Rok 1885: Jaký je nejčastější důvod skutečné bídy?

Pravý důvod bídy

V našich krajinách šíří se úžasnou měrou bída a tuláctví, přemnozí dělníci, řemeslníci, rolníci a jiní bědují na zlé časy volajíce o pomoc, mnohé obce, zvláště menší vesnice nemohou pro nouzi zaopatřit ani nejnutnějších svých potřeb, a mnoho našich výtečných hlav uvažuje tento neblahý stav jakož i prostředky k jeho nápravě; ale poměrně velmi nepatrná část našincův zná hlavní a největší smutného stavu onoho příčinu; málo kdo je si dobře vědom, že původcem a nejvýdatnějším pramenem bídy té jest kořalečnictví a pijáctví, vůbec marnotratnost.

Mezi svědomitými a nestrannými pozorovateli společnosti a jejích potřeb panuje o tom přesvědčení nezvratné. Jsou však mnozí, kteří plýtvajíce penězi za zbytečné lihoviny, zvláště za kořalku, svalují vinu své i všeobecné nouze na všecko, jenom ne na pijáctví. Takoví podobají se onomu opilci, který jsa přes půlnoc v hospodě, proklínal zlořečenou chudobu slovy: „Ani se člověk vyspat nemůže; pořád aby se dřel, jako ten otrok!“

Náramným podivem naplňují nás ohromná čísla, udávající, mnoholi peněz v té neb oné obci, zemi či říši lidé propijí. Pouze potravní daň z kořalky byla v naší polovici říše na lonský rok vypočtěna bezmála na půl osma milionu zlatých, a výsledek tento nadějný rozpočet zajisté ještě převýšil.

A to je daň dobrovolná, kterou se lid žebrací svévolně. Stát nemá z ní pranic, musit bolavý tento příjem vynaložiti zase na žaláře, četnictvo a na podobné věci, které kořalečnictví žádá. Jsou osady, které jsou skoro vesměs zadluženy u žida, který jim sice horlivě kořalky nalévá, ale sám jí nepije.

Celá jejich žeň náleží již obyčejně napřed onomu nalévači kořalky, a není pochyby, že za málo let octlo by se všecko vlastnictví osadníků v rukou jeho, kdežto tito by mu, jak už namnoze se i děje, hůře nežli za bývalé roboty jako pouzí na jeho milosti závislí dělníci za trochu té židoviny nádenničili, kdyby se brzo rázně proti této zkáze rolnického stavu nezakročilo.

Že se tolik za kořalku utratí, nebude nám s podivem, uvážíme-li, že lidé teď myslí, jako by bez kořalky ani nemohli býti živi.

Kdežto za starých časův, které právě kořalečníci rádi nazývají „zlatými,“ dělalo se všecko bez kořalky a s kořalkou nic, nyní se dělá naopak, vše s kořalkou a bez ní skoro pranic. Kořalka doprovází mnohého člověka od kolébky až ku hrobu; pije ji nemluvně, pije ji pachole, pije ji mladík, pije ji ženich, pije ji muž a pije ji stařec.

Mnohý se s kořalkou narodí a s ní také zemře.