Bezkolejné dráhy.
Oprávněný požadavek některých krajin ohledně dokonalejších veřejných dopravních prostředků nelze ve mnohých případech vyplnit stavbou železnice parní neb elektrické, neboť by se velký základní kapital a značné výlohy spojené s provozováním leckdy jistě nekryly příjmem z vozby. Železnicí tu arci označena dráha sestávající z kolejí a vozů tažených nějakým vozem motorovým, lokomotivou, ať už parní či elektrickou.
Železniční síť ve středoevropských zemích je dnes celkem už tak rozvinuta, že až na malé celkem výjimky jsou téměř všechny finančně možné hlavní i vedlejší trati postaveny, a není většího města, které by nějakým způsobem nemělo spojení se světovou železniční sítí. Leč i větší osady venkovské mají dnešní dobou zapotřebí racionelnějších dopravních prostředků než je povoz tažený koněm, a doprava hromadného materialu, jenž by se vozbou jak železnicí tak i po nápravě velice prodražil, potřebuje dnes ulehčení pomocí jiného dopravního prostředku. A tak přichází opět na řadu vozba po silnicích, o nichž se před nějakým ještě časem předčasně soudilo, že se stanou pomalu zbytečnými, ovšem vozba modernějšího druhu než dosud pomocí potahů dobytčích, jich vydržování se den ode dne tím méně vyplácí — vozba motorovými vozidly.
Motorové dopravní prostředky mohou býti dvojího druhu; jedny, které si svůj zdroj energie vezou s sebou a nejsou tedy — pokud stačí zásoba nahromaděné energie — odkázány na nějaký určitý směr jízdy, jako motocykly, automobily, motorové omnibusy atd., druhé pak takové, jimž se energie po dobu jejich jízdy přivádí nějakým vedením z ústřední stanice — vesměs elektrárny — jako elektrické dráhy v nejširším smyslu.
Jak už řečeno, nelže se však všude pustit do stavby drah, na jaké jsme dosud zvyklí, totiž na řádné spodní stavby opatřené kolejnicemi, po nichž jezdí vozy hnané parou neb elektřinou, neboť tu nutno zakoupit příslušný pozemek a věnovat značnou část základního kapitalu právě do této stavby. Bude tedy samozřejmě výhodnější adaptovat za trať dráhy, která má být co možno levná, dosavadní silnici, na niž budeme hledět vykonat za tím účelem co nejméně změn.
V takovýchto případech skýtá za dosavadní elektrické dráhy znamenitou náhradu nový systém dopravní, jenž se teprve během posledních několika let začal po světě s úspěchem šířit — dráhy bezkolejné.
Podstata bezkolejných drah, jež jsou hnány elektřinou, je patrna již z jejich názvu, neboť vozy jejich pojíždějí přímo po silnici jako vozy obyčejné, kdežto přívod proudu se tu děje obdobně jako u elektrických drah vůbec, totiž drátem, jenž probíhá nad celou jízdnou drahou, a svodnou tyčí. Arci jsou tu nutny dráty dva a dva trolleye, z nichž jeden slouží na přívod a druhý na odvod elektřiny, kdežto u elektrických drah pojíždějících po kolejnicích se odvádění proudu děje samotnými kolejemi.
Bezkolejná soustava elektrických drah má tedy oproti dosavadním drahám kolejovým především tu velikou výhodu, že je o celou drahou spodní stavbu lacinější; pro frekventované silnice k tomu ještě přistupuje ta okolnost, že vůz nejsa vázán na koleje je pohyblivější a může se sám vyhnouti překážce, která se mu postaví v cestu. Oproti tomu ovšem nesmíme přehlednout, že jízda po kolejích je pro vezoucí se osoby nepoměrně příjemnější než jedou-li kola vozu po silnici, která byť i byla udržována v sebe lepším stavu, nikdy nemůže být tak rovná jako ocelová kolej; mimo to zpotřebuje motorový vůz na prosté silnici samozřejmě mnohem více proudu než jede li po koleji.
Dříve se mělo za to, že těžké motorové vozy bezkolejných tramwayí budou povrch silnice poškozovat; po nabytých zkušenostech však seznán pravý toho opak, neboť široké obruče kol motorových vozů působí do jisté míry jako silniční válce, k čemuž ještě přistupuje ta okolnost, že tím méně je silnice rozrývána kopyty koní nahražených zde elektřinou.
Ze mnoha různých method pohonu bezkolejných drah, které byly theoreticky navrhovány, došly praktického provedení jen tři.
Nejstarší z nich je systém Lombard-Gérin, jenž byl za pařížské světové výstavy r. 1900 proveden na pokusné trati ve Vincennes, a dle něhož pak počátkem r. 1904 postaveny bezkolejné dráhy ve francouzských městech Marseille, Montauban a Fontainebleau. Princip této soustavy spočívá v tom, že nad silnicí jest jako u obyčejných elektrických drah napjat drát, po němž však samočinně pojíždí malý vozík, jenž dodává proud motorovému vozu na silnici, s nímž je spojen krátkým kablem. Složitost a drahota tohoto odváděče proudu, jenž není dosti bezpečně chráněn proti spadnutí s drátuje příčinou, že tento systém dodávání proudu bezkolejným drahám nedošel zvláštního rozšíření.
Podobného druhu je myšlenka Stall-ova, jenž po elektrovodném drátě nad silnicí nechává pojíždět podobný vozíček, který se však sám nepohybuje, nýbrž jejž motorový vůz pomocí krátkého přívodného kablu sám táhne za sebou nahoře po drátě. Tohoto systému byla dráha Drážďany-Klotsche postavená asi před 3 lety, na níž se však už vozba neprovozuje.
Nej osvědčenější je proto soustava civ. inženýra M. Schiemann-a, rovněž z Drážďan, jenž z přívodného drátu probíhajícího nad silnicí odvádí proud zcela obdobným způsobem jako na našich kolejových drahách elektrických, totiž tyčí upevněnou na svršku vozu, na níž je kladička nebo smyčka klouzající po elektrovodném drátě.
Drah systému Schiemann-ova je dnes v Německu již několik; z nich prvou byla bezkolejná dráha v Králově Kameni (Königstein) v Sasku nad Labem blíže českých hranic, kde se pokusně provozovala vozba v letech 1901 —1904. Po uspokojivých výsledcích, které tam dosáhl, a po zlepšeních svého systému, jež zde nabyl zkušeností, zařídil Schiemann tratě další, totiž nákladovou ve vápenicích v Grevenbrück-u r. 1903, osobní i nákladovou Monheim-Langenfeld r. 1904, osobní i nákladovou Grevenbrück-Bilstein-Kirchveischede r. 1904, nákladovou ve Wurzen r. 1905 a nákladovou ve Grossbauchlitz r. 1905. Mimo to staví právě Schiemann vozy pro jednu předměstskou trať francouzského města Lyon-u.
Jak vypadají vozidla takové bezkolejné elektrické dráhy, o tom názor nám podává řada vyobrazení připojených tomuto článku. Vozidla ta jsou dvojího druhu; buď jsou to motorové vozy zcela obdobné vozům elektrických drah jezdících po kolejích, neb elektrické lokomotivy, k nimž možno připnout jeden, dva i celou řadu obyčejných silničných vozů nákladních a utvořit tak celý vlak.
Motorové vozy — to jest vozy pro dopravu osob opatřené motorem — jsou pak buď souměrné, se stanovištěm pro řidiče napřed i vzadu, takže na koncových stanicích není třeba vůz otáčet, neb jednostranné, kde řidič stojí vždy na tomže místě; takové se pak musí v koncových bodech své dráhy vždy otočit, což se děje prostým rejdováním, jak to zřetelně ukazuje náš obrázek.
Podobně jednoduché jest i vyhýbání dvou vozů, které se na této trati potkaly; jeden z nich stáhne tyč pro přívod proudu, a druhý jej v malé vzdálenosti po jeho boku předjede.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.
Lokomotivy bezkolejných drah se podobají rovněž obdobným vozidlům elektrických drah kolejových; Schiemann-ovy jsou dvojnápravové, dlouhé 5 m, široké 2 m, těžké 6000 kg, a pomocí svých dvou 25koňových motorů utáhnou na dobré vodorovné cestě vlak pětkrát tak těžký při rychlosti 4 resp. 8 km za hodinu. Motorové vozy osobní vyvinou pak hodinovou rychlost 12—15 km na vodorovné dobré silnici.
V zimě, kdy pro napadlý sníh neb náledí je povrch silnice hladký, takže by hnací kola motorových vozů po něm klouzala, opatřují se kola ta buď zvláštními ryhovanými obručemi nebo se přímo vymění za kola, která takové obruče již mají stále na sobě. Konstrukci takových zimních kol znázorňují naše obrázky.
Výsledky, které inženýr Schiemann bezkolejnými drahami svého systému dosud v Německu dosáhl, jsou velmi uspokojující, takže možno říci, že zavedením tohoto nového druhu dopravních prostředků byla venkovu skutečně poskytnuta možnost zjednat si výhodnou náhradu za dosud požadované a nevyplácející se místní dráhy parní. Jmenovitě u nás v Čechách by po využitkování vodní síly na výrobu elektřiny pro svícení a účely motorické bylo vhodné pole pro podniky v tomto oboru dopravnictví.
témata článku:
Diskuze k článku „První osobní a nákladní trolejbusy“