Bytový design za dob našich prababiček aneb invaze háčkovaných deček

O zbytečných předmětech v domácnosti.

Jsou dosud mnohé dámy, které tráví všechen svůj prázdný čas háčkováním. Výsledek jejich pilné práce pak zdobí kde jaký kus nábytku; větší menší přikrývky čili „dečky“ zastírají povrch křesel, židlí, stolu, kredence, pohovky atp.

Dečky vnikly vítězně i do kuchyně, opanovaly spíž a vroubí i stěnu koupelny nad vanou. A vidí-li milé dámy muže, jak za vší té pilné práce klidně si čte noviny a kouří doutník, říkají mu závistivě: „Ty máš časy!“

A namítne-li jim, proč tedy všecky ty zbytečnosti dělají, povzdechnou si jen: „Ty tomu nerozumíš“. Je znamenitým požitkem sednouti si na pohovku nebo křeslo, chráněné „dečkou“.

S počátku vydržíme seděti zpříma a nehybně, aby se přikrývka neshrnula, ale za nedlouho šíje nám ztrne tak, že se musíme pohnout. A už letí dečka s lenochu dolů, někdy i na zem, protože je k látce jen zlehka přišpendlena nebo zavěšena.

Stejně nevhodné jsou pokrývky na stůl, při nichž nevidíme z celého stolu nic mimo — čtyři nohy. Ořechová nebo mahagonová deska je zakryta, jen „nádherná“ plyšová pokrývka dominuje celému okolí.

Na stůl náleží jediná pokrývka: bílý lněný ubrus, pokud se obědvá. Nejí-li se na stole, nemá tam pokrývka žádného účelu. Kdo se bojí, že by na př. stojací lampa poškodila polituru, podloží prostě malou bílou podložku, při které tvar a úprava stolu přijde k plné platnosti.

Ještě nesmyslnější je dečka k ochraně kláves na pianě. Patrně dáma, která uznává potřebu této ochrany, zapomíná buď zavírati víko u piana nebo klavesy častěji oprašovati. Je v tomto šetření mnoho klamu a neupřímnosti. Lidé si nakoupí za drahé peníze spousty nábytku, kterého mohou užívati nějakých 30 let, aby ho pak zakryli a — šetřili.

Připomíná to příliš pořádné rodiče, kteří koupí dětem drahé hračky, ale hned po svátcích je zavrou do skříní, aby se nerozlámaly . . .