Setkání Emmy Destinové a Enrika Carusa (1921)
původně vyšlo: Český svět 1921, autor Emma Destinová

Jen málu umělců ze začátků minulého století je známých i dnes. Vzácnou výjimkou je česká pěvkyně Emma Destinová a tenorista Enrico Caruso. Přečtěte si popis jejich setkání, jak na něj v roce 1921 Emma Destinová sama vzpomínala.

Emma Destinová a Caruso - klikněte pro zobrazení detailuEmma Destinová a Caruso
Emma Destinová a Enriko Caruso při společném vystoupení.

Mé první vystoupení s Enrikem Carusem

Vidím se dosud v duchu v pozatmělém rozsáhlém hledišti londýnské Royal Opery Coventgardenu. Jen málo žárovek hoří kol balustrády loží, hlavní světlo padá vysokou kopulí galerie, je denní a plane hřejivým dopoledním májovým sluncem. Rudý samet křesel obrovitého přízemí tone v měkkém pološeru, tu a tam leží dosud plátěná přikrývka; zřízenci odcházejí, ženy uklízečky metou a čistí. V zadu přistavují se několikerou řadou sedadla na večerní »Caruso Night«. Divadlo je vyprodáno do posledního místečka, na zástupy lidí nedostalo se už vstupu. Za Enrikem Carusem táhne se zlatý pruh pověsti nejdokonalejšího pěvce všech dob s hřivnou hlasu nejsvěžejšího a nejsvůdnějšího. Kde kdo přeje si ho slyšeti, divadlo o půl třetím tisíci míst nestačí.

Rozdělené záclony opony jsou zdviženy a orchestr tone v nervosní a veliké směsici zvuků nejrozmanitějších. Sedím v třetí řadě na levo a čekám, až zkouška na Leoncavallovy »Pagliacci« započne. Zpívám dnes poprvé italsky »Neddu«, text mé arie je mi dosti složitý a mám trému. Skok z ukázněné, seriosní a akademicky přesné opery berlínské na světová prkna mezinárodní, starou tradicí provázeného britského institutu je mi prozatím trochu násilným, nezvyklým. Všechno je tu jiné, nové, překvapující. Kolem mne mluví se několika jazyky, řeč, v které pěji, je mi dosud často problémem.

Dívám se, uvažuji, poslouchám a snažím se udržeti nervy v klidu. Enriko Caruso vchází na jeviště. Pěkný, elegantní pán, černých vlašsky podnikavých knírků, jak smekne módní cylindr, zaleskne se hustá vlna přihlazených ebenových vlasů na tvárné, úměrné hlavě. Neodkládá ni klobouku, ni hole a začíná se. Zkouška koná se k vůli mně, ostatní už zpívali, Caruso i Scotti debutovali před mým příjezdem, tuším že právě v Pagliacci, Canio je Carusova nejmilejší role.

Za chvíli nás někdo seznamuje. Caruso mi podá ruku v rukavičce ze švédské kůže, řekne několik konvenienčních italských slov a za chvíli jedeme jíž v oslem tažené Thespidově káře před ramp jeviště.

Poslouchám a snažím se zachytiti nějaký dojem jeho hlasu. Ale tenorista »markýruje«. Až večer tedy. Ostatně jde zkouška dosti hladce a kromě závěru tragedie, kde tenorista zvrhá stůl i židle, by prchající »Neddu« dostihl, zůstává při starém. Na večer tedy prostředkem měsíce máje roku 1904 jsem slyšela hlas Enrika Carusa poprvé. Byl to obzvláště mužně znějící, kovový a neochvějný orgán, jehož základem a jakýmsi souzvukem spodních elementů duše žalující prorážel prvek smyslně-sladkého timbru.

Představovala jsem si cello, jehož kobylkou taženy by byly struny na způsob violy d'amour — a zažalování nadpozemského tohoto hlasu právě v oné árii Caniově »Ridi Pagliaccio« nalezlo plnou dynamiku neporovnatelné své krásy a dostihlo výrazu nejhlubšího, nejtrpšího lidského utrpení.

