Veselí lidé. — Zdroj: archiv Bejvávalo.cz

Kdo je ten pravý?

K proslulému psychiatru dru. Blancheovi přišel kdysi kolega z jiné fakulty a žádal jej, aby ho někdy svedl s některým šílencem, že by rád viděl, jak si asi počíná.

Blanche pozval kolegu na druhý den k obědu a ten nalezl tam dva hosty, kteří mu byli oba neznámi. Jeden z nich, starší pán s černými vlasy a brejlemi, vypadal velmi důstojně a počínal si klidně a vážně. Vyjadřoval se učeně a dělal občas duchaplné poznámky o politice a jiných denních otázkách.

Druhý byl nápadně nedbale oděn, měl nepořádně uvázanou kravatu, mluvil neobyčejně rychle o počasí, baletu a nejnovějších divadelních hvězdách, nezůstávaje při žádném předmětu, dělal vtipy na romantickou školu, tropil si posměch z nejvážnějších věcí a vybuchl občas úplně bez důvodu ve smích, což mělo za následek, že naň cizí profesor vzrušeně pohlížel.

Když vstali od stolu, pošeptal svému hostiteli: »Kdyby se ten blázen tak hrozně nesmál, mohl by být pokládán za duchaplného člověka a zábavného společníka, z jeho smíchu ovšem a částečně také ze způsobu, jak letmo přese všechno přechází, jedině lze poznati, že...« A při tom učinil významný posuněk, ukazuje na čelo.

»Ale vy se mýlíte,« odvětil lékař s úsměvem, »ten druhý, ten starý je choromyslný.«

— »Cože? Ten starý? A ten pán, co tolik mluví?«

— »To je proslulý romanopisec Balzac.«