Kde děláme chybu při výchově dětí k samostatnosti? Rady rodičům z roku 1925 platí i dnes

Jak vychovávali děti k samostatnosti?

Citát místo data: „ ... odvaha, nejpřednější ze všech ctností.“ Ernest Denis.

Vychovávat děti k samostatnosti předpokládá a) cenit samostatnost jako nejvyšší statek osobní i národní, b) nebát se postavit děti na cestu samostatnosti, c) umět je na ni postavit, po ní vést a včas se s dětmi rozloučit.

Odhadování ceny života ve smyslu předpokladu prvního u nás přibývá. Také zde jest světová válka mezníkem; neboť všechny z ní narozené státy postavila rázem na vlastní nohy, což znamená umět se ohánět Takové postavení vynucuje si vlastnosti.

Druhou poznámkou chci říci, že dospělí jsou spíše ochotni podceňovat dětskou schopnost a náchylnost k samostatnosti než přeceňovat. Zatěžujeme tím dětem zbytečně život.

Předpoklad třetí činí požadavky největší: umět!

Kterak umět, když o všem možném čtou dospělí víc než o dětech? Přál bych si, aby se byla na štědrý večer v každé české domácností ukázala ruka babylonská, napřažená k onomu místu rodinných knihoven, kde by měla stát literatura o dětech a kde obyčejně nestojí nic. Jest to politováníhodné argumentum ad hominem, třikrát politováníhodné v národě Komenského.

Umět postavit a umět vést předpokládá nedomnívati se, že dospělý jest vzhledem k dítěti bůh ví jaký mudrc; předpokládá nezapomínati, že dítě není dospělec en miniature, nýbrž bytost svého druhu; předpokládá uvědomovati si rozdíly citového, představového a volného živote dětí; předpokládá udržovat: v sobě schopnost ociťování nejen v dětskou individualitu, nýbrž i ve střídání pokolení; předpokládá pozorovati vývoj a proměnu idejí v souvislosti s vývojem a proměnou technické stránky života.

A především předpokládá nelámat vůlí, nýbrž poskytovati jí v každém věku hodnotné a přiměřené pole k uplatňování, neboť v tom jest zároveň i budoucnost národa i štěstí mládeže.

Není vinou dětí, že nerozumějí dospělým, ale obráceně jest vina veliká.

Baškircevová o tom napsala zdrcující větu: Jsou-li lidé přesvědčeni, že jednají dobře, je konec. Jest to zlá pravda. Odvolávat se k lásce a dobrým úmyslům, nic neplatí; jsouť také dobré úmysly, které dovedou rozdrtit.

Umět se s dětmi v čas rozejít znamená nechtít míti ty, které vychováváme a tout prix podle svého střihu. Jest to otázka dobrého poměru generací. Nevěnujeme jí dost pozornosti. Vlastně žádnou. Ostatně: vždyť ani nejde o rozchod, nýbrž o ponenáhlé nahrazování nadřízenosti vedle schopností.

Jest tu ovšem také otázka, autority, otázka změny autority a změny poslušností (viz na př. Montesquieu, Esprit des lois, Livre IV.)

Uvědoměme si především, že autoritativnost naší dohledné doby jest dynamičtější než ona, převahou statická, kterou jsme podědili a jež ve všech svých formách byla více méně odvozeninou nějakého toho božího zástupnictví na zemi: ať už jako patria potestas, či jako vychovatelské kaprálsví.

Umění výchovy k samostatnosti záleží v tom: začít patřičně silnou autoritativností, nepozorovatelně jí ubírat podle vývoje dítěte, krok za krokem nahrazovat její anthropomorfičnost silou svědomí, opírajícího se o znalost věcí a o schopnost pozorovati běh života.

To by tak asi — podle mého — byla výchova k samostatnosti. Vyžaduje: pozorovat mládež, studovat mládež: pozorovat svoji dobu, studovat svoji dobu. Slovem studovat nerozumějme učenecví, nýbrž dohře se dívat, soustředěně číst, soudně myslit. Potřebu tohoto studia musíme cítit jako povinnost ne několika odborníků, nýbrž všeho národa československého.

Váš Vojtěch Čížek

Článek vyšel s podporou Hapík.cz:
Nechcete dělat chybu při balení vánočních dárků?
Využijte naše dřevěné jmenovky a udělejte Vaše Vánoce jedinečné!