Moderní bezprašné silnice

Vůz na dehtování silnic.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Mechanické dehtování silnic.

Již roku 1905 přikročilo se ve Francii na popud Dra Guglielminettiho k prvým pokusům dehtování cest, a to na Cote d’Azur. Později pak, poněvadž výsledky těchto pokusů překročily značně všechna očekávání, došlo k použití nového způsobu úpravy silnic a ulic v celém okrsku Paříže, a tím byla již otevřena dráha všeobecnému dehtování nejen u ostatních cizích velkoměst, nýbrž i v místech světové turistiky, v lázních, v léčebných krajích a jinde, kde všude záleželo na úpravné, tiché, neprašné a hladké cestě, způsobilé zejména pro jízdu automobilů.

Ve svých počátcích dělo se pokrývání silnic dehtovou vrstvou pomocí docela primitivních přístrojů. Podél cesty postavily se jakési kotly, pod nimiž se zatopilo, takže vzniklým žárem se kouskovitý dehet, obsažený v kotlu, rozpouštěl až tekl, načež se přepouštěl do zvláštních kropicích konví, z nichž se povrch cesty poléval. Za skupinou těchto kropičů kráčela řada roztěračů s košťaty a se škrabáky, kteří nalitý dehet rozhrabovali a roztírali po celé silnici tak, aby tvořil jednu vrstvu, pokud možná rovnoměrnou.

Časem a hlavně postupem technického pokroku byly vynalézány zvláštní přístroje a zařízení, jimiž bylo možno tvoření dehtové vrstvy dosíci mnohem rychleji, rovnoměrněji a zároveň i levněji, zejména pokud šlo o rozsáhlé komplexy silnic. Tak došlo k sestrojení pohyblivých dehtových cisteren, vozů, opatřených kotly pro ohřívání dehtu, zvláštních sudů, v nichž se tekutý dehet udržoval dlouho na příznivé teplotě atd., jedním slovem k sestrojení praktických přístrojů, jichž se dnes všeobecně používá podle toho, o jak veliké plochy jde a který z přístrojů jest právě po ruce.

Mechanické dehtování cest o veliké rozloze a délce dalo pak v dnešní době vzniknouti nejmodernějším zařízením o neporovnatelně větší výkonnosti a úspoře času, pracovních sil, nutného nákladu a materiálu. To jest umožněno tím, že byly utvořeny společnosti pro dehtování cest, mající k disposici celé vozové družiny nebo výpravy, jež se pohybují s místa na místo vlastními a rychlými prostředky.

Každá taková kolona obsahuje: 1. automobilovou cisternu o obsahu 3000 až 5000 kilogramů, která samočinně roztírá vytékající horký dehet pomocí zvláštních kartáčů: 2. vůz s parním kotlem a čerpadlem; 3. vůz se zahřívací kádí, jež slouží k jímání tekutého dehtu, zahřívaného trubkovým hadem, do něhož se vede horká pára z kotlu.

Zatím co se na jedné cestě, dlouhé 10 až 15 kilometrů, rozetře dehet, obsažený v cisterně, ohřeje se v nádrži vozu 3.) nová dávka dehtu parou z vozu 2.) a ta se pak při zpáteční cestě jednoduše přečerpává zmíněným čerpadlem do vyprázdněné cisterny, která tak může dále ihned kropití a roztírati. Poněvadž toto ohřívání a přečerpávání děje se bez přerušení pohybu, tedy při jízdě kolony, dosáhne se denně rozetření tekutého dehtu o váze 15.000 až 25.000 kilogramů, tedy množství vskutku imposantního.

Dehet, ohřívaný parou, rozpouští se velmi stejnoměrně, nevznikají žádné pecky, dehet se nemůže vznítiti a je též nepoměrně čistší, než při ohřívání otevřeným ohněm. Roztírací cisterna vyžaduje k dokonalé obsluze jen jednoho dělníka, ovšem vedle šoféra, řídícího automobil vpředu, takže spotřeba lidské práce je zde minimální.