Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   •   obchod Bejvávalo.cz   •   magazín Příroda.cz   •   originální samolepky Pieris.cz   •   plastikové modely Plastikáče.cz   •   převod PDF na obrázky DraGIF.cz

Jak se Německo za pomoci Sovětského svazu vyzbrojovalo a chystalo na druhou světovou válku
původně vyšlo: Velikost a bída jednoho vítězství 1930, autor Georges Clemenceau.

Versailleská mírová smlouva po prohrané první světové válce Německu výrazně omezovala možnost znovu se vyzbrojit. Náš historický text z roku 1930 vám podrobně popíše, jakým způsobem byla tato dohoda porušována.


Mrzačení Mírové smlouvy versailleské

Německý generál Groener prohlásil nedávno, „že by Německu bylo nemožno vésti velikou válku, poněvadž bylo odzbrojeno, podle ustanovení mírové smlouvy versailleské“.

Slovo odzbrojení týká se obyčejně materiálu. Budeme tedy zkoumati nejprve, za jakých podmínek se Německo v této věci přizpůsobilo předpisům míru versailleského.

Podle článku 164 smlouvy, vyzbrojení Německa nemá přesahovati tyto číslice:

Pušky 84.000
Karabiny 18.000
Úhrnem 102.000
Kulomety těžké 792
Kulomety lehké 1.134
Úhrnem 1.926
Zákopová děla střední 63
Zákopová děla lehká 189
Úhrnem 252
Děla 77 mm 204
Houfnice 105 mm 84
Úhrnem 288

Ale podle nesporných dokumentů, to jest podle příslušných úvěrů německých rozpočtů od roku 1925 až 1930, tedy za dobu posledních pěti let a bez zřetele k úvěrům předešlým shledáváme že Německo vyrobilo:

Pušky 300.000
Kulomety 20.000
Zákopová děla 19.000
Děla 2.000

Munice, stále podle citovaných rozpočtů, vyrobilo Německo za těch pět let — od 1925 do 1930 — 2,500.000 projektilů dělových, zatím co smlouva omezuje zásobu na 450.000, k čemuž třeba připojiti četné zásilky střeliva, došlé z ciziny. Scheidemann ve své řeči v říšském, sněmu 15. prosince 1926 byl v tomto směru docela určitý: „Dostali jsme naprosto bezpečné zprávy ze Štětina, že tam přibyl transport ruské munice na několika lodích z Leningradu koncem září a v říjnu 1926.“ To je německé svědectví, které by nemělo býti popíráno.

Zbývá prozkoumati otázku letadel, tanků a těžkých diel, jež jsou mírovou smlouvou výslovně zakázány.

Pokud jde o aviatiku, je známo, jak, Německo nesnáz obešlo. Rozvinulo na ohromné základně aviatiku obchodní, při čemž všechna letadla jsou zařízena tak, aby mohla ze dne na den dopraviti ohromné množství pum. Německo se ostatně chlubí, že může uvésti do linie hned den po mobilisaci přes 1000 aeroplanů, dokonale vybavených, a že je s to vyrobiti pak 3000 letadel do měsíce. Výcvik jeho vojenských pilotů provádí se stále v Rusku.

Pokud jde o tanky a těžká děla, nebrání dnes, kdy spojenecké kontroly v Německu již není, této mocnosti nic, aby si jich vyrobila tolik, kolik se jí bude líbit a skryla je v tajných skladištích. Na každý způsob nic nebrání Německu, aby s některými sousedy, jako s Ruskem, Švédskem atd. ujednalo konvence o dodávkách značného množství materiálu na počátku války. Později může, díky své průmyslové zdatnosti, opatřiti si doplňovací materiál ze svých vlastních prostředků.

Scheidemann podal průkazná odhalení pro tento názor ve své řeči, již zmíněné, ze 16. prosince 1926: „Podle memoranda, které nás došlo, bylo v ministerstvu říšské obrany zvláštní oddělení pod šifrou S. G. V Moskvě pracovalo toto oddělení podle příkazů Junkersových. Od roku 1923 zaplatilo sumy, které dostupují okrouhle 70 milionů zlatých marek ročně. U jedné z velkých berlínských bank je účet, na který jistý funkcionář ministerstva říšské obrany, Spangenberg, prováděl nezbytné platy. Asi ve čtrnácti dnech zaplatil Spangenberg sumy, dostupující okrouhle 2½ milionu zlatých marek.

