Pokusy na zvířatech a vivisekce: povolit nebo zakázat, když mohou zachraňovat lidské životy?

Vivisekce.

Náhlý, netušený boj rozvinul se v sousedství našich Čech, v Rakousích, o — vivisekci, »pytvání« zvířat za živa k účelům vědeckým. A hned utvořily se dva tábory: proti a pro vivisekci.

A jak to bývá, když na jedné straně stojí lidé cituplní, ale laikové, a na druhé lidé pouhého chladného rozumu, ale odborníci, obě strany nechtí ani na píď ustoupiti se svých názorů a požadavků.

Zvíře nesmí býti ani k účelům vědeckým a následkem toho i humanitním mučeno tím, že ještě pokud žije, bývá řezáno, páráno, kucháno a tomu podobné.

A hned se snášejí důkazy a béře se na pomoc ethika i morálka už podle návodu čítanek: »cítí bolest jako ty, nedělej mu trampoty!«

Spolky pro ochranu zvířat bojují s napjatou houževnatostí — na všech stranách allarmují stejně smýšlející a — jakž už to v boji každém bývá, vrazí často i za »bitevní linii«, do záležitostí a otázek čistě vědeckých, kamž ještě před nedávnem by se byli, majíce úctu před vědou, nikdy nebyli odvážili.

Zastanci vivisekce zase jen se útrpně usmívají a odbývají odpůrce pohrdlivým slovem »laikové«, kteří nemají pražádného práva rozhodovati v této a podobné otázce. To ovšem zase odpůrci co nejhorlivěji popírají. A jak daleko dospěl boj neústupností obou stran, ví čtenář z denních listů.

Jsme také pouzí »laikové«, ale pokusíme se aspoň stanoviska obou stran objasniti a pokud možná — sblížiti.

Sblížiti? Ano, o to jde. Protože největší boje a zápasy pocházejí právě odtud, že si obě strany — nerozumějí. Pochopit nepřítele znamená už aspoň částečně sdílet jeho stanovisko — tak je tomu. »Pochopit znamená odpustit«, povídá přísloví francouzské.

A tady je viděti, že si obě strany nerozumějí a nechtí rozuměti, a to je při tom nejhorší zásadou.

Především pojem »vivisekce« — není to pouhé hrabání se v krvi, vnitřnostech a mozku zvířete pro nějakou zbytečnost nebo dokonce z ukrutenství, ale pátrání na zvířeti, jehož bolest, pokud jen možná, umělými prostředky docela je utlumena, za účely čistě vědeckými.

A je-li ta bolest utlumena, potom každý odpor proti vivisekci je čistě směšný, potom mají pravdu lékaři, když vrhají odpůrcům svým ve tvář slovo »laikové« a »přecitlivělé staré panny«.

Protože — cožpak v přírodě samé, ve stavu nejvolnějším není zvíře vydáno sterým nebezpečím, býti pomalu a zvolna umučeno způsobem nejbolestnějším?

Myslíte, že příroda tvoří nějaké ethiky a moralisty? Taková myš, kterou kočka chytí a potom ponenáhlu pouští na několik kroků svobody, nežli ji zase jediným skokem ujařmí, a potom ji teprve po své chuti za živa sežere.

Takový brouk, jejž pták, tuším lelek — nabodne živého na trn a ponechá si tam několik hodin na snídaní — takový kohout, jemuž jeho kamarád vykloval v nerovném zápase oči a kus mozku — i lev, »král zvířat«, jenž sestárnuv, když mu už nohy a zuby neslouží, pomalu umírá hlady — — to, myslíte, že nejsou muka a trápení?

To dělá příroda, v níž prý vše účelné a nic na zmar nepřichází. A když tak ten »intelligentní« lovec postřelí pouze nějakou zvěř a ubohá koroptev dodělává někde s přeraženým křídlem a odstřelenou nohou nebo srnec tluče sebou marně v houští s přeraženým křížem, nebo řezník vede dobytče na jatky a ono cítí z daleka krev a slyší bolestný řev ubíjených druhů svých, to není mučením? To koná zase člověk, týž zastance odporu proti vivisekci.

Na světě je tolik bolu, chceme-li to viděti, že by nám srdce puklo, kdybychom dlouho nad tím rozvažovali.

Je tu v světě bolů moc,
je jich mnoho k nesečtení,
pro něž slaba léků moc,
a pro jiné — léku není.

Protože — člověk sám — víte sami na sobě nebo ze svého nejbližšího okolí, jak bolestny a trapny jsou některé neduhy — při nichž je život ponenáhlé umírání za nejstrašnějších muk! . . .

»No, dobrá,« řekne odpůrce, který se ještě nepoddal, »ale právě proto má se hleděti, aby těch muk schválně co nejméně se páchalo!«

Ovšem — ale když se muka jednoho vykupují mukami druhého — jak už je to na světě? Když je tady všecko bolestná evoluce a pomalý vývoj na základě zkušeností často s velikými bolestmi nabytých?

Za středověku nesměli lékaři pitvati ani mrtvé tělo lidské; to zákon přísně zapovídal, ale dovoloval mučiti vězně nejstrašnějším katanstvím, aby se přiznal k činu, který třebas nikdy nespáchal. Medicína vyhlížela pak také podle toho; nemocný zkusil často mnohem více od svých »hojitelů« než od nemoci samé.

To, co dělá dnes snad jen opovržený rasík s bědnou herkou, tenkráte dělali doktoři s pacientem. Pokrok nastal veliký, když směl lékař nahlédnouti do nitra mrtvoly — větší, když mohl studovati některou nemoc na živoucím člověku otevřením jeho těla; a největší, když zavedena vivisekce; neboť té má děkovati lidstvo za poznání a vyléčení přemnohých, jinak nedostupných neduhů, za záchranu při mnohých otravách a nejjemnějších procesech pathologických, kde by jinak lékař nevěděl si rady ni pomoci.

A to vše musil dříve prodělati lékař na ubohém zvířeti — nemohl se učiti přece na lidech, kteří přišli neb poslali si k němu pro nejrychlejší pomoc a okamžitou záchranu!

Ano — vivisekce — — ale což taková vojna se statisíci zmrzačenými nejhoršími zkomoleninami? Což takový jednotvárný vysilující život dělníka a — matky doma? To není vivisekce na — živém?

A což, když ti páni, kteří nejvíce právě v těch Rakousích proti ní brojí, zotročují a mučí tisíce českých dělí ve školách německých a takměř za živa jim jazyk vyřezávají? Není to také — vivisekce na ubohých dětech?...

Tam to — to je »svět němých bolestí,« jakž se o zvířatech říká, kterých se lidstvo ujímá. Tady je »svět křičících bolestí«, malých dětí, a těch se nikdo neujímá!

Pro obě strany platí vše srovnávající příkaz Lidskosti a Milosrdenství! Ale kde toho není, tam je všecko horlení pouhým šarlatánstvím, ne-li ještě něčím horším!