Jaký byl T. G. Masaryk jako dítě a co utvářelo jeho pozdější názory

Vliv dětského okolí

Je obtížný úkol najít příčinnou souvislost mezi malým chlapcem a dospělým mužem.

To jest odhadnout vlivy přírody a společnosti, které určovaly v mládí jeho povahu, vyhledat všechno, co na hocha působilo a připravovalo ho na cestu, na které jsme ho poznali v době dospělosti.

Věří se obecně, že člověk bývá podmíněn přírodou, v jaké rostl, i společností lidí, s nimiž žil a na něž hleděl.

V přírodě se otevírají smysly dítěte a pozorovací schopnost se stává zvědavou, horečnou, nenasytnou. Ale s tímto všeobecným naznačením nelze nic pořídit v určitém případě.

Mně profesor Masaryk řekl sám, když jsem se ho ptal, zda-li na něho naše příroda působila:

— Velice. První přírodní dojmy byly velmi silné, zejména v Hodoníně a v Kopčanech. Já mám rovinu velmi rád. A hledat přírodu je mi naprostou potřebou, příroda je vnitřní částí mého života. Nabádá k myšlení.

Z pozorování jiných věcí u Masaryka poznáváme, že jeho dětské smysly byly nad obyčej bystré a nad obyčej trpělivé. Ta trpělivost je snad také z rovin. Tu si navykneš v dlouhých samotách pozorovat a musíš vytrvale čekat na výsledek.

Hory budí úžas, a stlačují a skličují nepochybně horský lid, třeba v nich žije, protože duch bývá často rozrušen a rozčilen. V rovinách nic neohromuje, ale také nic neuspává. A obyvatel rovin upírá častěji oči k oblakům a k jejich proměnlivým krásám. Nezáleží na tom, jaké je u nás nebe, krajinářsky vzato; připusťme pouze, že je stejně rozplývavé a hravé, střídavé a proměnlivé v barvách i v tvarech jako jinde na Moravě nebo v Čechách: my v rovinách se více díváme na ně, a ono sype na nás klid, smír, čistou mysl a harmonii.

Obyvatelé hor bydlívají odloučeni a osamělí; roviny slučují a druží, naši lidé by nemohli být živi bez povídání, besed, hodů a společných muzik.

Sociální přemýšlení, zdá se mi, vyvinulo se u Masaryka dříve nežli náboženské. K tomu sociálnímu myšlení vedlo všecko okolí. I život vlastní rodiny i život sedláků.

Bylo již po zrušení poddanství a roboty, ale na panství hodonském ještě po dvacet let nato zůstávaly řády a pořádky poddanské. Slovák na Hodonsku byl pravý člověk poddanský. Úřednictvo bylo všemohoucí, ba všemohoucí byli směrem dolů i ti rozliční panští poklasní, šafáři a hospodáři ve dvorech.

Služby však měli pramálo, jen holý deputát. Proto se nekřesťansky kradlo; kdo nekradl, nic neměl. K tomu bylo třeba spolku s nádeníky, s řemeslníky a se všemi, kdo měli kolem panských dvorů co dělat. Ten stav demoralisoval obě strany. Správcové byli ve dvorech mlčky nebo zjevně smluveni s dvorskými služebníky podle filosofie, že ruku ruka myje. Řemeslníci, koňáci, volaři a lidé z dědin, kteří pracovali ve dvorech, vymáhali si rozličné výhody všemi nepočestnými způsoby, protože s poctivostí nikdo daleko nedošel.

Jak vyličují ruští spisovatelé nevolnický stav na Rusi před rokem 1861, tak tomu bývalo u nás. Znám ten stav i já z vlastní zkušenosti. Můj otec byl několik roků také drábem při císařském dvoře Rovinkách, naše celá rodina i já jsme tam chodili na tovarych. A později jsem měl v témž dvoře spolužáka na studiích.

Všecken život dvorský byl prolezlý nemravnou soustavou. Někdy nastal poprask, všechno dvorské úřednictvo i služebnictvo zmizelo takořka přes noc, přišli jiní lidé, ale systém se opakoval zase.

Nejhůře se vedlo pracovnímu lidu. Pravý lid poddanský, přímo zotročený. Otec Josef Masaryk byl přímý, poctivý, neohýbal se a nekradl. Proto také jaktěživ nic neměl a konečně roku 1866 z císařské služby vůbec vypřáhl. Zdá se, že jeho časté přehazování ze dvora do dvora byl důsledek jen jeho poctivosti, protože se asi nehodil do kumpanie. O těch věcech se jistě u Masaryků mluvívalo a nejstarší syn chytal slova.

