Legendární ženské vězení, ve kterém byla vězněna a popravena špionka Mata Hari

Cesta na popraviště? Saint Lazare.

Většina našich čtenářů ví, že Saint Lazare je 800 let staré pařížské vězení pro ženy. Městská rada pařížská odhlasovala nedávno, že budova bude zbořena a na jejím místě vystavěno nové moderní vězení. Tisíce vzpomínek pojí se k této budově, tisíce tragedií viděly její zdi, tisíce pověstí koluje o obyvatelkách jejích cel.

Původně byla v Saint Lazare nemocnice, potom v něm měl sídlo kněžský řád a nakonec se stal vězením. S budovou je spojen kus francouzských dějin. V jejích zdech dlela řad žen, které očekával smutný osud. Chmurnými chodbami ubíraly se mnohé z nich na popraviště.

Vězeňským lékařem je již po 30 let doktor Brizard. Viděl za svého působení mnoho tragedií, znal řadu smutně proslulých obyvatelek vězeňských cel a některé doprovázel i na cestě poslední. Pracuje nyní na knize, v níž chce vylíčiti dějiny této historické památky od jejího vzniku.

Minulost Saint Lazare je krvavá. Za francouzské revoluce hostilo vězení na 1400 politických vězňů ženského pohlaví. Polovička z nich zahynula guilotinou. Nešťastné ženy ani nevěděly, jak smutný osud je očekává. Ve vězení jim nebylo nejhůře, neboť jim bylo dovoleno baviti se hudbou nebo hrou míčem na vězeňském dvoře.

Byla jim ponechána naděje, že budou brzo propuštěny na svobodu. Každého dne byla vyvolávána jména a ženy radostně sbíraly své věci, které jim byly ponechány, domnívajíce se, že hodina svobody udeřila. Místo toho čekala na ně venku kára, která je odvážela na popraviště.

Pověstné byly později dvě ženy, které ztrávily mnoho měsíců v Saint Lazare: madame Steinheilová a madame Humbertová. První z nich byla obžalována, jak se snad starší čtenáři pamatují, z vraždy svého manžela a své matky. Ve vězení se jí neříkalo jinak než „krásná Meg“.

Byla to žena přímo ďábelsky chytrá, která uváděla policii, soudce i porotce přímo v zoufalství svou obratnou taktikou. Svědčily proti ní velmi závažné indicie, ale krásná Meg uměla průběh vyšetřování tak zamotati že ji porotci přes všechno uznali za nevinnou. Povídalo se, že její krása byla u mužských porotců ne nepodstatnou složkou při posuzováni viny, ale kdo může sahati dnes těmto lidem do svědomí?

Madame Steinheilové nepůsobila však jen na porotce. Když byl vynesen osvobozující rozsudek a krásná žena se objevila na ulici, uspořádal jí pařížský lid bouřlivé ovace a listonoši se ohýbali pod tíží nabídek k sňatku, které dostávala. Vybrala si z nich nabídku nejvýhodnější, která pocházela od anglického lorda. Zdali mu přinesla štěstí, nevíme.

Madame Humbertová nemilovala krev, zato tím více peníze, žila mnoho let královsky ve svém paláci za peníze, které uměla s neomylnou jistotou vylákati od mužů i žen. Když se to při procesu spočítalo, dělalo to na 100 milionů zlatých franků!

Ne nadarmo jí nazvali největší podvodnicí světa. Paní Hanouová ji později chtěla napodobili, ale nedotáhla to než na několik milionů, a pak byla zavřena a odsouzena.

Nejproslulejším členem vězeňského souboru byla však bez odporu Mata Hari, tanečnice a vyzvědačka, jejíž proces vzbudil za války ohromnou sensaci.

Měla celu v oddělení, kterému se říkalo lidové „menažerie“. Je to řada cel, které ústí s obou stran do chodby. Mřížemi je do všech cel viděti. Je to opravdu jako zvěřinec, jen s tím rozdílem, že za mřížemi nejsou zvířata, nýbrž lidé.

V tomto oddělení byly umístěny za války vyzvědačky. Mata Hari měla větší a pohodlnější celu než ostatní. Byla také větší vyzvědačka, než její kolegyně.

V Saint Lazare ztrávila 9 měsíců a chovala se statečně. Odvaha ji neopustila ani ve chvíli, když jí dr. Brizard v průvodu majora Juliena přišel oznámiti, že příštího dne bude popravena. Mata Hari ukazovala právě dozorkyni zamilovaný svůj tanec. Zmlkla a požádala, aby před popravou mohla býti přítomna mši.

Bylo jí vyhověno. Na popravu si vzala nejkrásnější šaty. Když opouštěla celu, prohodila: „Pojďme tedy k poslednímu tanci!“

Nedala se spoutati. Byla snad méně rozčílena, než vojáci, kteří byli k popravě komandováni. Dvanáct výstřelů zahřmělo, ale jen dva jí zasáhly. Jeden jí provrtal nohu — a druhý srdce. Bez hlesu se skácela — — —

Poznámka Bejvávalo.cz
Článek z roku 1938 hovoří o plánu staré vězení zbourat a místo něj postavit nové. Podle Wikipedie ale bylo v roce 1935 vězení z velké části zbořeno a zbývající části budovy sloužily jako nemocnice pro ženy.

Jako nemocnice sloužilo Saint-Lazare až do konce roku 1998, kdy už tam bylo pouze 55 lůžek. Původní vězeňská ošetřovna a kaple jsou od roku 2005 chráněny jako historická památka.