Naše projekty: originální samolepky na stěnu Pieris.czmagazín Příroda.czobchod s plastikovými modely Plastikáče.czefektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Čechy, dávná velmoc v těžbě zlata. Kde všude se u nás zlato rýžovalo?

původně vyšlo: Vlasť 1895, autor Dr. Miroslav Skalák.
Říká se, že naše země oplývá mlékem a strdím. Jak vám ale podrobně dokáže článek z roku 1895, tak České země byly v minulosti známé také těžbou zlata. Zajímá vás, kde všude u nás byly zlatonosné žíly a kolik se z nich vyrýžovalo zlata?


Zlato v Čechách.

Kdyby bohatství nějaké země posuzovalo se dle toho, kolik zlata se v ní dobývá, náležely by Čechy k zemím nejchudším, neboť mnoho let už nedobývá se tu zlata vůbec žádného. Ale nebývalo vždy tak; v dávných časech sluly Čechy zemí zlatorodou jako Kalifornie, a čtouce zvěsti, ovšem často asi přehnané o někdejším bohatství, udiveně se tážeme, kam se všecko to zlato podělo?

Částečnou odpověď k otázce té dá nám přehled, kde a jak se u nás zlato kdysi dobývalo.

Na česko-moravské vysočině jest málo ostatků po někdejším dobývání zlata. Jen podél Lužnice nacházíme zbytky rýžování, o němž také některé zprávy ve starých listinách jsou obsaženy. Nezdá se však, že se tu rýžování úspěchů dodělalo.

Jinak bylo tomu v Pošumaví, kde řeky a potoky po dlouhé věky zlato z drti skalní vypíraly a v písku i nánosech hromadily, tak že první rýžovníci v krátkém čase poklady mohli vyzískati. Hájek zaznamenává několik pověstí, dle kterých už v 7. a 8. století zlato v Pošumaví se rýžovalo: tomu prý město Písek vznik děkuje.

Rýžovatelé založili je prý za vlády vévody Nezamysla r. 760. při Otavě, té doby tak zlatonosné, že tři vypíratelé za jediný den celých hřiven zlata dobyli. Rýžovatelé založili prý také Sušici, Horažďovice, Strakonice a Vodňany.

Všeobecně známa jest pověsť o Horymírovi a jeho Šemíku. Vypuklyť prý r. 847. za vévody Křesomysla spory mezi rýžovateli zlata a rolníky, kterých Horymír vydatně se ujal, načež horníci pomstu mu přísahali, které unikl jen odvážným skokem svého věrného koně.

Jakkoli to vše náleží v obor bájí, přece zdá se to nasvědčovati, že už před 10tým stoletím v Pošumaví zlata vypíráním dobývali, a jest jisto, že tento způsob získati vzácný kov největších úspěchů se dodělal před 13. stoletím, kdy hornictví, t. j. dobývání užitečných nerostů pravidelným kutáním v zemi české se rozmohlo. Provozováno tedy rýžování zlata v Pošumaví zvláště ve století desátém, jedenáctém a dvanáctém.

O velikém rozsahu tohoto rýžovnictví svědčí bezčetné kupky vypraného kamení a písku, které vroubí téměř všechny řeky a potoky v Pošumaví. Nalezáme je podél Vltavy a všech jejich přítoků, podél Otavy, Blaníce, Volyňky, Volšovky, Ostružné atd., zvláště tam, kde tok řek a potoků těch jest klidnější a tudy nánosy značné, zvláště na vnitřní straně větších ohybů, kde dva nebo více potoků se stéká, nebo kde údolní brázdy se rozšiřují.

Kupky po rýžování jsou různé, zcela nepatrné, ale třeba zase 8 metrů vysoké, nepravidelně na březích tekoucích vod naházené, často bahnitými dolinami oddělené. Jsou to hromady písku a štěrku po většině ještě neúrodné a pusté, sotva chudými travinami porostlé, kdežto jinde již jsou lesem zarostlé nebo v pole přetvořené.

Z počtu a rozsahu kupek rýžovnických nade vši pochybnost jest jisto, že tu tisíce a tisíce rukou musilo býti činno, aby toto ohromné množství štěrku a písku bylo propráno a posledních stop zlata zbaveno.

Do drti skalní dostává se zlato rozdrobením oněch hornin, ve kterých jest vtroušeno. To děje se také nyní; i nyní jest v nánosech řek a potoků šumavských zlato obsaženo. Ale dnes by se nevyplácelo zlata toho vypírati a dobývati, protože veškeré poměry společenské jsou jiné, lidská síla dražší a zlata v nánosech méně než před stoletími; tenkrát rýžovali v štěrku a písku po dlouhé věky nahromaděném a zlatem bohatém, kdežto nyní bylo by vypírati hlavně splavky nedávné doby.