Podle jiných zpráv je těsné spojení s organisací, zvanou Hospodářská kancelář nebo Gefu. Ředitelem této organisace jest jakýsi Otto von Leren, který sídlí stále v cizině, zejména v Rusku. Spangenberg zaplatil několik milionů marek pokladně Gefu, což svědčí, že jsou přímé styky mezi ministerstvem říšské obrany a Gefu. Úkolem Gefu jest zříditi zbrojní průmysl v cizině, zvláště v Rusku. Smlouvy byly podepsány falešnými jmény. Důstojníci, kteří byli posláni do Ruska a kteří odtud přišli, cestovali s falešnými pasy. Gefu měla také za úkol zříditi v Rusku továrny na plynové pumy. Jistá, dobře známá, továrna na chemické produkty v Hamburku je účastna na této operaci.“

V téže schůzi ze dne 16. prosince 1926 Scheidemann předložil dokumenty, odhalující vztahy říšské obrany k velkému průmyslu a sbírky, které byly konány mezi průmyslníky pro výcvik a výzbroj kontingentů, nezařazených do rozpočtu.

Pokud jde o plyn, případy, o nichž bylo referováno v novinách v průběhu posledních let (zejména případy hamburské) a zvláště pak poslední věta výše zmíněné řeči Scheidemannovy, ukazují jasně, že německé továrny jsou připraveny vyrobiti a již vyrábějí vše, co nebudou moci ihned dodati továrny ruské a snad ještě jiné.

Dá se namítnouti, že Němci sice zřejmě překročili — a o mnoho — číslice válečného materiálu, uváděné smlouvou versailleskou, ale že proto ještě nemohou nikterak vyzbrojiti milionovou armádu, jakou vyžaduje válka ve dvacátém století. Na tento argument odpovídá sám známý německý generál von Seeckt ve své knize: Gedanken eines Soldaten. (Myšlenky vojáka.) „Armády budoucnosti“, prohlašuje, nebudou míti zájmu na tom, aby hromadily zásoby materiálu, který rychle zastarává. Stačí konstruovat několik prototypů a připraviti podle nich výrobu seriovou, zařízením přechodu továren z režimu mírového do režimu válečného. Ale to ovšem vyžaduje státních subvencí.“

Zde máme výklad těch ohromných sum, zařazovaných do rozpočtu říšské obrany na opatřování celkem nepatrného množství materiálu. Nyní lze pochopiti důvody, proč nedávno hrabě Bernsdorff (v ženevské komisi pro odzbrojení) navrhoval omezení zásob válečného materiálu, ale nechtěl nikterak přijmouti omezení vojenských rozpočtů.

K nezbytnému válečnému materiálu patří také stejně železnice a automobily. Ale aniž bychom mluvili o ostatním Německu, co vidíme dnes v Porýní, to jest v území obsazeném našimi vojsky nebo vojsky spojeneckými? V Trevíru a v Kaiserslauternu, to jest přímo před očima našich generálů, Němci postavili obrovská bifurkační a seřadovací nádraží, která v případě války mohla by sestaviti a vypraviti 120 vojenských vlaků denně. Před válkou byla s to vypraviti za den nanejvýš dvacet vlaků. Uprostřed Eifelu byl zřízen autodrom v rozsahu 40 km, k němuž vede síť nádherných silnic. Pět automobilových silnic se staví pro spojení pravého břehu Rýna s Lucemburskem a s krajinami u Aix-la-Chapelle a Sarrebrücku s mosty přes Rýn u Duisburgu, Kolína, Koblence, Mohuče a Mannheimu.

Konečně ve všech krajích rýnských a vestfálských je zavedena služba poštovních automobilů v nevysvětlitelných, abych neřekl znepokojujících rozměrech. Všudy jezdí ve dne v noci nesmírné autobusy, které mohou pojmouti více než 40 osob — a které jsou obyčejně prázdné. Němci pracují ve velkém stylu, ale dělají někdy příliš hluku.

Naproti tomu článek 43 mírové smlouvy versailleské je docela určitý: „V demilitarisovaném pásmu je zakázáno udržovati jakákoli materiální opatření mobilisační.“



původ historického článku:
Velikost a bída jednoho vítězství 1930, autor Georges Clemenceau.


datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
9. května 2018



Debata k článku 'Jak se Německo za pomoci Sovětského svazu vyzbrojovalo a chystalo na druhou světovou válku'









Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání včetně původních obrázků.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu ani opravovány původní překlepy.

Pokud chcete náš obsah převzít nebo máte zájem u nás zveřejnit svůj PR článek, tak nás prosím kontaktujte.

© 2011 - 2018 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X



Naše další projekty:

Zajímavé odkazy: Webhosting, Aplus Hotel - levné ubytování v Praze

Chcete zde být také uvedeni? Kontaktujte nás.