Pokusy na zvířatech a vivisekce: povolit nebo zakázat, když mohou zachraňovat lidské životy?

původně vyšlo: Illustrovaný svět - 1904, autor neuveden.
Pokusy na zvířatech nebo dokonce vivisekce - tedy pitvy živých zvířat - jsou velmi kontroverzní téma. Zajímá vás, jak tuto otázku práv zvířat vnímali naši předci? Jeden úhel pohledu vám ukáže článek z roku 1904. Posuďte sami, zda se s tehdejšími názory dá souhlasit i dnes.


Vivisekce.

Náhlý, netušený boj rozvinul se v sousedství našich Čech, v Rakousích, o — vivisekci, »pytvání« zvířat za živa k účelům vědeckým. A hned utvořily se dva tábory: proti a pro vivisekci.

A jak to bývá, když na jedné straně stojí lidé cituplní, ale laikové, a na druhé lidé pouhého chladného rozumu, ale odborníci, obě strany nechtí ani na píď ustoupiti se svých názorů a požadavků.

Zvíře nesmí býti ani k účelům vědeckým a následkem toho i humanitním mučeno tím, že ještě pokud žije, bývá řezáno, páráno, kucháno a tomu podobné.

A hned se snášejí důkazy a béře se na pomoc ethika i morálka už podle návodu čítanek: »cítí bolest jako ty, nedělej mu trampoty!«

Spolky pro ochranu zvířat bojují s napjatou houževnatostí — na všech stranách allarmují stejně smýšlející a — jakž už to v boji každém bývá, vrazí často i za »bitevní linii«, do záležitostí a otázek čistě vědeckých, kamž ještě před nedávnem by se byli, majíce úctu před vědou, nikdy nebyli odvážili.

Zastanci vivisekce zase jen se útrpně usmívají a odbývají odpůrce pohrdlivým slovem »laikové«, kteří nemají pražádného práva rozhodovati v této a podobné otázce. To ovšem zase odpůrci co nejhorlivěji popírají. A jak daleko dospěl boj neústupností obou stran, ví čtenář z denních listů.

Jsme také pouzí »laikové«, ale pokusíme se aspoň stanoviska obou stran objasniti a pokud možná — sblížiti.

Sblížiti? Ano, o to jde. Protože největší boje a zápasy pocházejí právě odtud, že si obě strany — nerozumějí. Pochopit nepřítele znamená už aspoň částečně sdílet jeho stanovisko — tak je tomu. »Pochopit znamená odpustit«, povídá přísloví francouzské.

A tady je viděti, že si obě strany nerozumějí a nechtí rozuměti, a to je při tom nejhorší zásadou.

Především pojem »vivisekce« — není to pouhé hrabání se v krvi, vnitřnostech a mozku zvířete pro nějakou zbytečnost nebo dokonce z ukrutenství, ale pátrání na zvířeti, jehož bolest, pokud jen možná, umělými prostředky docela je utlumena, za účely čistě vědeckými.

A je-li ta bolest utlumena, potom každý odpor proti vivisekci je čistě směšný, potom mají pravdu lékaři, když vrhají odpůrcům svým ve tvář slovo »laikové« a »přecitlivělé staré panny«.

Protože — cožpak v přírodě samé, ve stavu nejvolnějším není zvíře vydáno sterým nebezpečím, býti pomalu a zvolna umučeno způsobem nejbolestnějším?

Myslíte, že příroda tvoří nějaké ethiky a moralisty? Taková myš, kterou kočka chytí a potom ponenáhlu pouští na několik kroků svobody, nežli ji zase jediným skokem ujařmí, a potom ji teprve po své chuti za živa sežere.

Takový brouk, jejž pták, tuším lelek — nabodne živého na trn a ponechá si tam několik hodin na snídaní — takový kohout, jemuž jeho kamarád vykloval v nerovném zápase oči a kus mozku — i lev, »král zvířat«, jenž sestárnuv, když mu už nohy a zuby neslouží, pomalu umírá hlady — — to, myslíte, že nejsou muka a trápení?

