Naše projekty:   originální samolepky na stěnu Pieris.cz   —   magazín Příroda.cz   —   efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Jaká byla naše armáda a vojáci za dob první republiky?

původně vyšlo: Dvacet let československé armády v osvobozeném státě 1918-1938, autor brigádní generál Miloslav Fassati.
Zajímavý popis naší Československé armády, jak jí v květnu 1938 - tedy krátce před podpisem Mnichovské dohody - viděl brigádní generál Miloslav Fassati.


Kdo je naším nepřítelem? Prozatím nikdo. Ale jsme připraveni a můžeme čekat, kdo se za našeho nepřítele prohlásí sám!

V povaze našeho národa je hluboce vžita touha po míru, nikoliv jen spekulativní, ale skutečná touha po skutečném míru; ovzduší a jistota míru nám vyhovuje, protože v míru se dá pracovat dobře, rozumné a účelné a všichni dobře víme, jak mnoho práce nás čeká na historické půdě našeho státu po třistaletém strádání.

Víme také dobře, jak mnoho se vykonalo za pouhých dvacet let naší obnovené samostatnosti na půdě práce, kde dosud náš dělník a rolník byl vyssáván a z přebytků jeho nezmarné pracovitosti byly živeny cizí kraje a cizácké zájmy.

Chceme pracovat zase jednou tak docela pro sebe, pro svůj lid, pro svůj stát a pro jeho lepší budoucnost a k tomu potřebujeme slunce a vláhy zajištěného míru. Proto činíme vše, abychom si z nikoho neudělali nepřítele, a tak upřímně a poctivě se radujeme z osvědčených a spolehlivých přátelství.

Zcela určitě nikdo na světě nepochybuje o pevném prohlášení našich státníků, že naše armáda není určena na výboj: je na obranu naší tak těžce dobyté samostatnosti. To není jen výsledek rozumových úvah, vyplývajících z dnešní časové situace našeho státu, na to lze spolehnout, protože motivy tohoto odhodlání vyvírají ze samého dna naší národní povahy.

Máme tedy právo nemilovat válku, ba víc: máme právo nenávidět ji z celé duše.

Účastníci a svědkové poslední války ponenáhlu však a neodvratně vymírají, jejich válečná vyprávění ztrácejí hrůzu a děs prožitého utrpení a konečně žádné slovo lidské není dost silné, aby podalo věrný a trvalý obraz války. Všichni, kdo prošli zákopy světové války, přemýšlejí o ní s nejhlubší vážností; u nás není prostě nikoho, kdo by si nové války přál.


Nemáme se zač stydět: nemilujeme a nemůžeme milovat válku!

Spíš boj nebo zápas, to ano, to zůstane mezi muži, mezi chlapy, kteří jsou pro boj rostlí, otrlí a tvrdí; ale válka vraždí ženy, děti a koně, válka otráví stařenku právě tak bezohledně jako skřivánka nad ornicí, vypálí chlév s jehňaty právě tak lehce jako přeplněnou nemocnici: dovolte, abychom se nestyděli za pocit, že tito zákeřně a nenávistně napadení jsou nám bližší než ten, který z bůhvíjaké ideologie napadá!

Proto se po tisíc let naši předkové v potu tváře namáhali, aby pralesy, pustiny a močály přeměnili na role, proto nás po tisíc let učili nejsladšími slovy naší mateřštiny milovat tento kus rodné země a věřit v člověka dobrého a ušlechtilého, aby nakonec několikanedělní šílenství krve a násilí mohlo zmařit výsledky práce, lásky a nadějí třiceti nebo padesáti generací českých a slovenských?

Ne, nenaučili jsme se chodit s galejnickou koulí, žít v otrockých okovech a pracovat pod cizáckou knutou, po tři sta let jsme se tomu nenaučili a nenaučíme, a je zbytečné to zkoušet! A zvláště teď, když jsme se — nejšťastnější generace našeho národa — dožili vzkříšení, národní svobody a státní samostatnosti.

Stačilo dvacet let, abychom upevnili základy republiky. Stačilo mnohem méně let, abychom vybudovali svou armádu.