Na počátku nynějšího století učinil hrabě Šternberk, známý vlastenecký učenec, pokus, zlata z nánosů potoků šumavských rýžováním dobývati. Shledal však, že by náklad byl dvakrát větší než cena zlata. Podobně šichtmistr Černý ještě v letech padesátých našeho století přesvědčil se, že zlato z písku řek pošumavských nemožno s prospěchem vypírati, třebať že vedle vzácného kovu toho v písku vyskytují se také drobné valounky rozmanitých drahokamů.

Zdá se tedy, že výborný geolog Hochstetter měl pravdu, prohlásiv za illusi, že by kdy vypírání zlata na Šumavě mohlo se státi výnosným. Leda zde onde pod rašelinou nebo pod tisíciletým porostem lesním možno nalézti nánosy zlatem bohaté; všeobecná zlatá doba jest však pro Šumavu ta tam.

Spíše ještě nežli rýžování bylo by možno v Pošumaví vzkřísiti snad dolování, které se tam druhdy na mnohých místech provozovalo. Rýžovatelé usuzovali správně, že netřeba čekati, až příroda sama rozdrtí zlatonosné skály, nýbrž že to mohou učiniti sami pravidelnou prací kutací.

I počali dolovati, a to poměrně vydatně zvláště v okolí Milejšic (Oberschlag), Kolmberku a Albrechtovic u Záblatí, pak na Vydře u Kvildy a Horské Kvildy (Ausscrgefild, Innergefild), dále na levém břehu Křemelné mezi Stadeln, Babylonem, Dobrou Vodou a Hartmanicemi, rovněž jižně od Bezděkova, pak u Hor Matky Boží a Drouchavce, nejvíce však u Kašperských Hor (Bergreichenstein).

Toto horské město děkuje založení své zlatu, které v okolí křemenu, nebo křemenitým horninám některým bylo vtroušeno, a to, jak se zdá, na místech, kde se hojně dolovalo. Dolování omezovalo se patrně jen na povrch a nešlo do větší hloubky; proto jest celé okolí města tak rozryto a všude viděti množství hald a zásypů.

Nejstarší zaručené zprávy o Kašperských Horách pocházejí z roku 1345., kdy tam kutání bylo v největším rozkvětu. Jaký význam město tenkráte mělo, nejlépe vysvítá z toho, že přispělo králi Janu Lucemburskému proti Landshutským 600 kovkopy, začež král listinou danou v den Sv. Michala téhož roku udělil městu první privileje.

Na město horní byly Kašperské Hory povýšeny až za Rudolfa II. roku 1584., kdy doba slávy jejich už byla pominula. Tenkráte kutalo město ještě na jediné štole, a výnos byl stále menší. Nelze tedy zaniknutí zdejších dolů zlatých připisovati 30leté válce, nýbrž přirozenému ubývání zlata ve hloubce, nebo okolnosti, že obtíže i náklad kutání byly příliš veliké.

Doly se také už nikdy nevzpamatovaly, ač koncem 30tých let tohoto století stát přinesl dosti značných obětí, aby je vzkřísil, a také pozdější pokusy soukromníků nevedly k žádnému cíli, jak myslím proto, že nebyly podniknuty s dostatečným kapitálem.

Mnohem menšího významu bylo někdejší dobývání zlata v ostatních pohořích pomezných.

V Českém Lese jsou zbytky dolování na zlato v krajině Chebské u Starého Albenreuthu, kde se dle zůstalých stop dosti rozsáhlou měrou dolovalo, a to, jak ze starých zpráv patrno, nejvíce v 16. století. Zlato tu bylo vtroušeno na křemenných žilách a patrně také jen blízko povrchu. Doly zdejší zanikaly asi tedy již před počátkem třicítileté války. Novější pokusy dolovati se nepovedly; výnos byl vždy příliš chatrný.

Ve Smrčinách, pokud do Čech zasahují, vyskytlo se prý zlato v zrnkách v náplavu jednoho pramene u Goldbrunnu, samoty severovýchodně Aše, odkud jméno její prý se odvozuje.

Krušné Hory, druhdy bohaté všelikými rudami, neposkytovaly nikdy povšimnutí hodné množství zlata. Prý v t. zv. Goldau, jihozápadně ode vsi Unter-Rothau na Kraslicku, bylo r. 1760. na zlato dolováno, a jak čteme ve starých listinách, bylo v krajině Kraslické už koncem 16. století vedle stříbra, mědi a jiných kovů také zlato dobýváno. Ostatně stopy zlata vyskytly se také u Božího Daru, Blatna a Jáchymova.