To dělá příroda, v níž prý vše účelné a nic na zmar nepřichází. A když tak ten »intelligentní« lovec postřelí pouze nějakou zvěř a ubohá koroptev dodělává někde s přeraženým křídlem a odstřelenou nohou nebo srnec tluče sebou marně v houští s přeraženým křížem, nebo řezník vede dobytče na jatky a ono cítí z daleka krev a slyší bolestný řev ubíjených druhů svých, to není mučením? To koná zase člověk, týž zastance odporu proti vivisekci.

Na světě je tolik bolu, chceme-li to viděti, že by nám srdce puklo, kdybychom dlouho nad tím rozvažovali.

Je tu v světě bolů moc,
je jich mnoho k nesečtení,
pro něž slaba léků moc,
a pro jiné — léku není.

Protože — člověk sám — víte sami na sobě nebo ze svého nejbližšího okolí, jak bolestny a trapny jsou některé neduhy — při nichž je život ponenáhlé umírání za nejstrašnějších muk! . . .

»No, dobrá,« řekne odpůrce, který se ještě nepoddal, »ale právě proto má se hleděti, aby těch muk schválně co nejméně se páchalo!«

Ovšem — ale když se muka jednoho vykupují mukami druhého — jak už je to na světě? Když je tady všecko bolestná evoluce a pomalý vývoj na základě zkušeností často s velikými bolestmi nabytých?

Za středověku nesměli lékaři pitvati ani mrtvé tělo lidské; to zákon přísně zapovídal, ale dovoloval mučiti vězně nejstrašnějším katanstvím, aby se přiznal k činu, který třebas nikdy nespáchal. Medicína vyhlížela pak také podle toho; nemocný zkusil často mnohem více od svých »hojitelů« než od nemoci samé.

To, co dělá dnes snad jen opovržený rasík s bědnou herkou, tenkráte dělali doktoři s pacientem. Pokrok nastal veliký, když směl lékař nahlédnouti do nitra mrtvoly — větší, když mohl studovati některou nemoc na živoucím člověku otevřením jeho těla; a největší, když zavedena vivisekce; neboť té má děkovati lidstvo za poznání a vyléčení přemnohých, jinak nedostupných neduhů, za záchranu při mnohých otravách a nejjemnějších procesech pathologických, kde by jinak lékař nevěděl si rady ni pomoci.

A to vše musil dříve prodělati lékař na ubohém zvířeti — nemohl se učiti přece na lidech, kteří přišli neb poslali si k němu pro nejrychlejší pomoc a okamžitou záchranu!

Ano — vivisekce — — ale což taková vojna se statisíci zmrzačenými nejhoršími zkomoleninami? Což takový jednotvárný vysilující život dělníka a — matky doma? To není vivisekce na — živém?

A což, když ti páni, kteří nejvíce právě v těch Rakousích proti ní brojí, zotročují a mučí tisíce českých dělí ve školách německých a takměř za živa jim jazyk vyřezávají? Není to také — vivisekce na ubohých dětech?...

Tam to — to je »svět němých bolestí,« jakž se o zvířatech říká, kterých se lidstvo ujímá. Tady je »svět křičících bolestí«, malých dětí, a těch se nikdo neujímá!

Pro obě strany platí vše srovnávající příkaz Lidskosti a Milosrdenství! Ale kde toho není, tam je všecko horlení pouhým šarlatánstvím, ne-li ještě něčím horším!


Původní zdroj historického článku:
Illustrovaný svět - 1904, autor neuveden.


datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
5. dubna 2020


Diskuze k článku „Pokusy na zvířatech a vivisekce: povolit nebo zakázat, když mohou zachraňovat lidské životy?“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nákupem na Pieris.cz
podpoříte chod našeho serveru




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2023 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.