Kdy začít se sexem a kdy s ním skončit?

Kdo smí milovat?

»Každý!« zní všeobecná odpověď. Ale odpověď tato není správná.

Láska je citem tak mocným, že zachvacuje celé tělo i celou duši. Ale i v menších dávkách — abychom se po lékařsku vyslovili — má tak značný vliv jak na tělesný organismus, tak také na stav duševní, že musí býti oboje udržováno stále v rovnováze, aby nenastala porucha. Proto není možno milovat stále, není možno vysazovat se znova a znova tomuto výbojnému vlivu, aby to nemělo citelné následky v obou směrech.

Příroda vložila tvorům pohlavní pud v tělo, ale vyhradila mu pouze jistou dobu. Doba ta spadá v jedno s dobou plné síly lidského těla, a tím je také samo sebou dáno pravidlo, kdy je láska přípustnou a kdy nikoliv. Ale poněvadž lidský duch rovněž má svoje období vývoje, vzestupu a sestupu, rozumí se samo sebou, že láska, jako projev duševní, citový, také je přípustnou pouze v době, kdy veškeré duševní síly nalézají se v platnosti.

Ze stanoviska fysiologického vyslovila se již lékařská věda, komu nemá býti manželství dovoleno. Jsou to osoby duševně choré, dědičnými nemocemi zatížené, osoby tuberkulosní, osoby stižené nemocemi nakažlivými, idioté a pod.

Ovšem tento zákaz má význam pouze theoretický, a kdyby snad byl uzákoněn (jak se o tom skutečně v některých státech jedná), vedl by k dalekosáhlým důsledkům, kterými by se docílilo snad pravého opaku. Neboť stát může podobným osobám zakázati sice manželství, avšak nikoliv pohlavní styk, který z ohledů fysiologických zakazovati nemůže a který také není s to kontrolovati.

Manželství pak je pouze obřadní, zákonnou formou pro spojení muže se ženou, a osoby takové mohou míti zcela klidně děti mimomanželské, které dědí veškeré neblahé vlastnosti svých rodičů. Je tedy prvním úkolem státu a lékařské vědy působiti k tomu, aby počet osob, o nichž je výše zmínka, byl omezen na míru nejmenší. Jiného vlivu zatím obě instituce vykonávati nemohou.

Avšak o tom se zmiňujeme pouze mimochodem. To jsou případy abnormální. My pak v tomto spisku zabývati se můžeme pouze případy normálními, láskou mezi ženou a mužem, kteří jsou oba tělesně i duševně úplně zdrávi.

U osob normálních je však také celá řada okolností, která lásku omezuje.

V prvé řadě je to věk. Příroda vložila v tělo lidské pohlavní pud teprve ve věku, kdy organismus dospěl. Tím dala sama na jevo, že k lásce je třeba plné síly. Čím vyšší tvor, tím u vyšší míře se láska projevuje, a tím je také pozdější doba puberty (dospívání). U člověka se dostavuje as v třetině průměrného jeho života, u muže později než u ženy.

Mladík stává se pohlavně dospělým okolo patnáctého roku, děvče okolo třináctého. Za to trvá schopnost milovati u muže daleko déle, než u ženy. Tím však, že tělo v udaném věku nabývá podmínek k lásce potřebných, není řečeno, že láska v tomto věku je již odporučitelna neb dokonce přikázána.

Byla by, kdyby naše poměry životní byly takové, jako u člověka původního, jak tomu je dosud u národů, naší kulturou nedotčených. Tak Indové zasnubují své děti ve dvanácti letech, černoši také asi v té době. Avšak zde — ač se toto tvrzení zdá býti absurdním — musí člověk trochu korrigovati přírodu.

Úkol ženy příroda vymezila takto: Hned po dosažení dospělosti buď ženou, měj dítky a ostatní život věnuj jejich výchově. Příroda skutečně vytvořila ze ženy pouze tvora, který má tento úkol.

Ale civilisace vložila na ženu úkol zcela jiný, snad přírodě odporující. Civilisace učinila ze ženy bytost zcela rovnou muži, a proto žena, která nechce předčasně sestárnouti, která si chce uchovati sílu těla a svěžest ducha až do vysokého věku, nesmí státi se ženou hned po dosažení dospělosti, která u nás se dostavuje pravidelně mnohem dříve, než tělo dospěje k plnému vývoji.

Ve velkých městech pozorujeme, hlavně v dělnických třídách, děvčata, která pěstují lásku již od čtrnáctého věku. Dívky takové zakrňují tělesně, neboť tělo se pravidelně ve svém vývoji zarazí a ve dvaceti letech jsou předčasně sestárlými. U mladíka je tomu podobně, ač zde není tak přesného měřítka.

Ale co hlavně padá na váhu se stanoviska výchovného a ideálního:

Předčasné užívání pohlavní lásky béře mladíku a dívce možnost prožívati všecky ty krásné řáse čisté lásky, která pohlavnímu spojení předcházeti má, a která tvoří vlastně to krásno v lásce.

Podobné meze ukládá neb aspoň ukládati má věk pozdní. Příroda sama ubýváním sil stámoucího individua dává na jevo, že je odkázán sám na sebe, že organismus jeho musí se šetřiti, aby předčasně nespotřeboval energii v něm ještě uloženou.

U ženy tato přechodní doba vyznačena je změnou v celém organismu, a zevnějšek stárnoucí ženy přináší to sám s sebou, že žena jako passivní polovice v lásce, nemůže se oddávati různým pochybným dobrodružstvím.

Naproti tomu muž nejen je schopen milovati do pozdního věku, ano právě u stárnoucího muže dostavují se často city, jež nejsou perversitou, jak by se snad zdálo, nýbrž často opravdovou láskou, vášní, ano i láskou čistou, jmenovitě u mužů, kteří žili divoce a při tom dožili se zklamání v lásce.

Další hranice v lásce, více méně dobrovolné, ukládá otázka existenční, která často z lásky (na obou stranách) činí předmět obchodu, dále otázka zdraví (nervosa, tuberkulosa, srdeční vady) a pod.

Nehledě však k těmto závadám, můžeme říci, že láska, vyjma přirozených mezí věkových nezná hranic, a že sice nemá milovat každý, jakož jsme v předu vyslovili, ale že miluje, bez ohledu na to, přinese-li láska jemu neb jinému štěstí neb neštěstí.