Neznámá historie lžíce, vidličky a talíře

Hostina.
Obraz namaloval Charles Green v roce 1896.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Z dějin stolního náčiní.

Nedávná pařížská kuchařská výstava poskytla francouzským listům příležitost k historické exkursi o vývoji stolního náčiní.

Prvotní náčiní bylo nadmíru prosté a nosil je každý člověk stále při sobě: byly to ruce, jejichž dlaň byla miskou a jejíž prsty posloužily jako vidlička. Ale řídké pokrmy — polévky, kaše atp. — protékaly mezi prsty, a tak velmi záhy připadlo lidstvo na myšlenku podáváti ji do úst mističkou na držadle — lžící.

A tato základní forma lžíce — lat. ligula — udržela se až na naše časy. Římané užívali lžic, jejichž rukojeť byla zdobena pěknými reliefy. Ve století XII. užívali boháči lžic zlatých, stříbrných, křišťálových nebo korálových, ale oblíbeny byly také lžíce dřevěné, rohové nebo cínové, protože nedávaly pokrmům nemilé příchuti. Mističku byla okrouhlá, plochá, z čehož se soudilo, že tehdejší jedlíci měli okrouhlá velká ústa.

Od století XIV. nastoupila formu ovální a rukojeť se zkrátila. Tuto formu mají př. lžičky české královny Elišky, kterých užívala na svém Dvoře Králové. Tehdy bylo také obyčejem, že si host přinesl na hostinu svou lžičku — proto rukojeť byla krátká nebo skládací. V kuchyni užívalo se však lžic železných s dlouhými těžkými držadly, tak že, jak se aspoň vypravuje ve francouzském »Roman de Garin«, kuchtíkům byly nejmilejší zbraní.

Za renaisance, doby zevní nádhery a přepychu, zavedeny byly lžíce ze slonoviny a ebenového dřeva, vykládaného stříbrem. Na počátku XVII. století, kdy k nám pronikla španělská moda širokých krajkových okruží, musely býti rukojeti až na půl metru dlouhé. Ruka, která nesla lžici k ustům, nesměla se chvěti, aby neposkvrnila jemného nakrouženého krajkoví. Ale ruce válečníků ze řemesla věku XVII., zvyklé prolévati krev, zřídka kdy se třásly.

Až do století XIII. byla vidlička věcí neznámou. I na hostinách královských bralo se maso prostě do ruky. A k tomu chyběly také talíře! Až do století XII. dostávali hosté svou porci prostě na stůl. Později dávalo se pro dva hosty po talíři, do kterého bratrsky namáčeli svá sousta.

Časem vyvinuly se předpisy v slušném jedění, o kterých nás poučuje na př. »Roman de la rose«, určený původně mladým dámám. Postup byl při hostině tento: majordomus rozkrájel pečeni, hosti nabodli si porci hrotem nože a složili ji na velký krajíc chleba, který nahrazoval talíř. Maso krájelo se pak na drobné kousky i s chlebem a host opatrně pozvedl sousto tak, že se dotýkal pouze chleba, aby si nepomazal prstů.

Když se objevila vidlička, byla dlouho spíše pro okrasu než k denní potřebě. Byla krátká o dvou vidlicích a užívalo se jí k nabodávání pokrmů vlhkých a měkkých, na př. ovoce jako jahod. Říkalo se jim dokonce »jahodové« vidličky.

U boháčů pronikla vidlička všeobecně ve století XVI., do kruhů měšťanských a úřednických teprv o století později. Prostý lid obešel se bez ní dlouhou dobu ještě a vidíme každodenně dnes na stavbách a jinde, kde chudší lid a řemeslnici pracuji, že za polední přestávky obejdou se zcela dobře pouhým nožem.

— Tak postupně staly se lžíce, vidlička, talíř a nůž nezbytným příslušenstvím ke každému řádnému jídlu.