Náš národ se nerad vzdával iluse, že světová válka byla poslední; ale naráz se jí vzdal, když ucítil studený vítr — a u nás ví každé dítě, odkud vane studený vítr — opouštěl valem svá mírová pracoviště a se stejnou, ba ještě větší horlivostí se pustil do díla, které je jeho povaze vlastně cizí.

Po několik let je v táboře armády jako v úle: horečnost úsilí a rozmysl, vřelost a přesnost, bdělost a houževnatost, legionářská obětovnost a husitské odhodlání neměřit síly a prostě spolehnout na sebe a věřit, věřit, věřit! Běda tomu, kdo nás nutí, abychom se učili zacházet s mečem! Naučíme se!

Podivuhodný je náš lid, podivuhodné je, jak netřeba ho zpracovávat, usměrňovat a nutit!

Nedá se svést, vždy ví sám, čeho třeba, těžko ho obloudit! Náš národ demokratisovaly dějiny: o přirozenou národní šlechtu nás připravila Bílá hora; ta pak chatrná část našeho národa, která měla panské cítění a choutky, přešla od polovice 19. století, kdy se zrodil nacionalismus, k panským národům tím, že se odrodila.

My máme lid čistý jako žádný druhý národ na světě! Lid opravdu čistý, který jen v opojení převratu časem a místy přestřelil, ale spíš v zájmu člověčenstva než jen pro sobecký prospěch národa, spíš ze štědrosti, dosažené svobody, spíš pro vítězství myšlenky, než pro skývu chleba.

Podivuhodný je náš lid! Šťastní velitelé, kteří z tohoto lidu vzešli, aby ho vedli do boje. Tuto složku válečného potenciálu nelze změřit a spoléháme, že bude překvapením pro každého nepřítele. A jestliže s lítostí zjišťujeme, že pro svět nebyla ani dost velká, ani dost přesvědčivá československá vítězství zborovská, bachmačská, sto vítězství sibiřských, dobrudžských, francouzských a italských, a je-li třeba dobýt přehlíženému a často pohrdanému jménu Čechoslováka a Československa teprve napříště slávy a vážnosti válečnou zbraní, jsme připraveni a tvrdě odhodláni podrobit se této osudové zkoušce s plným vědomím a neztratit v tomto zápase ani svého dobrého, poctivého jména ani své svobody!

A půjdeme z nejvnitřnější potřeby a z nejhlubšího přesvědčení tak, jak nedávno přikázal náš vrchní velitel: „Voják i armáda — i když je mír — musí žít v takovém myšlenkovém střehu, že by už zítra mohli jít do obranné války. Voják, který by žil v takovém rozpoložení mysli, že by prostě s válkou nepočítal, ten by dobrým vojákem nebyl.

Proto bych chtěl, aby celý armádní organismus oživovala jedna myšlenka — a je na vás, důstojníci, abyste v ní předcházeli a také ji v armádě utvrzovali, že, kdyby toho už zítra bylo třeba, klidně obětujete své životy, do krajnosti, vydáte poslední krůpěj své krve a energie a učiníte to tak, jako byste šli na své obvyklé denní cvičení. V povinnosti k této práci a eventuálně k této oběti cítím se s vámi naprosto solidární.“

Ano, tak řekl president republiky; mohl tak říci, protože je z československého lidu, a promlouval k důstojníkům a velitelům, kteří jsou všichni z téhož československého lidu.

V dvacátém roce republiky je všechen lid československý vojskem: ne tak podle svého přání, nikoli také k oslavě jubilejního roku. Ale k obranné válce.

Již třeba zítra ... A jako bychom šli na obvyklé denní cvičení.

Ano, tisíckrát ano! Běží o naši vlast!


Původní zdroj historického článku:
Dvacet let československé armády v osvobozeném státě 1918-1938, autor brigádní generál Miloslav Fassati.




datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
23. října 2018


 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.








Debata k článku Jaká byla naše armáda a vojáci za dob první republiky?


Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2020 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.

 



Naše další projekty: