Jak může příliš krásy ženám škodit

Kletba krásy.

Kdo nechce býti krásným a zvláště žena? Spousta rukou, obrovský průmysl, ba několik průmyslových odvětví slouží výhradně ženské kráse.

Krása ženská je luzným snem tolika dívek i žen, že šejdíři v tomto směru obloudí i jinak chytré osůbky: slíbit krásu platí více než kdysi slibování království nebeského. „Krása je bohatství, v kráse je moc“, praví typický inserát kosmetiky a různých medikamentů pro krásu.

Ale krása je také dar přírody často málo příjemný, ba nebezpečný. Přese všecko zbožňování krásných žen, zjišťují sociologové, že i v době nynější je ohromné procento právě nej krásnějších žen neprovdáno. To až překvapuje — a co horšího — ony krásné ženy nevdané mívají často los tak smutný, že věru těžko tvrditi, zdali jejich krása byla jim pro štěstí.

A sociologové nejsou ještě nejhorší sejčkové pro krásné ženy. Horší jsou pedagogové a psychologové, ti jsou pravý opak básníků, kteří krásné ženy opěvují. Takový psycholog, když zmíníte se mu o krásné ženě, zaťuká si významně na čelo, vytáhne Möbia, čte vám kapitolu o morální slabosti ženské vůbec a krásných žen zvláště a na konec prohlásí, že zná spoustu příkladů, kdy krása ženy škodí jejímu charakteru.

Stálý obdiv, oblétání muži, uctívání až nepříčetné, vystupňuje v krásné ženě sebevědomí až do chorobnosti již od dívčích let, krasavice stane se ješitnou, její mysl je úžasně jednostranná a celé její cítění je pod nadvládou jediného citu — vědomí její krásy.

Krásné ženě jsou nebezpečné její ohromné úspěchy. Ale krása ženy je nejenom nebezpečná oné „šťastné“ majitelce, ale stává se také často „nepohodlnou“. V jistém anglickém časopise zabývá se nějaký dopisovatel touto nepohodlností velké krásy a ukazuje, jak byly dokonce případy, kdy krása byla pravou kletbou.

Velká krása vadí totiž majitelce její v svobodě, ve volném pohybu v životě, krasavice nemůže žiti zcela nepozorována, nemůže oddati se svým zálibám a je odsouzena, by byla „předmětem“ pozornosti. Jejím losem je, že zraky všech jsou na ni upřeny, klidí nejen obdiv, ale i zášť a závist. Toho posledního často víc, nežli obdivu, zvláště ženy jsou v ohledu krásy velmi nebezpečné a nemilosrdné k svým krásnějším soupeřkám.

Onen Angličan uvádí typický příklad takové kletby krásy. V 18. století žily v Londýně tři krásné sestry Gumingové, a jak píše současník jejich Horace Walpole, byla jim jejich krása ohromným břemenem. Nemohly jiti do parku na procházku, ani do zábavných místností, do Vauxhallu, neboť všude shromažďovali se lidé kolem nich, civěli na ně a konečně je vyhnali odevšad. Krásné dívky byly nuceny i na návštěvy jezdit v uzavřených kočárech a když jedna z nich stala se pak hraběnkou z Coventry, nemohla vycházeti ven jinak, nežli pomocí eskorty vojáku, která jí klestila cestu.

Pověstná krasavice hrab. Castiglione, která hrála i velkou úlohu na dvoře Napoleona III., dělala nemenší efekt: když dostavila se na dvorní ples, zastavili se tanečníci, hudba zmlkla, dvorní etiketa přestala, vše hrnulo se podívat na krásnou hraběnku. Ještě r. 1862, když přišla do londýnské opery, vzbudilo její objevení se takové vzrušení, že obecenstvo vylézalo na sedadla, jen aby vidělo v loži slavnou krásku.

Také Julie Durrierova z Marseille měla takovou magickou krásu. Nemohla rovněž vyjiti na ulici, aby hned nebyl za ní hotový ohon obdivovatelů. Praktický šenkýř jakýs přišel na čiperný nápad, angažovat krásnou Julii za číšnici pro svoji restauraci. Měl více než nabito, hosté se ani do místností nevešli, a tak jednou povstala hotová zkáza: Nedočkaví hosté se pohádali, nastala kolosální pranice, při čemž celé zařízení restaurace bylo rozbito a místnost musila býti uzavřena. Krásná Julie utekla druhého dne z Marseille.

Ovšem nemusí dojiti vždy k takovým koncům, ale pozoruhodné je přece, že „všeho moc škodí“ i při kráse. Je to jako s každou slávou : malá porce může působiti jako vzpruha (ač ne vždy), velká porce vede často k zploštěni i úpadku u lidí velmi nadaných. Ti pak přeceňují své schopnosti stejně jako krásná dívka, která se domnívá, že pouhá krása stačí.

Nikoli, krásenky i geniové, k štěstí nestačí ani „božský“ dar krásy a talentu, je k tomu třeba ještě moudrosti. Šalomoun byl velký znalec lidí a dočítáme se, že prosil o moudrost.