Severní pohraničná horstva česká jsou rudami vůbec chuda, a zvláště zlato vyskytuje se, jak se zdá, skoro jen jako příměs jistých rud stříbrných pouze málo kde v Krkonoších, Tak uvádí se o městě Svobodě (Freiheit), že děkuje založení své kutání na zlato a stříbro v okolí. Byloť prý založeno r. 1009. a dlouho prý slulo »Bergstadtl unter dem Goldenen Rehhorn«. Ještě r. 1648. byly veškeré privileje města znovu potvrzeny, ale kutání se tam už nikdy valně neujalo. Dnes o jeho někdejším bytí svědčí pouze staré haldy a doly.

Také v Černém Důlu bylo v 16. a 17. století na zlato dolováno. Pokusy obnovovací byly učiněny r. 1796. a získány některé rudy zlatem dosti bohaté, leč nikoli v takovém množství, aby se další dolování bylo vyplácelo.

Též prý u Vrchlabí se zlato dobývalo kutáním a částečně rýžováním ; ale stopy po něm nejsou jisty.

V předhoří Krkonoš objevují se u Stupně a Vidochova severovýchodně od Nové Paky rozsáhlé haldy melafyrové, které jsou známkou někdejšího dolování na vzácné kovy v této krajině, čehož prý také už místní jména (Stupně — stoupy, Pecka — pece) jsou důkazy. Jokély domnívá se, že tu bylo dolováno na stříbro, kdežto Pošepný míní, že u Stupně bylo kutáno na zlato.

Jistější zdají se býti ostatky někdejšího dobývání zlata, ovšem ne prací kovkopeckou, nýbrž rýžováním v údolí, jež se táhne od Zlaté Olešnice. Zde lze sledovati kupky od Voletin asi na 1½ kilometru vzhůru, i domnívá se Pošepný, že zlato bylo tu vtroušeno slepencům útvaru kameno-uhelného krajiny Žacléřské.

Četnější než v pomezných horách, ovšem kromě Šumavy, jsou místa, kde dříve zlato se dobývalo, ve středních Čechách. V oboru rozsáhlého ruloviště, které od moravských hranic až k Táboru a Černému Kostelci se prostírá, jest místem takovým Libouň, západně od Louňovic. Kopec Roudný poblíže vsi má celý jihovýchodní svah krytý haldami a důly, kdežto v údolí Libouňském jsou četné kupky rýžovnické.

Celá krajina jest tu prostoupena žilami křemennými, na nichž objevují se zlatonosné kyzy, které už byly několikrát předmětem dolování. Počátek kutání na zlato ve zdejší končině spadá snad už do 16. století, kdežto z 18. století máme o něm zaručené písemné zprávy, dle nichž za 34 let, od r. 1769. až do r. 1804., dobyto bylo úhrnem 126.478 hřiven zlatých rud, což odpovídá 84.054 hřivnám čistého zlata. Dle toho výnos byl dosti slušný, přece však kníže Auersperg, který v poslední čtvrtině minulého století zde dolování na zlato velikým nákladem zavedl, neměl z toho užitku žádného.

V dolech kutalo se na zlato v oboru žuly hlavně u Krásné Hory, na př. u Zhoře a Bražné severovýchodně od města, i na jiných místech, a mnohá pověsť se udržela o velikém rozsahu a nevšední vydatnosti zdejších dolů. Zaručeno však jest pouze, že v 16. století vskutku v okolí Krásné Hory na zlato se dolovalo, že však pokusy počátkem nynějšího století učiněné žádného úspěchu neměly.

Také u nedaleké vsi Proutkovic, v lese »Hatě« a »Kobyla«, byly kdysi dobývány kyzy zlatonosné, vystupující na křemenné žíle. Kyzy zlatonosné objevují se také v průvodu antimonové rudy, na kterou u Proutkovic a Milešova výdatnou měrou se doluje, i dobývají se jako vedlejší produkt. R. 1890. na př. bylo získáno v okolí Krásné Hory 11.698 metrických centů zlatonosného křemene v ceně 5849 zl. a u Proutkovic jako vedlejší výrobek při zpracování rud antimonových 1.131 kg. nečistého zlata v ceně 1244 zlatých. Také u Doubravic západně Selčan započato bylo r. 1891. dolováním na zlato na žíle křemenného kamení, kyzem hojně prostoupeného. Příslušná šachta byla však založena na nepříhodném místě, výtěžek zlatých rud byl neveliký, a proto kutání opět přestalo.

