Ze života staré panny

Žena v úřadě.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Vážená redakce.

Prosím o laskavé uveřejnění mého dopisu:

Je to někdy skutečně trpký osud býti starou pannou. Mnohdy žena, matka několika dcer, posmívá se starým pannám ale neuvědomí si, že má dceru a že neprovdá-li jí, bude také míti »starou pannu«. A jak jí bude, až o ní, o její dceři a pýše, lidé budou říkati »stará panna...«?

Mnohá špatně vdaná žena by ráda ještě měnila i se »starou pannou«. Což nemůže i ona býti hodnou, dobrou ženou, pečlivou matkou, zdobnou hospodyní? Často se stane, že dívka neprovdá se jedině z rodinných důvodů, nebo milovala a byla zklamána. Věřte, že ten posměch pak velmi bolí.

Znám to ze zkušenosti a ze svého života, neb jsem také »starou pannou«, jak lidé z domu i z ulice říkají, ale mám více cti a charakteru, než tak mnohá, která se mi posmívá.

Je mně 37 roků. Proč jsem starou pannou, to povídali nebudu. Jsem veselé, dobrácké a tiché povahy, výpomocná učitelka, sama si vše ušiji, vedu celou domácnost, dobře vařím a vidíte, přec zůstala jsem; »sedět«. Nemohu nikdy říci, že v celém svém životě užila jsem cosi dobrého. Jen samý žal a bol, zklamání a utrpení a posměchu, ale nikdy nezoufám a klidně to snáším. Snad se přece jednou štěstí na mně usměje. Tak nesu ten osud »staré panny« dále klidně a čekám jen, co život přinese a uštědří. Ale lidé jsou tak zlí.

Když jdu večer pěšky do divadla, dostanu-li lístek (já sama si jej mohu málokdy koupiti, ježto můj příjem není skvělý), tak lidé říkají: »Vidíte jde do divadla«, a když mám něco nového, což si ušiji sama, tak řeknou: »Proč se strojí?« Vidí-li, že mluvím s některým známým pánem, hned pomlouvají, že každou chvíli mám jiného, a já chudák nemám ani jednoho.

Tak vidíte, nezachová se »stará panna« tak ani tak. Nevíte ani, jak některá stará panna by byla vděčná třeba i starému mládenci za trochu lásky a úsměvu, ale dnešní muži, vdovci, staří mládenci, koukají jen po moderních dívkách, pobaví se a jdou zase dál. Hledají dívky v biografech, zábavách, ale když se pak ožení, ty následky obyčejně nesou sami. Nemyslete, že snad závidím mladým dívkám, že se vdávají, to né, já už na to nepomýšlím. Nemám ani trochu štěstí, a proto zůstanu upřímnou, třeba »bručavou starou pannou«.

Ale staří mládenci a vdovci, prosím za ty druhé vysvoboďte je, pochopte tíhu jejich samoty a pak nebude starých mládenců a panen a hlavně nezaslouženého posměchu.

A vás, české ženy a matky, pěkně prosím, neposmívejte se nám, ponaučujte své dítky, že způsobiti člověku nešťastnému bolest svým posměchem, je nízké a nečestné.