hora“ v zimě!...

Jdete bílou, ladnou silnicí vlídným údolíčkem a dlaněmi tisknete k hlavě zkřehlé, mrazem rudé uši.

„Stakra — čuhne!“

Strejc v burnuse až po paty a s beranici do týla upaluje s uzlíkem do vršku. Na nohou má důkladnou „vobuj“ a drobnými krůčky rozhrnuje sypký, jiskrný sníh.

„I jo — stakra — taklenc na lehko! To ’ste si měl vzít na uši laplata a na nohy bačky!“

Tatík se zastaví, prohlédne si vás, hodí uzlík pod druhé rameno a dobrácky vám stiskne ruku.

„Kokerháč na parádu nekouká. A Babí kout tepru ne. Ten ’dyž dmejchne ... e — čerti po tom! Ta mercha zná utahovat nos a hničet do kamen. Sem tak netrefí — ale tamdlenc nahoru, na Vysokej ... hm, pane! Pekelný svarby to bejvají! No a co — kam — nahoru?“

Přisvědčíte.

„To se svezem’. Du tam s koralema. Ráno ’sme donaulíkali — dětišťata sedaly u toho celou noc s mámou.“

Hovorný „strejc” cupe před vámi a má se k vám jako starý známý.

Vyptáváte se na „korale” (návlek skleněných korálů) a rádi byste zvěděli, jak jsou tu v tom zapadlém, od světa odděleném koutě živi.

„E — tuze kale ne. ’Eště že ty koralištata. Ale taky už faktoři uterhujou. Já na to už kale nevidím — ale dětištata! — Manče naulíká na patnáct jehel . . .”

„A kolik je té vaší Manči?”

„Šternástej. Až vyjde školu, půjde do fabriky.“

„A kolik máte dětí?”

„Sedum,“ povídá tatík a hlavu přikrčuje do kožichu.

„To máte co živit!“

„I — musejí se činit samy. Krejčovina — mý řemeslo — je tejď tuze hubená — podle novýho to neumím a podle starýho mundur nikdo nechce. Jen že tu a tam ňáká záplata ... A v letě dělám v háji.“

„A jste tu spokojeni?“

„I — slauný to tu není. Samá dřina. A tuhle mně círu zahrabali. Před Hromicema bylo by jí dvacet. Sušky — to víte. Máma se má ubrečeť ...“

„No — mlčte — máte jich ještě šest! ...“

„Je to platný ...“ odpovídá „strejc“ a hlas mu v hrdle vázne ... Chvilku dusně ticho. Jen sníh skřípe. Rádi byste začali hovor, ale nevíte jak. Tatík už zase jako nic — hlavou pozatřás’, uzlík hodil přes druhé rameno a zas vesele:

„Máte dobře, že se ’dete poďvať taky sem — do hor. Je tu hezky . . .“

Jste rádi, že obrátil.

„Ale šel byste odtud, kdyby se vám jinde naskytlo pohodlnější živobytí?“

Krejčík se zastaví, obrátí se na vás a v jeho očích je tolik jistoty.

„Nešel — na mou duši! Taky ’sem krejčoval ve světě — dobře mně bylo — ale berzy mne nemoc chytla.“

„A jaká?“

„E — stejskání. To máte prapotvoru.“ Krejčík se znovu zastavuje a přesvědčivě se dívá do vašich očí.

„Věřte mně — je to sakramentský — tohle stejskání ... Pořád ’sem vídal hora — chalupu — tátu — mámu ... V chodě i ve spaní . . . Pořád mně cosi říkalo: Di domů! Di domů! Enu co — hlady neumřeš — poudám si — ’dyť je tam víc lidí živo — a nechal sem všeho a šel. A kolikrát ’sem si pak říkal: Starej blázne, proč sem’s chodil, do toho kamení — do žebroty? ...

A chtěl sem se vrátiť — stejskalo se mně tuze tu v ty tišině. Ale to nebylo stejskání po světě — ne — to bylo inčí stejskání. A za rok, ’dyž v chalupě místo jednoho ’sme byli tři — bylo po stejskání. A pak to šlo — až nás bylo sedům. A tejď bych už vocaď nešel. Narodil ’sem se tu — af tu taky umřu. A hladem to nebude — na mou duši! ...“ V tom se povídavý krejčík odmlčel a pak tiše dodal: „Jen ta Francka měla zůstať —“

To jsme došli k cestě, která odbočovala mezi chumel zasněžených chalup.

„No — s Pánebohem — zastavím se tamdle v chalupě — mějte se dobře a at vám hora prohlídnou — ať vidíte, co to ’sou — ty naše hora ...’’

A v jeho očích bylo tolik jistoty a tolik lásky . . .

Ať vidíte — co to ’sou — ty naše hora ...

Přešli jste průmyslovou, rozkvétající obec Jeseně, seběhnete do tichých, snivých Roztok, jichž sněhem ukubelené, čisté chaloupky vám připadají, jakoby vypadly z některého roztomilého obrázku mistra Aleše — a pak ladné serpentiny, letící bělostnou plání, svedou vás dolů, do roztomilého starovesského údolí.

Nad vámi stráň — pod vámi stráň — a dole, na dně údolí, potok v olšoví. A nad ním, na druhé straně zase ta bělostná, vlídná stráň, hledící na vás veselýma očima roztomilých chalup, které se vyhřívají na zlatém slunci. A zase stráň a stráň a ještě vršek, s furiantsky nasazenou čepicí ze smrčí a březí a pak — modré, hluboké, hluboké nebe...

Zastavíte se mimoděk a pijete očima tu krásu kolem.

Ticho — mír zimního, nedělního odpoledne ...

Jen sýkorka před vámi skromně zapípá — chocholouš se mihne kolem vás — kvíčala výskne kdesi v koruně jeřábu, ověšeného korálovými věnečky jeřabin a zas ticho . . . Jdete dál silnicí, běžící po prudkém srázu — přejdete lesík a před vámi otevře se vlídné, rozkošné údolí, polípané husto chalupami v chomáčích i o samotě . . .

Dýchnou na vás poprvé „hora“ svou nelíčenou krásou.

Horská vesnička . . . Zasmála se už na vás někdy mechem a jablíčky vykládanými okénky a jasem zvonivého, dětského smíchu? — Starovesské údolí se umí tak hezky rozesmát . . .

Nemůžete se nasytit té prostoty a souladu a slunce . . .

Frr! Cos’ mihlo se kolem vás, přelétlo silnici, jen sníh zašustěl a zmizelo v kotlině. Maně nahlédnete dolů a neudržíte smíchu. Kluk na „skijích“ — bez kabátu a bez čepice letí po stráni.

Teď přejel mez a ted rozpřáhl ruce, ohnul pravou nohu a jakoby chtěl pokleknout. V tom se zakymácel, nohy se mu zapletly, rukama zamával nad hlavou a bác! ... Z pod meze se zvedl oblak sněhu — pak ticho . . . Jímá vás strach — to podezřelé ticho! . . . Aby si tak zlomil vaz!

„Zatjacenej tejemajt!“

Oddechli jste si, slyšíce tajemná ona slova. Pozorujete, brzy-li se objeví klučina nad mezí. Ale malému sportovci jakoby se nechtělo z těch bělostných, sněžných peřin. Teprve po hodné chvíli se po delší proceduře pozvedl, oklepal s košile a vlasů sníh a hajdy nahoru.

„Poslouchej, hochu, co to děláš?“

Kluk na vás vyvalí oči, oblízne zasněžené, rudě, baculaté ruce a udiveně, furiantsky odpoví:

„Jezdím!“

„To vím. Ale proč’s upadl?“

„Chtěj sem ztusiť tejemajta!“

„No tejemajta!“

„Co je to?“

„Jejej — vy ’sete chjoupej!“

Kdyby na vás klučina tak hrozně dětinsky nerozevřel ústa, byli byste mu nějakou vrazili.

„A to se při „tejemajtoji“ dělají kotrmelce?“ Hošík uražen změřil si vás od hlavy k patě, pak vytáhl ruče z kapes, odvázal provázky a složil vám „lyže“ — dvě prkénka, uvázaná provázky — k nohám.

„Tať si to ztuste sám — esli sebou nepjástnete! Ale nohu hezty vohnouť — talie’... To je tejemajt!“

Konečně jste na to přišli. Klučina cvičí ,.telemarský švih“ (známý obrat na lyžích). Zadíváte se nedůvěřivě na „styje“, pak na prohlubeň pod vámi, pak zas na kluka ...

„Heč — neumíte!... A já bych vám ani styje nepucij — este byste je zjámaj!“

Kluk popad „lyže“, uvázal si je znovu na nohy a vesele, bez bázně hajdy dolů po svahu.

A pod mezí zvedl se nový oblak sněhu...

Jdete rozveseleni dětskou prostotou a otevřeností dál a chvílemi se ještě ohlédnete po malém „sportsmenova“, který již po čtvrté složil malé své tělíčko do sněžných peřin pod mezí...

Nový obrázek:

Kluk bos jede po strmé cestě od chalupy k potoku po — žebříku a křičí: „Pozój!“ Pozdě. Dvě holčičky v barevných sukénkách, jedoucí na primitivních sáňkách pomalu po svahu, kutálejí se v okamžiku po stráni jako jablíčka a než bys napočítal pět, jest z dětí jediné ječící klubíčko.

„Jeje, Francek mně přerazil nohúú!“

„Jo, přerazil — nepřerazil! Vokaž — To je jen vodřený!“ Klučina bázlivě i učeně prohlíží pochroumanou sestřičku a ještě bázlivěji přeraženou „šprincli“ u žebříku.

„Zatracený merchy — dete domů! Počkejte — já vám dám!“ ...

Jak to drama s „přeraženou“ nohou skončilo, domyslíte si sami...

Stoupáte výš a výš a severák „utahuje nos“ jak se patří. Kolem vás časem mihne se dvojice mladých, růžolících lidí, zářících zdravím a štěstím — moderní sportsman na lyžích — dětí na sáňkách, neckách, prkénkách, žebřících ... Staří na rohačkách a velkých saních a všude smích a všude radost.

Teď blesklo před vámi několik jasných bodů v dálce. To bělostné střechy vysokých domků kynou vám na pozdrav. Neradi opouštíte roztomilé, staroveské údolí, ale přece jen pospícháte, abyste, dřív, než slunce zapadne, spatřili tu krásu, sněnou od dětství.... „hora“.

„Pospěšte — hora prohlídly!“ povídá tetka, které jste sdělili účel a cíl své cesty.

Hora prohlídly ...

Stanete v úžasu, úctě i radosti...

Ne, to nejsou hory, jichž smělé, ohromující linie jásají na obzoru v modru nebes... To nejsou hory — to je pohádka!... Krása, pravda, klid, harmonie, prostota antických mramorů hledí na vás z bělostných strání...

A zdá se vám, že dosud slyšíte slova droboučkého krejčíka: „Ať vidíte, co to ’sou naše hora...“

A pochopíte docela ten záblesk oddanosti, lásky a štěstí v jeho drobných, dobráckých očích ...

A vy do toho velebného ticha bojíte se zašeptnout:

„Jak je tu krásně!“


Původní zdroj historického článku:
Národní listy - 1912, autor Zdeněk Rón.




datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
16. ledna 2021


 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.




Nabízíme v eshopu
Obchod.Bejvávalo.cz




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2021 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.