Také ve středočeském pohoří břidličném, které se prostírá v souvislosti od žuly středočeské až k žule Karlovarského pohoří a které tvoří podklad nejstarších, zkameněliny obsahujících útvarů ve středních Čechách a jež rozkládá své východní výběžky v podobě ostrovů na žule, dobýváno bylo zlato na mnohých místech, z nichž některá měla druhdy světovou pověst.

Především povšimněme si míst méně slavných, kde dříve zlato se dobývalo na tak zvaném fylitovém ostrově Mirovickém, to jest na rozloze z prabřidlic záležející, která kolkolem žulou jsouc obklopena a ve středu žulou proražena, zaujímá širší okolí města Mirovic. Pra-břidlice, které tu povšechně jako fylit se označují, nejsou dosud blíže prozkoumány, jsou to však převahou spíše rudy než pravé fylity.

V oboru jejich jsou poblíže západní hranice ostrova podle potoků dosti hojné stopy někdejšího rýžování na zlato. Vyskytují se u Černiska, Buzic a Pacelic, jakož i u Mištic, Zbuzí a Nirče. Matičnou skalou, ve které zlato bylo vtroušeno, a ze které do drti a splavek tekoucích vod se dostalo, zdá se býti křemen, který tu na pomezí mezi břidlicemi a žulou v mocných žilách vystupuje. Však výtěžek rýžování byl asi chatrný.

Nemnoho lepší asi byly výsledky dolování na zlato v této krajině, o čem však spolehlivých zpráv nesnadno se dopíditi. Na př. jihovýchodně od Mirovic na cestě do Drahenic je zasypaná štola, kde prý zlato a stříbro se kutalo. Dle poměrů geologických zdá se, že štola ve svém směru, čelícím skoro od východu k západu, prorazila několik křemenných žil, které obsahují zlatonosný kyz železný.

Severněji, u Zduchovic, rovněž bylo na zlato dolováno. Na příkrém svahu k Vltavě jest vchod do štoly, která odtud asi na 60 metrů hluboko do skály směrem východním byla hnána. Dobývány tu kyzy částečně zlatonosné, ale celý podnik byl beznadějný.

Přihlédněme v souvislé rozloze středočeského prabřidličného pohoří také k místům, kde na zlato se rýžovalo a dolovalo.

V západní části pohoří prý jemnozrnný syenit u Přívětic poblíž Radnic obsahuje stopy zlata, aspoň hrabě Šternberk dal v blízkém potoce rýžovati a nabyl zlata v ceně jednoho dukátu. Pokus ten stál ovšem více!

Hojněji provozovalo se rýžování zlata ve východní části pohoří hlavně v Posázaví, a to nejen na Sázavě samé, nýbrž čileji na Zahořanském potoce a na potoce, který protéká Studený důl, zvláště však na malém potůčku západně od Jílového. Ještě roku 1775. zaměstnávalo se více než 150 osob přes léto vypíráním zlata, ale výtěžek klesal čím dál více, tak že r. 1795.—1797. činil pouze 1818 zl. a počátkem tohoto století už byl tak nepatrný, že vůbec jen ještě na jediném místě rýžování se udrželo.

Do náplavu jmenovaných potoků a Sázavy jakož i Vltavy dostalo se zlato z rozrušených zeleno-kamenů, které u Jílového zlato chovají. Také v kamení na velikých haldách, zvláště u Radlíka nahromaděném, jsou ještě zbytky zlata, které do splavků se dostávají a dříve se v nich arci hojněji vyskytovaly než nyní, kdy drť povrchová už dávno jest odplavena.

Též u Nového Knína bývalo zlato rýžováno, někdy dokonce s výsledkem velmi dobrým. Ještě roku 1837. zabývalo se u Krámu, severovýchodně od Knína, několik osob rýžováním zlata; vypíraná zrnka byla časem as jako čočka veliká. V průvodu zlata byla nalezena černá zrnka magnetovce.

V středočeském pohoří prabřidličném bylo zlato dřívějšího času dobýváno na dosti četných místech, která leží v pomezním pásmu mezi žulou a břidlicemi. Některé z uvedených dolů leží hlavně rozlohou vlastně v žule, a hovoří-li se o nich na tomto místě, tedy má tím býti jejich vztah ke kontaktu mezi prabřidlicemi a žulou důrazněji vyznačen.

Počněme na jihu.

