Proč by měly maminky svým dětem vyprávět pohádky

Maminčiny pohádky.

Jest samozřejmo, že dnešní, příliš rychlý, o překot vybičovaný život v tempo a jeho kombinovaný útvar — nedovolují člověku ani, aby se zamyslil nad tím, jak všecko bývalo v letech před válkou.

A nelze se ani diviti. Starost, aby byly kryty aspoň ty nej menši životní potřeby, znervosnila ženy, částečně je uštvala. Neboť žena dnes musí mnoho přemyslet, mnohé i přecítit při tom shonu života. Přes její měkké srdce filtruje život den za dnem projevy smutku a starostí. Onemocní muž, onemocní dítě. Kde jen při vší práci k tomu nabrat času a síly?

Zdá se, že dnes tíž ani nemá žena dosti času a klidu k tomu, aby našla okamžik, kdy by seskupila kolem sebe děti a spustila nějakou pohádku o začarovaném zámku. nebo o divém muži u potoka!

A přece se to jenom zná. Neboť maminky k tomu najdou vždycky chviličku — i kdyby ji měly nějak ukrásti. Ony vědí, že maminčina pohádka znamená celou polovinu dětského života, ony vědí, že maminčina pohádka bude žíti do bůhvikolikáte generace a že pronikne celým dlouhým životem dítěte v podobě matčiny nesmrtelnosti!

A maminky pohádky vypravují rády. A vyprávějí jich hodně, a samé krásné. Neboť vědí, že pohádkou uchovávají samy sobě dětství svých dětí, vědí dobře, že někde vedle těch pohádek jde rychle neviděný opravdový život, který jí jednou vezme dětství jejích dětí; dorostou, půjdou za kusem životního chleba a ztvrdnou.

Dítě, vychované bez pohádek, je v letech svého vyspívání strašně ochuzováno. Chybí mu něco, co by mu dovolovalo i rozkazovalo přemýšlet. Ač obzor dítěte je velmi úzký, ono již touží po nějakém zaměstnání. A pohádka, mámina pohádka, určuje směrnici dítěti! Průměrné dítě duševně probouzí a posiluje, dítě nadané živí obrazotvorností.

V tom řekli přece velkou pravdu jíž uznaní světoví pedagogové, že děti vychované maminčinou pohádkou, jsou duševně vyspělejší, než děti, o něž měla matka starosti toliko hmotné.