Téměř zázračné uzdravení Lva Nikolajeviče Tolstého - čemu za to vděčí?

Prorok jasnopoljanský po své nemoci.

Potomek starého slavného rodu šlechtického, který však pojetím a žitím celého života dobrovolně se postavil na úroveň posledního »mužíka« svého, a nejslavnější myslitel a spisovatel světový, jehož duchovní vliv, vyzařující teplo a světlo nejryzejšího křesťanství vykonává své obrozující poslání daleko po celém světě za meze působnosti všech církví současných, vstupuje do svého sedmdesátého pátého roku života postižen byl těžkou chorobou; miliony jeho ctitelů ze všech zemí a národů chvěly se o život velikého starce, sledujíce úzkostlivě zprávy o jeho stavu a připravujíce se na odchod Tolstého se světa.

Ale silná konstrukce tělesná, střídmost v každém ohledu, již po léta pěstoval a — last not least — právě snad jeho tělesné otužování, »mužická prostota« v odříkání se všeho pohodlí a stravy masité i nápojů alkoholických, ovšem vedle nejúčinnější péče lékařské dokázaly toho, že starý Lev ku podivu všem z nemoci ozdravěl a tak daleko se zotavil, že může k radosti a užitku všeho lidstva věnovati se poznovu svému apoštolskému povolání.

Národ náš, jenž celý svůj osud a cíl viděl vždy v horlivém provozování a šíření čistého křesťanství, zplodil Štítného, Milice, Husa, bratra Lukáše, Blahoslava i Komenského a právě tyto své ryzí a lidumilné snahy zaplatil téměř životem, vidí ve Lvu Tolstém stělesnění svých idealních snah, zosobnění věkovitého, svět obrozujícího poslání Slovanstva a vstoupiv dávno už v řadu ctitelů a stoupenců muže, jenž právem nazýván »třináctým apoštolem«, přeje si, aby Lev Tolstoj dlouho zde stál jako živoucí vzor pravého účelu a blaženosti života lidského.