Severovýchodně od Klatov v lese »na slatech«, poblíž cesty z Předslav do Kamejku, bylo asi před 100 lety na zlato dolováno, ale bez uspokojivého výsledku

Na západní hranici břidličného pohoří jsou zlaté doly na Hůrkách u Reže blíže Jesenic; Hůrky v místě samém a vší krajině slují »Bergwerk«. Je to malinká osada na žulovém kopci, jenž k východu pod krytinou kamenouhelných usazenin patrně fyllitem jest obemknut. Dotyková žula prostoupena jest žilami křemene s kyzem železným a leštěncem olověným. Oba jsou stříbronosné, ale že na haldách není spolehlivých známek dolování na stříbro, a v dolech samých soustředění stříbrných rud také se nepozoruje, lze souditi, že dolovalo se pouze na křemen se vtroušeným kyzem zlatonosným.

Byly tedy na Berkwerku v dávných časech spíše doly zlaté než stříbrné. Spolehlivých zpráv o dolech těch nesnadno jest se dopíditi. Při obnově kutání podnikatelem panem Viktorínem byly ve štole i v šachtách nalezeny všechny věci tak, jak je při náhlém zastaveném dolování havíři zanechali. Čerpadla, žebříky, rumpály, kladiva atd. vše leželo tak, jakoby kovkopové každou chvíli chtěli se vrátiti a v práci pokračovati, což jest důkazem, že doly byly opuštěny z nějakých vnějších příčin, ku př. ze strachu před nepřítelem v dobách husitských nebo ve válce 30leté.

Tomu nasvědčuje také okolnost, že vchod do štoly byl uměle zatarasen. Ostatně celý kopec, na němž Hůrky stojí, jest pokryt stopami někdejších pokusů kutání, které všechny jsou toho druhu, ze mnohem spíše lze souditi na dobývání zlata než stříbra. S tím souhlasilo by také místní pojmenování »Rež« od rýžovati, o čemž arci sluší rozhodovati filologům.

Na východním pomezí prabřidličného středočeského pohoří bylo dolováno na zlato u Bitise východně od Příbrami. Zlato vyskytuje se tam vtroušeno na žíle křemenné, a dolování poskytlo zvláště v letech 40tých velmi slušný výnos, který však rychle klesl, tak že po léta doly udržovány byly jen oběťmi, až konečně před 2 roky byly vůbec opuštěny.

Severněji v tomtéž pásmu pomezním jsou druhdy slavné zlaté doly u Knína. Někdejší horní město tohoto jména leželo o něco západněji než nynější Nový Knín a bylo prý založeno téže doby jako Jílové. Kutání provozováno tu asi v rozsáhlé míře, jak svědčí četné zasypané doly a rozsáhlé haldy v okolí.

Největší zkázu utrpěly tyto doly za válek husitských, kdy město r. 1424. bylo úplně ztroskotáno a okolí vypleněno. Později ovšem dolování bylo zase obnoveno, a r. 1479. bylo i nově zbudované místo na horní město povýšeno, ale má-li kde přerušená práce za následek těžce odstranitelné pohromy, tedy jest to při kutání, a tak i zde přese všechny oběti českých vladařů někdejší výnos dolů Knínských nikdy už nebyl docílen a klesal potom vždy víc a více.

Podnikavý Rudolf II. vyslal r. 1592. zvláštního komisaře na ohledání tamních dolů, který mu podal zprávu o rozsahu okrsku kutacího i o jeho poměrech a schválil čistotu zlata městem dobývaného. Množství jeho však bylo té doby už tak nepatrné, že město, které kutání provozovalo jen pro udržení práva dolovacího, činilo tak se škodou.

Měšťané zchudli a byli nuceni nemovitosti své lacino prodati. K tomu dostavily se ještě těžké pohromy 30leté války, kterými doly úplně byly zničeny, tak že až do r. 1804. zůstaly ležeti ladem. Teprve toho roku byly podniknuty pokusy obnoviti doly; dobyto totiž na zkoušku zlato ze 2000 centů křemene získaného v lese Chvojně. Zkouška byla velmi uspokojivá, načež vláda od r. 1817. povolila každoročně určitý obnos, aby se pokračovalo v nadějném podniku. Bohužel vznikly r. 1828. pro súčtování nesváry, dolování bylo zastaveno a do dnes nebylo obnoveno.

Severněji u Sudovic byla počátkem tohoto století na samém pomezí mezi žulou a fillity zaražena šachta na žíle zlatonosné. Podnik ten však nevedl k výsledku a byl záhy opuštěn.