Ten hlas stoupal lehce do výšek a zářil barvou starých gobelínů, nekřičel nikdy a nevtíral se. Byl obdivuhodný ve své pružnosti a mužné rozvážné síle. Já však nejvíc obdivovala plnost a sametovou hloubku krásné, bohaté, střední polohy a barytonového zabarvení hlubších tonů. Dvojbarevný orgán spočívající na dokonalém ovládání dechového systému, vrcholící v osobně založeném mezzavoce, nenapodobitelném a ojediněle znějícím.

Herecky se mi však Caruso méně zamlouval. Nestaral se mnoho o fantasii a představa divákovu. Přijel ve vozíčku v bílém převolném flanelovém rouše redutového jakéhos Pierrota, který se o poslání kultury této postavy vůbec nestaral. K úběli zamoučněného obličeje líčidlem přehnaně rozšířených úst, groteskně neslušel onen smolný neapolský knírek a rozházený účes neuhlazené černé hlavy. V souhlasu se svým božským hlasem karrikoval vše až do chvíle, kdy zrazený Canio přistihne nevěrnou svou ženu v objetí mladého contadina a zaslechne slova, jež měl za svá...

Tu se však stal zázrak. Z šaška pojednou vyrostl tragéd. Gesta ustoupila zoufalé, zhrocené strnulosti, a z hrobového klidu nejnapjatějšího lidského utrpení drala se slova vyčítajícího, sebezesměšňujícího recitativu duše smrtelně zraněné.

»Hrát, mám hrát? ... A já jsem horečkou schvácen, že nevím ni co mluvím, neb co činím...

Ah co? Vzchop se jen ... Myslíš snad, žes muž? ty ... šašek pouhý ...?

Notu za notou a slovo za slovem chtěla bych rozebírati, aby se z toho všeho něco zachovalo, aby onen bezpříkladný dar přírody a nadání lidského neupadl jen tak v nivec ... Ale marno ... marno! Umění naše je leskem padajících meteorů, věčnost není mu dána. Snad proto, že víc, než jiné pro okamžik strhává a že stromy do nebe vyrůsti nemohou a nedovedou. Spokojme se tedy okamžiky našeho poslání a buďme vděční osudu, dovolí-li nám po desetiletí býti, čím býti toužíme...

A Enrico Caruso zpíval po celých 30 let. Mně pak bylo přáno provázeti ho pří mnohých významných jeho večerech. V roce 1905 zpívali jsme spolu Aidu, oba jsme v Londýně stvořili hlavní úlohy Butterfly i Pinkertona v Pucciniho Butterfly, jež teprve odtud vyšla vítězně do světa. Vystoupili jsme spolu v Cavallerii Rusticaně, v Hugenottech, André Chenieru, Don Giovanni. Giocondě, Ballo in Maschera, v Tosce a stvořili jsme spolu Minii i banditu Johnsona v Pucciniho »Dívce ze zlatého západu.« Válka rozvedla operní naší dvojici, já uvázla v Čechách a Caruso zpíval dál v Americe.

Článek 'Setkání Emmy Destinové a Enrika Carusa (1921)' je rozdělen na více kapitol
  1. První setkání Emmy Destinové s Enrikem Carusem v roce 1904
  2. Poslední vystoupení Emmy Destinové s Enrikem Carusem v roce 1920
»




Debata k článku 'Setkání Emmy Destinové a Enrika Carusa (1921)'
originální zdroj, ze kterého tento historický článek pochází:
Český svět 1921, autor Emma Destinová


datum digitalizace a zveřejnění historického článku na internetu:
28. října 2011





vytisknout článek



Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly sepsány v době původního vydání včetně původních obrázků.
Nejsou na nich prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu ani opravovány původní překlepy.

© 2011 - 2017 Bejvávalo.cz - další publikování a šíření obsahu serveru je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.   RSS kanál serveru www.Bejvávalo.cz

  ISSN 2570-690X

Naše další projekty: