Pravda a lež: proč je potřeba děti vychovávat k pravdomluvnosti

Děti.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Lež a pravda.

Mudrc Plato vyslovil nejednou, že lež jest nepravost, již bohové i lidé v ošklivosti mají. Lží rozumíme zúmyslně mluvenou nepravdu, tedy tvrzení něčeho, o čem víme zároveň, že pravda není, abychom za účelem nějakým jiné klamali.

Lež má každý v ošklivosti a na vážnosti své velmi tratí člověk, o němž víme, že pravdy nemluví. Mudrosloví lidu našeho nazývá lež jedním z počátků všech nepravostí a ubezpečuje, že lháři nevěří se, když i pravdu mluví.

V rodinách našich velmi často děti učí se lháti přičiněním rodičů. Dítě samo nemá náklonnosti ku lhaní, pokud „umění“ toho nepoznalo. Ale nerozumní rodiče přičiňují se často dosti záhy, aby děti své lháti naučili. Dítě udělá něco nepěkného před cizincem, jehož se hanbí a stydí. Rodiče pomáhají lehce: „To neudělal náš Pepíček, to Mařenka udělala!“ A dítě se upokojí.

Kdo ale nepochopí, že v duši dětskou zasazeno v jediném tomto případu těžko vykořenitelné símě lhaní? Dítě udělá něco podruhé a ví, že dělati to nemělo. „To já neudělal, to ten a ten“ — vymlouvá se dovedně. A co naši rodiče? Kárávají snad dětí svých vědouce jistě, že lhou? Bůh uchovej! Oni považují to za zvláštní čipernost a majíce za to, že dítě jeví tak nevšední vlohy, podporuji je a ve lhaní učí.

Vizme jen příklad, jejž ve svých rozmluvách uvádí proslulý paedagog J. K. Škoda:

„Klučík lže, jak by tiskl. A jak ho za to celá společnost při kávě chválí, líbající ho tety a kmotry div ho neumačkají! Když dnes lhaním tolik příjemností získal, proč by pak opět a opět nelhal? Vždyť dítě nedělá chyby proto, aby chybovalo, ale aby jimi pozískalo, tu dosáhlo nějaké příjemnosti, tam něco nepříjemného od sebe odvrátilo.“

Jiný příklad: Otec sedí u stolu a vidí, že k němu přichází věřitel. Schová se před dětmi svými a čiperná maminka přivítajíc věřitele lže před dětmi sdělujíc mu, že muž její dnes není doma. Děti vědí, že tatínek se schoval, ale nesmějí to říci, ba jsou navedeny také, aby lhaly, že tatínek doma není, kdyby se jich věřitel tázal !

Dítě doma souče, kolíbá, nebo jde do lesa na roští a zanedbá po dva, tři dny návštěvu školy. Rozumí se, že se obává, co asi řekne pan učitel. Ale lehká tu pomoc v rozumu matčině. „Řekni panu učiteli, že jsi stonala, Mařenko, že tě silně bolela hlava,“ poučuje matka. V dítěti budí se boj mezi pravdou a lží, lež ale matkou posilněná zvítězí, dceruška lže. A vidouc, že věc dobře ve škole dopadla, v nejbližším případě lže zase.

Dítě rozbilo nádobu a bojí se, že bude trestáno. „Víš co,“ radí starší sestřička, „řekni, že již byla prasklá a maminka nebude zlá.“ Dítě zajisté poslechne, neboť rada taková mu velmi vítanou.

Růženka je matinčin miláček a velmi ráda mlsá. Tatínek ale vždy se hněvá, když matinka dcerušce své dá peníze na cukrovinky. Vyhnou se tedy zbytečným hněvům, ne že dceruška přestane mlsat, nýbrž tak, že krejcary dostává dále, ale tatínkovi řekne vždy, že je dostala od strýce tety, snad i od učitele, jen ne od pravého dárce, totiž od maminky.

Takové a podobné příklady dostačí, aby každý porozuměl, že podobným jednáním otupuje se v duši dětské i ten nejjemnější pravdocit a láska k pravdě že se zaměňuje ponenáhlu rafinovanou dovedností lhaní a zapírání.

Abychom dětem co nejvíce lhaní zošklivili a pravdocit otužili v nich, buďme ke všemu jednání a mluvení jejich co nejvíce opatrní. Víme-li že dítě něco učinilo a pozorujeme, že činu svého lituje, nechtějme, aby hrozbami našimi přinuceno bylo k vyznání a přizná-li se, netrestejme je, nýbrž odpusťme mu provinění podotknouce, že za to mu vše odpouštíme, že se přiznalo.

Dítě, které lhalo, ne bitím, ale vhodným všech okolností sestrojením přiveďme k tomu, aby vidělo, že lež jeho mu neprospěla, že víme o jeho nemluvení pravdy a že vůbec vždycky pravda na jevo přijde. Z toho dítě zapamatuje si neprospěšnosť lhaní.

První lež zúmyslnou přísně potrestejme a poučme dítě, v jakou záhubu klesalo by, kdyby snad vícekráte lháti chtělo. Vhodná nějaká vyprávěnka tu velmi dobrým lékem.

Nikdy dítě neučme lháti, byť by to i žertem bylo a nechvalme je, lhalo-li. Chce-li se lží vyhnouti trestu, odpusťme mu jej a řekněme, že doufáme nikdy více co podobného neshledati u něho.

Mluvme sami vždy a ve všem pravdu, k této dětí svých navádějme ve všem a vzbuzujme v nich úctu a lásku ku všemu, co pravdivého a ošklivost ku všemu lživému vůbec.