Slavné a bohatým výnosem proslulé byly zlaté doly u památného horního města Jílového, jichžto geologické poměry jsou obdobné, ale známější než dolů zmíněných, a proto se u nich poněkud déle zdržíme.

Jílové leží na jižním mírném svahu horského hřbetu fyllitového, který na západě údolím Zahořanského a na východě údolím Chotouňského potoka jest omezen. Podle města teče malý potok, na němž druhdy rýžovnictví bylo provozováno. Fyllit, jenž skládá okolí Jílového, stává se čím blíže k žule, tím balvanitějším, slídnatějším a zatvrdlejším, až přechází v rulovitou horninu.

Na několika místech střídá se s břidlicí chloritickou a jest proražen hutnými zelenokamy a porfýrem. Zlato vázáno jest částečně na tyto žíly porfýru a dioritického zelenokamu, částečně na žíly křemenné, jež, jak se zdá, hlavně v břidlicích chloritických vystupují. Podle všeho žíly zlatonosné nezasahují však do značnějších hloubek.

Z hald a opuštěných dolů lze seznati, že v okolí Jílového dolovalo se druhdy na zlato hlavně ve třech pásmech. Nejdůležitější z nich bylo pásmo žíly Šlejířské, které počíná pod Radlíkem a jde směrem severovýchodním podle kopce Klobásu až k Boholibům. Hlavní žíla tohoto směru zapadá asi pod 40° k jihovýchodu. Hornina matičná jest z části vápenec, převahou však bílý neb našedivělý křemen se vtroušeným kyzem železným a arsénovým i ryzím zlatem.

Kyz železný jest dvojí: červenavě žlutý a bledě žlutý, z nichž prý jen prvý jest zlatonosný. Avšak pouze menší čásť zlata jest na kyzy vázána; hlavní množství jest ryzí, vtroušeno v podobě plátků a větviček ve křemení. Z té příčiny jsou také žíly vystupující ve fyllitu nebo ve chloritické břidlici mnohem obsažnější, protože obsahují hlavně zlato ryzí, kdežto žíly v porfýru chovají převahou kyz železný, jen podřízeně zlatonosný.

Na Šlejířské žíle založeny jsou mimo jiné t. zv. doly Rotlevské a důly erární, kteréžto byly na severním konci Studeného dolu, rokle, která od Sázavy ke vsi Studenému se táhne, a ve které střída fyllitů normálných a chloritických, jakož i výchoze žil porfýrových a křemenných žil zlatonosných na několika místech jsou obsaženy, a kde také s četnými stopami bývalého kutání se shledáváme.

Nejvšednějším nerostem zde, jakož vůbec v celém Jílovském oboru kutacím, jest kyz železný, který, je-li zlatonosný, při zvětrání zlato ve výplodu zvětrávání — hnědé rudě železné čili limonitu — zanechává, čímž povrchové zvětrané vrstvy ovšem poměrně bohatšími na zlato se stávají než pevné, nezrušené skály v hloubi.

Ostatní žíly zlatonosné na Jílovsku jsou méně důležity. Severně od Klobásu jde Tobolská žíla, dále Klobásská a ještě východněji Kocovská hlavní žíla, jejichž poměry jsou obdobné jako při žíle Slejířské. Zde všudež dolovalo se dříve patrně šachtami, jak svědčí četné zásypy a veliké vyvežené haldy. Avšak od obnovení dolů za Marie Terezie kutalo se pouze na štolách, tak že počátkem tohoto století už žádná z šachet někdejších nebyla sjízdná. Později zaražen byl na tak zvané žíle Svato-Václavské důl pojmenovaný »Pepř«, který však už v hloubce 60 sáhů pro náramný příval vod nemohl býti dále hnán.

Byla tedy založena na téže žíle štola, jejímž účelem mělo býti odvodnění »Pepře« a rovněž zatopených dolů Tobolských a Šlejířských. Dne 9. března r. 1864. docíleno ústí štoly odvodňovací do »Pepře« ; pak dobyto veliké množství »rud«, jichžto zpracování však zjistilo nade všecky pochybnosti ten truchlivý výsledek, že na nějaký výnos dolů Jílovských pomýšleti nelze. Následkem toho bylo kutání erárem roku 1868. zastaveno, a doly soukromým podnikatelům odstoupeny.

Tito učinili v posledních dvacíti letech několikeré pokusy na obnovení druhdy tak slavných dolů, ale bez výsledku, i zdá se, že zlatá léta pro Jílové už nadobro pominula. Na zemské jubilejní výstavě v Praze r. 1891. byly pěkné vzorky zlata a bohaté rudy Jílovské nynějším majitelem vystaveny za účelem, nalézti pro doly kupce, a nejnovější doby jistý proslulý pražský chemik zlato analysoval, na základě čehož se domníval, že dolování u Jílového bylo by výnosno.

Leč mínění tomu nadobro chybí geologické odůvodnění, které tu jedině rozhoduje. Tak udržují se dnešního dne jediné doly zlaté v Čechách s obětmi jen proto, aby nespustly a spíše kapitalistickým podnikatelům mohly se zamlouvati. Jak jinak bývalo v dobách minulých!

Dolování na zlato počalo u Jílového prý již v první polovici 8. století a v polovici 10. století prý již poskytovalo přebohatý výtěžek. Tenkrát prý na jediném dolu bylo za jediný rok dobyto zlata za 1,600.000 dukátů a roku 964. prý měl jistý Rotlev (Rothlów) ze svých dolů každého čtvrtletí 300.000 zlatých ve zlatě výtěžku.

O tomto Rotlevovi se vypravuje, že prý zpočátku celé své jmění vynaložil na pokusy kutací, které všechny se nezdařily, tak že na konec svatební závoj čili šlejíř své paní zastavil, aby dále mohl dolovati. Tenkrát štěstí mu sloužilo. Nalezl bohatou žílu — zmíněnou Šlejířskou, jejíž jméno události té vzpomíná — a v krátce zbohatnul. Koupil si později v Praze dům, na jehož místě stojí nyní Karolinum (stavení universitní). — Ostatně prý také důl Tobolský poskytl tehdy znamenitý výtěžek, totiž roku 998. prý více než 100.000 hřiven zlata.

Stejně obrovské výnosy jílovských dolů zlatých zaznamenává kronikář Hájek z let 1031., 1079., 1099. a 1145. První zajištěná zpráva o existenci (nikoli výnosu) dolů jílovských pochází z roku 1235. Z let nejblíže následujících však spolehlivých zpráv nemáme, neboť údaj Hájkův, že za Karla IV. zlaté doly Jílovské vynesly 1,500.000 dukátů, nelze za spolehlivý pokládati. Sám hrabě Šternberk poznamenává o něm: »I kdybychom v této číslici jednu nullu pokládati chtěli za chybu tiskovou, vždy ještě zbylo by tolik, že by Jílové všecky zlaté doly mexické předčilo.«

Jisto však jest, že za Karla IV. dolování na Jílovsku mělo veliký rozsah, zasahujíc na pravém břehu Vltavy až k Břežanům, Sulici a Davli, na levém břehu až ke Knínu a Mníšku, a tenkrát prý bylo Jílové také povýšeno na královské horní město.

Velikou pohromu utrpělo město a všecko okolí válkami husitskými. Roku 1422. bylo Žižkou vypáleno, a veškeré doly v okolí byly vypleněny, tak že kutání nadobro zastaveno. Doly byly zatopeny vodou, a protože se nedostávalo ani prostředků, ani lidí k obnovení jich, bylo později ohromných obětí třeba, nežli se mohlo v kutání pokračovati.

Přece však rozkvetlo opět Jílové za císaře Ferdinanda I., jehož vlastní syn roku 1556. byl v čele společnosti, která na Radlíku dolování ve velikých rozměrech započala. Bohužel neměl tento podnik trvání, protože při vpádu Turků všichni koně a mnoho lidí bylo z dolů posláno do Uher, a mimo to r. 1567. město úplně vyhořelo.

Nepokojné doby na počátku 17. století nedopustily, aby se město zotavilo i přes to, že majitelům kutišť vždy nová a nová práva byla udělována. Teprve počátkem 18. století počalo se opět čileji dolovati, a to na jediném dolu Sv. Maria Victoria bylo tenkrát asi za 12 let dobyto za 40.000 zlatých rud. Schaller udává, že zde r. 1727. byl nalezen kus zlata, jehož cena páčena na 50 dukátů, a jiný balvan rudy prý obsahoval za 2606 zlatých zlata.

Ostatně kavalky ryzího zlata, které vážily 10—15 dukátů, prý se vyskytly častěji. Přes to byly dobré časy pro Jílovské zlaté doly ty tam, a naděje, které lepšími nálezy občas bývaly vzbuzovány, vždy zase byly zklamány, trvalý úspěch až po naše dny už nedocílen.

Konečně bylo by ještě zmíniti se, že severozápadně od Jílového poblíž Zahořan v rokli Hodavské koncem minulého století a snad už dříve na zlato bylo dolováno. Fyllity jsou tam proraženy žilou křemennou, k severovýchodu směřující, která obsahuje vtroušené kyzy a velmi podřízeně také lupénky zlata. Uspokojivého výsledku se tu však kutání nedodělalo.

Tím podali jsme přehled veškerých míst, kde zlato v Čechách bývalo dobýváno. Viděli jsme, že zprávy o přebohatém výtěžku jistých dolů, jak je zvláště kronikář Hájek zaznamenal, byly náramně přehnané a zavdaly příčinu k mylným úsudkům o někdejším zlatém věku naší vlasti. Pravda však jest, že rýžovnictví v Pošumaví a některé zlaté doly, jmenovitě Kašperské Hory, Knín a Jílové, před několika stoletími poskytovaly zlata tolik, že bylo možno s prospěchem ho dobývati, čehož dnešního dne není a vůbec už sotva kdy bude.

Příčiny toho jsou hlavně dvojí: Předně zdá se, ač není dokázáno a snad vůbec ne všeobecně platno, že zlato ve větším množství vyskytuje se pouze v povrchových obzorech a že ho ve hloubce ubývá. Jsou-li tedy dolováním povrchové obzory vytěženy, přichází se hlouběji na chudší rudy, až konečně není možno dobývati zlata s výtěžkem, a doly musí se opustiti.

A za druhé, kdyby tomu tak nebylo, a zlato se objevilo ve stejném množství v hloubce jako blíže povrchu, tedy jest přece pochopitelno, že kutací práce v hloubce jsou nákladnější, udržování dolů obtížnější, a tudy výtěžek poměrně menší nežli v povrchových obzorech. Předčí-li náklad dolování výnos, nutno ovšem s kutáním ustati a doly opustiti.

Tím jest vysvětlitelno, proč v minulých stoletích byl bohatý výtěžek, při čemž ani netřeba dovolávati se také toho, že lidská pracovní síla před časy byla lacinější než nyní, neboť jest dokázáno, že vzhledem ku množství dobytých rud v minulých stoletích se leckde kutalo nákladněji než nyní.

Z této úvahy následuje, že z geologického stanoviska nelze si z obnoveni někdejších zlatých dolu v Čechách a z dalšího těžení mnoho slibovali. Naopak pravděpodobno jest, že, dojde-li v Čechách někde k bohatým nálezům zlata, bude to na místech nových, kde se nikdy před tím nekutalo.

Šťastný takový nález nynější doby měl by zvláště veliký význam, protože zlato jest dnes tím kovem, který nejlépe se hodí za podklad měny. Neboť předmět, který má sloužiti za peníz, nesmí býti přes příliš vzácný, aniž zase tak hojný, aby množství jeho onu spotřebu, k výrobě peněz nutnou, daleko překročovalo. Těmto požadavkům nynější doby hoví jedině zlato.

Veliké státy, které je učinily pokladem své měny, dosud vždy jím byly s dostatek zásobeny, a přece produkce jeho nedosáhla nikdy takové výše, aby cena jeho příliš klesla, jako jest tomu na př. dnes u stříbra. Pokud rozhled náš sáhá, netřeba se obávati, že v nejbližších desítiletích zlata by mohlo tou měrou ubýti nebo přibývati, že by cena jeho přílišnému kolísání podléhala.

Možnější jest však první případ, totiž že výroba zlata na Uralu, v Americe, Africe a Australii, odkud dnes přichází hlavní jeho množství, klesne, a tu by zvýšená výroba zlata na vlastním území pro každý stát měla největší význam.

Také my v Rakousku dostáváme nyní zlatou měnu, z čehož je samozřejmo, jakou cenu by měly objevené plodné žíly zlatonosné pro šťastného nálezce. Bohužel nelze se v Čechách, pokud naše zkušenosti sáhají, v této věci brzkých a významných úspěchů nadíti.


Původní zdroj historického článku:
Vlasť 1895, autor Dr. Miroslav Skalák.



datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
1. prosince 2019


 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.




Novinka: kniha Bejvávalo

Kniha Bejvávalo Vám nabízí 111 zajímavých historických článků ze všech oborů, doplněných o původní fotografie, ilustrace, dobové reklamy a kreslené vtipy. K zakoupení v každém dobrém knihkupectví.

Kolorované snímky





Debata k článku Čechy, dávná velmoc v těžbě zlata. Kde všude se u nás zlato rýžovalo?


Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání včetně původních obrázků.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu ani opravovány původní překlepy.

Pokud chcete náš obsah převzít nebo máte zájem u nás zveřejnit svůj PR článek, tak nás prosím kontaktujte.

© 2011 - 2019 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozováný zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.



Naše další projekty: