Měli by k sobě být manželé vždy absolutně upřímní?

Upřímnost mezi manžely.

Manželé.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Nicméně, přiznávám se upřímně, ačkoli mám svou manželku nade vše rád, pochyboval jsem často během našeho desítiletého, veskrze šťastného manželství o tom, zda jest vždy a ve všech případech dobře zasvěcovati ženu do všech drobných a často i větších svízelů života.

Mám za to, že s onou velebenou otevřenosti mezi manžely, která se vším právem požaduje, se často přehání, jak v požadování jí, tak i v nabízení.

Pamatuji se dobře na jeden, sám sebou nevýznamný případ z prvého roku našeho manželství.

Seděli jsme v nejlepší náladě u snídaně. Tu přinesl listonoš poštu. Otevřel jsem jeden dopis, jimž jsem byl neobyčejně nepříjemně dotčen; hrozilo se mně v něm žalobou pro domnělý můj urážlivý výrok, který, jak dokázati jsem mohl, vůbec jsem nepronesl a ani pronésti nemohl. Buďto byl pisatel dopisu špatně zpraven anebo se přeslechl. Na každý způsob byla mi ale záležitost ta trapnou přes to, že mohl jsem svou nevinu snadno dokázati. I odhodil jsem dopis mrzutě stranou.

„Co jest to, mužičku?“ ptá se manželka.

„Není to nic, co by tě mohlo zajímati,“ odpověděl jsem.

Na to ona: „Mne zajímá vše, co se tebe týká.“

„Záležitost je ale bezvýznamná, drahoušku!“

Ona: „Proč se tedy zlobíš, že se skutečně zlobíš, to jsem viděla!“

Já: „Když se já zlobím, nepotřebuješ se také zlobiti ty! Ostatně můžeš mi věřiti, že jest záležitost skutečně bezvýznamnou!“

Ona: „Já ale chci ochotně sdíleti s tebou i každou mrzutost, jako i každou radost! Jest to moje právo, jako právo tvé manželky.“

Tak jsme mezi sebou debatovaly a konečně musel jsem, poněvadž jsem se bál, aby moje manželka nemyslela, že před ní bůh ví jaké ukrývám tajemství, jí dopis ukázati.

Manželé na procházce.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Domnívala se, že jsem v nebezpečí, kterého zde vůbec nebylo. Měla za to, že jsem skutečně v rozčilení mne připisovaná slova pronesl, pro něž měl jsem se před soudem zodpovídati.

Když jsem se pak já úplně uklidnil, trávila má manželka dny obav a strachu a teprvé se upokojila, když ukázal jsem ji za několik dní došlý druhý dopis onoho muže, v němž se mi ze svého prenáhlení omlouvá a úpěnlivě prosí za odpuštění.

Tak píše zkušený muž a my odporučujeme jeho sdělení k bedlivé úvaze. Jest pravda, že sdílená radost jest radost dvojnásobná, hoře sdílené, hoře poloviční; ale jsou věci, které děliti se nedají, nýbrž sděleny se zdvojnásobní.

Přihodí-li se muži věc nemilá, kde mu radou neb jinou pomocí manželka přispěti nemůže, jest lépe, když sám pro sebe si ji ponechati může; neboť tu trampoty jsou dvojnásobné, poněvadž rmoutí se muž i nad zármutkem ženy, jehož mohla by býti ušetřena, kdyby nepožadovala otevřenosti a upřímnosti bez výminky ve všem.

Tu místo požadavku otevřenosti musí nastoupiti důvěra, která spokojí se prohlášením muže: Mám nemilou záležitost, jsem mrzut, příčinou nejsi ty, záležitost musím si vyříditi sám, jsem na ní nevinen a ničím jsem se neprohřešil. To jest opět požadavek muže, jemuž žena vyhověti musí a má hledět obrátit mysl muže na jiné veselejší věci a tím ducha jeho posíliti. To postačí.