Jestliže měl na sociální probuzení u syna snad větší vliv otec, náboženské city rozněcovala v synovi matka. Masarykova matka byla tichá, citová, zbožná žena. Zatím co otec sloužil mimo dům, matka bývala s dětmi doma a měla je na očích.

Ona učila děti první modlitbě. Otčenáš byl nejprve německý, škola jej nepochybně vyměnila za český. Tím spíše, když Tomáš se stal v Čejkovicích ministrantem.

Otec se o náboženské věci nestaral. Matka byla zanícená katolička a vedla děti k pobožnosti. S matkou chodil Tomáš také na pouti.

Z protestantů měl Tomáš strach, ze Židů hrůzu.

Jednou byl také z Čejkovic na pouti v Kloboucích. Pouť byla na svatou Trojici, kdy poutníci lezou po svatých schodech kolenačky ke kapli svaté Barbory, jež ční na vysokém návrší nad městem. Protože slyšel, že v Kloboucích jsou evandělíci a viděl také jejich kostel, vytratil se Tomáš ze zástupu a odběhl se podívat na ten helvítský kostel, svaté schody vynechal.

Měl pocit, jako by konal něco nedovoleného, když obcházel bázlivě kostel. Strach jím třásl, když do toho kostela i vešel. Viděl v něm jednoduchost, jen čistou modlitebnu a hluboký dojem, který by mu evandělíky byl přibližoval. Jen náraz přišel, aby o nich více přemýšlel.

Od matky byl vychován také v hrůze vůči Židům. Vyhýbal se jim a neobcoval s nimi. Sám v nedávných letech vypravoval, že věřil i v rituální pověru. Teprve v Hustopečích na reálce měl spolužáka Žida a tam strach s něho poněkud spadl.

Žid učinil na něho veliký dojem, když jednou při školním výletě na Pavlovské kopce viděl Žida, jak se zbožně v koutku modlí a jak se mu ostatní spolužáci za to posmívají. Teprve později v Hodoníně poznal Tomáš Židy více, a ve svém třináctém nebo ve čtrnáctém roce, kdy praktikoval ve škole, vzaly jeho předsudky za své.

Na Slovácku se Masaryk narodil, sám se Slovákem dosud cítí a přece není, řekl bych, výlupkem slováckosti. Typický našinec on není. Je v něm mnoho slováckého, a právě toho, co se na Slovácích chválívá, a stejně mnoho neslováckého, a to jsou snad jeho nejkrásnější vlastnosti.

Slovákem byl Komenský, Slovákem je Masaryk i Úlehla, Slovákem byl však také Drábík a Slovákem je Bartoš i Kohn. Nemohu zde podrobněji analysovat slováckou povahu až na kost, snažil jsem ostatně se vystihnout ji v řadě osob svého románu Do třetího i čtvrtého pokolení.

U Masaryka, nemýlím-li se, jsou ryze slovácké vlastnosti: jeho ohnivost, ještě více však jeho odpor k romantismu i k mysticismu, jeho rozhorlená výmluvnost, ostych projevovat přímo své city, jeho dramatická a obrazná řeč, při nebohatosti slov, a někdy až překvapující naivnost ve světských věcech.

Ale jsou v Masarykově bytosti rysy, kterých Slováci bohužel nemají. A přec možná, že i ty získal už v dětství a právě mezi Slováky.

Na příklad tu svou hroznou energii a sílu vůle. Není muže v naší historii devatenáctého a dvacátého století, aby byl Masarykovi podoben tou vůlí a energií. Vysvětluji si zárodky této vlastnosti oním častým stěhováním rodiny po Slovácku. Když Masarykovi přišli do Mutěnic, na Čejč, octli se jejich chlapci v novém bydlišti vždy ve válečném stavu.

Už tím, že byli chlapci panští, dvorští lidé patří u nás všude k aristokracii. Potom tím, že jinak mluvili a nosili jiný kroj. Masarykovi chlapci si musili dojista pokaždé vybojovat své místo a respekt. To se dělo silou, obratností a nebojácností. Vím, že Tomáš Masaryk nosil při sobě křivák v Čejkovicích i na Čejči a uměl s ním zašermovat ve vzduchu.

Když se stal prvním žákem ve škole, musil také imponovat na ulici, aby se stal vůdcem nepokojné chásky. Patrně tedy musil se vykázat něčím tak odvážným, čím si kamarády bez odmluvy podmanil. Že vůdcovskou ctižádost měl, není pochybnosti; ona vyrůstá sama v nadaných dětech, kterým se dostává vyznamenání ve škole od pana učitele, pana faráře a na visitacích od pana děkana nebo inspektora.

Malý Tomáš Masaryk měl podle tradice tu dětskou ctižádost, odvahu i energii. Děti si berou za vzor lidové pověsti, v nichž vynikají vůdcové loupežníků nebo středověcí rytíři jakožto obhájcové a dobyvatelé hradů. Neznám mnoho z Masarykových dětských pošetilostí, ale jsem přesvědčen, že všecky byly vykonány se strašnou opravdovostí a jistotou, která nepřipouštěla u slabších soudruhů pochybností, tím méně odporu. Jako bych viděl z Karamazových Kolju Krasotkina, abych jmenoval typ hocha známého v literatuře.

Kdo byl Masarykovi na blízku, musil se podrobovat. Musí se mu podrobovat i nyní v duchovním smyslu. Gladstone měl prý podobnou silnou a neodolatelnou vůli a Disraeli ji nazval „vůlí arogantní”.

A za takových poměrů si Masaryk nepochybně vybojoval také svou samostatnost, neobvyklou nejen u malých hochů, nýbrž snad ještě více u dospělých. Míním odvahu: být svůj, neohlížet se na jiné a nestarat se o souhlas nebo odpor ostatních.

Chlapec, který se často stěhoval a v každé vsi nalézal nové předpisy a obřady, jazykové a krojové odchylky, dovedl asi brzo pochopit, že to jsou všecko podřízené malichernosti a proto se nad ně povznesl. Již v mládí se přestal Masaryk ohlížet na souhlas ostatních, na odchylky v řádech a mravích, a šel svými cestami jen podle svého vnuknutí. V tom bych hledal z jeho dětství zárodek k jeho silné individualitě. Ta energie a síla odhodlanosti nejsou slovácké; toto koření u nás neroste.

Vedle zvědavosti života je druhou vášní mládí touha po samostatnosti. Tato touha po samostatnosti byla obrněna a vybojována už dětskými zápasy. Potom byla ovšem utvrzena na studiích eksistenčními zápasy.

Jeho energie, hrozná opravdovost a povznešenost nad malicherností, vydaly pak svým časem onu moc Masarykovy osobnosti, která nás od počátku podmaňovala. Pokud jsme mu nablízku, jeho ano a ne nepřipouští pochybnosti. S ním se nesmlouvá, poněvadž se ví, že snadno nesleví.

Co pociťovali už Masarykovi dětští kamarádi, to vyjádřil při Friedjungově procese vídeňský spisovatel Salten slovy:

„Když profesor Masaryk mluví, posluchač má onu bezpodmínečnou jistotu, kterou pociťujete pokaždé, když nasloucháte velikým umělcům nebo silným lidem.”

Z dětského věku má Masaryk zajímavou vzpomínku. Rád četl od mala. Chodil si na faru k Sátorovi vypůjčovat knihy. Sátora dával dětem, co tehdy bylo — většinou povídky Nieritzovy. Když je děti přelouskaly, předplatil si pro ně Dědictví maličkých z Hradce Králové.

Z těch knížek se chlapec Masaryk dovídal o Čechách. Chytla ho obzvlášť jedna knížka. Vypravovalo se v ni, jak hoši šli do Prahy a co tam viděli. Masaryk necítil při tom národně, neměl vědomí, že je také Čech, ta Praha ho zajímala jako krásné a vzácné město. On nebyl Čech, on byl Slovák, něco zcela přirozeného, co znají ze svého mládí všichni Moravané a zvláště Slováci. Masaryk blouznil o Praze zrovna jako o Uhrách a velikých bohatých Esterházech, o nichž vypravoval otec.

A hle, na brněnském gymnasiu měl Masaryk mezi Němci dobré vědomí, že není Němec. Stal se náčelníkem české družiny, která studovala na německém ústavě. Německý profesor ho přímo dráždil svým nadprávím a nadržováním němčině, když vyslovoval řečtinu německy.

A konečně byl to právě Masaryk, který naplnil obsah vlastenectví novým obsahem. Nemohlo trvat dlouho, aby si sám neuvědomil, že je nejen Slovák, nýbrž bytelně také Čech.

Vyšel z pojmu člověka a proto mu platilo: Nemůže mít lásku k národu a nemůže být zdárným synem jeho, kdo není zdárný sám k sobě, kdo nic neučinil pro sebe, pro své vzdělání, pro soutěž s lidmi jiného národa.

Ozdob sebe a ozdobíš vlast! Nemůže mít lásky k vlasti, k zemi, v které se zrodil a v níž bude snad zakopán, jestliže nesplynul s duchem, který tu vlast oživuje, jestliže se nenadchl a neprosákl ideami, které se na té půdě zrodily.