Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   •   samolepky na stěnu Pieris.cz   •   magazín Příroda.cz   •   plastikové modely Plastikáče.cz   •   převod PDF na GIF animace DraGIF.cz

Dějiny elegance a co to znamená být elegantní

původně vyšlo: Česká hospodyně 1909, autorka Yvonna.
Co podle našich prababiček znamenalo být elegantní? Historický článek z roku 1909 vás seznámí s historií elegance i s tím, jak eleganci získat.


Co je elegance.

Několik vět o její významu a o tom, jak se nabývá.

Řekla mi nedávno známá dáma:

„Ale měla byste nám někdy také napsat, v čem vlastně záleží umění, dobře se oblékati. Měla byste jednou podat takovou nějakou studii o podstatě elegance. Myslím, že by to mohlo být zajímavé.

Což o to! Mohlo to být opravdu zajímavé. Ale jedná se také o to, je-li to vůbec možné. Neboť — každá theorie jest šedivá.

Podstatu elegance není tak snadno definovat.

Co vlastně je ta elegance?

Vezměme si nejprve na mušku samotné slovo. Je odvozeno od starého latinského slova elegantia, což značí vybranost, jemnost, korektnost a tak dále. Římané starověku znali již tehdy tuto vlastnost a velmi vysoko ji cenili.

Básník Petronius, vrstevník Neronův, známý z populárního Sienkiewiczova románu „Quo vadis?“, obzvlášť v této vlastnosti vynikal a byl proto zván „arbiter elegantiae“ — což znamená „rozhodčí ve věcech elegance“. Byl to muž, který za všech okolností života věděl, kterak se má chovat a oblékat se uměl tak, že byl v tom ohledu vzorem mladým patriciům. Byl elegantním, to tedy znamenalo v Římě míti nejen vybraný oděv, vybrané způsoby, ale i kulturu ducha.

Slovo to po ztroskotání krásné Antiky zapadlo; středověk neznal elegance.

Rytíři, ač byli oděni v samet a zlaté přilby a jejich fraucimor, přes to, že šustil brokátem, neodpovídal ani z daleka tomu, co si pod slovem „elegantní“ představujeme.

Nemůžeme přece považovat za elegantní lidi, jež byli pod hedvábnými šaty špinaví tak, že páchli, jichž vlas byl prolezlý hmyzem všeho druhu a kteří se při jídle nechovali o nic lépe než boží hovádka.

Znovuvzkříšení antické elegance uskutečnilo se mnohem později, než renaisance antického umění; ještě šviháci při dvoře francouzského krále Ludvíka XIII. měli dle zachovaných seznamů sice několikeré nádherné kabátce, ale všeho všudy jen jednu nebo dvě košile, jakživi se nekoupali, obličej si myli jen jednou za týden, a sám král měl tak výborné způsoby, že při jídle nabral víno do úst a „ze žertu“ ráčil je vychrstnouti vždy některé dvorní dámě na obnažená záda.

Teprve ke sklonku jeho vlády a za jeho nástupce Ludvíka XIV. a XV. rodil se znova jemný mrav a s ním také úzkostlivá péče o zevnějšek. Vývoj byl tak rychlý, že obě tyto vlastnosti se záhy zvrhly ; první v titěrné poklonkování, druhá v přehnanou nádhernost. Vznikla nová elegance; nebyla to však už elegance antiky, která znamenala dokonalost ducha, těla i zevnějšku, nýbrž jen její mdlý stín.

Nebylo už třeba pravého vzdělání, aby člověk mohl být považován za elegantního. Stačila k tomu jen povrchní ušlechtilost obleku a způsobů. Kdo se uměl korektně chovat a chodil pěkně oblečen, byl „elegant“. Z francouzštiny přešlo pak to slovo do všech ostatních evropských jazyků a zůstal mu týž význam.

Z toho co jsem pověděla, je zřejmo, že je elegance vlastností čistě osobní. Člověk sám může být elegantní, nikdy ne šaty. Oblecte jedny a tytéž šaty dvěma osobám: jedna z nich bude v nich „elegantní“, druhá třebas ne. Neboť druhé třebas chybí všechno to, co tvoří vlastní podstatu elegance: vybrané, jemné, způsoby, korektní držení těla, pěkná chůze atd.

Kdo těchto vlastností nemá nemůže být elegantním, ani i kdyby se dal strojit od nejlepšího krejčího na světě a kupoli své klobouky u nejpřednější pařížské firmy. A zcela naopak opravdu elegantní člověk zůstane elegantním, i když si oblékne věc docela levnou, koupenou třebas někde ve výprodeji.

Jsou muži, kteří svému zevnějšku nevěnují nikterak příliš úzkostlivou péči; mohou mít na sobě starý, z mody vyšlý kabát, mohou mít klobouk žalostně zohýbaný a pomačkaný, a přece jsou elegantní; kdežto jiní v šatech nových, dle nejposlednější mody ušitých, bezvadných, přece elegantními nejsou. Je to vlastnost rozená; člověk může se jí sice s velikou námahou a za dlouhá léta trochu přiučit, ale jen trochu; kdežto ten, jemuž je „s hůry dána“, nepotřebuje se pranic přičinit a je elegantním bez jakékoliv námahy, zcela bezděčné.

Stejně je tomu u žen. Znám dámy, které v docela obyčejné třídolarové bluzičce jsou daleko elegantnější, než jiná ve svých stodolarových robách. Jiné ženy, které mohou si obléknouti cokoliv, vždy vypadají krásně, a jsou jiné, které přese všechnu námahu švadlen, modistek a kadeřníků přece vypadají vždycky sprostě.

Eleganci nemůže se nikdo přiučit z modních časopisů. Nanejvýš ji může do jisté míry „odkoukat“ živým lidem. Z toho je zřejmo, že elegance nezáleží ve způsobu ušití šatů nebo jejich barvě, ale ve způsobu, jakým se tyto šaty nosí.

A proto chceme-li, aby jednou naše děti byli skutečně elegantními — a tuto vlastnost nelze podceňovati, má i veliký praktický význam v životě — musíme je především naučit dobrým způsobům a jemnému chování.


Původní zdroj historického článku:
Česká hospodyně 1909, autorka Yvonna.



datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
25. července 2019


 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.




Fotoarchiv





Debata k článku Dějiny elegance a co to znamená být elegantní


Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání včetně původních obrázků.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu ani opravovány původní překlepy.

Pokud chcete náš obsah převzít nebo máte zájem u nás zveřejnit svůj PR článek, tak nás prosím kontaktujte.

© 2011 - 2019 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozováný zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.



Naše další projekty: