Moderní rychlopalné dělo

Nordenfeltovo dělo rychlopalné.

V posledních letech provedly mnohé velmoci proměnu svého dělostřelectva; mezi nimi také Francie a Německo. Oba státy užily k tomu děl téže soustavy Nordenfeltovy. Jsou to děla rychlopalná se zadním závěrem, zadním nabíjením a hlavní taženou, lafeta jejich opatřena jest pak všemi moderními prostředky na zmírnění zpátečního nárazu a k ochraně ložisek před rychlým opotřebováním.

Nordenfelt jest švédský inženýr, jehož vynálezy prakticky provádí zvláštní podnikatelská společnost se sídlem v Paříži. K pracím svým užívá továren Johna Cockerilla v Seraingu u Lutichu v Belgii, inženýry v ní pak jsou vesměs Švédové. Z toho již plyne francouzský ráz celé společnosti.

Ačkoli pak oba dávní sokové, Francie a Německo, přijali za vzor svých děl tvar polního rychlopalného děla Nordenfeltova, jest přece značný rozdíl v dělostřelecké výzbroji obou těchto státův. Rozdíl záleží hlavně v závěru děl. Neboť kdežto Německo setrvalo při starším závěru klínovém, přijala Francie novější a dokonalejší závěr výstředního šroubu, jak na obrázku jest znázorněn.

Závěr ten záleží v tom, že se uzavírací deska pošinuje pomocí pákové rukojeti ve šroubovém závitu, 180° zdélí. Na levo vidíme dělo uzavřeno, na pravo jest pak závěr otevřen. Srovnáním obou vyobrazení můžeme si velmi snadno děj uzavírací a otevírací představiti. K tomu stačí, aby dotyčný dělostřelec pomocí rukojeti otočil uzavírací desku z polohy jedné do polohy druhé, což se provede pohybem polokruhovým. Při otevírání závěru postaráno jest zároveň o to, aby vypálená nábojnice zvláštním vytahovákem z hlavně byla nazad vyhozena.

Výkon tohoto závěru nejen že vyniká neobyčejnou rychlostí a přesností, nýbrž poskytuje i té výhody, že se všechen pohyb koná v téže svislé rovině, aniž by kdy některá část od děla odstávala a směrem od děla a k němu se pohybovala.

Klínový závěr děl německých liší se pak právě těmito okolnostmi od děla francouzského. Závěr vysouvá se po straně hlavně jako zásuvka a vyžaduje vzadu značného prodloužení hlavně, o něž by se mohl bezpečně opírati. Toho při Šroubovém závěru ovšem není, tak že se celé délky děla k účelům střelby samotné zužitkovati může. Proti starším závěrům šroubovým o více závitech má pak tento nový výstřední šroub velikou výhodu, že dopouští palbu mnohem rychlejší.

Polní rychlopalné dělo Nordenfeltovo má kalibr 75 mm a vyrábí se ve dvou tvarech, lišících se navzájem jen délkou hlavně. Lehké dělo má délku 24 kalibrů, těžké pak délku 26 kalibrův, t. j. hlaveň prvého jest 24kráte delší než náboj, kdežto hlaveň druhého má délku 26tinásobnou. Hlaveň opatřena jest pak uvnitř závity, bez nichž se nyní děla již vůbec ani nezhotovují.

Při palbě podkládají se kola zvláštními klíny (obr. 3. a 4.), aby se couvání omezilo, dělo pak montováno jest na lafetě pomocí hydraulické brzdy, čímž se přenášení zpátečního nárazu na lafetu z veliké části vůbec zamezuje.

Za účelem přesného měření podepřena jest pod závěrem hlaveň šroubovým vřetenem, jak zejména na obr. 3. dobře jest viděti. Kotoučová rukojeť, která se za ním nalézá, slouží k nazdvihování nebo spouštění hlavně. Při výstřelu ustaví se lůžko pevně, a zpátečný náraz zrušuje se hydraulickou brzdou. Opětné uvolnění lůžka provede se soustavou per.

Těžké dělo montováno jest na lafetě s ochrannou deskou ocelovou, která slouží za zákryt dělo střelcům (obr. 3.), hlavně proti palbě pěchoty. Lehké dělo (obr. 4.) této ochrany nemá; naproti tomu opatřeno jest dvěma sedadly pro mužstvo po obou stranách hlavně. Těžké dělo k jízdě připravené předvádí nám obraz 2.

Vozy pro střelivo zařízeny jsou zcela prostě, náboje pak uschovány jsou v hliní- kových skříních, svou lehkostí vynikajících. Náboje sestrojeny jsou podobně jako náboje puškové. Kovová nábojnice obsahuje prach, a do předu z ní vyčnívá střela, 5 kg těžká. Počátečná rychlost střely jest 500 m za vteřinu, a za 1 minutu jest možno vypáliti 12 dobře mířených ran.

Prachu užívá se bezdýmného, hranolovitého. Výhoda jeho nezáleží jedině v neviditelnosti povstalých plynů, nýbrž hlavně ve volném spalování jeho. A s tím souvisí zároveň možnost, dodati střele mnohem větší počátečné rychlosti, než pomocí starého prachu černého, jenž rychlým výbuchem shořuje.

Dříve černý prach dosti vyhovoval, pokud se totiž užívalo hlavní hladkých. Jakmile však počato bylo s užíváním děl tažených, jichž hlavně uvnitř opatřeny jsou spirálně točenými rýhami, stal se černý prach svou přílišnou explosivností pro hlaveň přímo nebezpečným. Neboť dříve střela procházejíc hlavní nenalézala odporu, tak že veliká část explosivní síly prachu se stala pudící silou střely. Jakmile však střela jest šroubovými závity ve svém pohybu zadržována a k otáčení kolem své podélné osy nucena, přechází jen malá část výbušné síly na střelu; naproti tomu utrpí stěny děla tak mocného nárazu, že se nejen zpátečný náraz značně zvětší, nýbrž i nebezpečenství nastává, aby se dělo neroztrhlo.

Těmto nesnázím odpomáhá se užíváním takového prachu, jenž dosti pomalu shořuje, aby povstávající plyny mohly na střelu působiti po celou dobu, pokud z hlavně nevyletí. A tomu dokonale vyhovuje bezdýmný prach, nyní již ve všech státech alespoň pro dělostřelbu zavedený. Ten netrhá hlavní, ale vypuzuje střelu z hlavně rychlostí tím větší, čím delší jest hlaveň, a čím přesněji souhlasí doba hoření prachu s dobou, kterouž potřebuje střela, aby hlavní proběhla. Takovým způsobem podařilo se již dosáhnouti začátečných rychlostí 600 až 700 m, ano v jednotlivých vyjímečných případech i 1000 m ve vteřině.

Zápalná dírka, která se u starších děl na předové nabíjení nalézala nahoře v hlavni samotné a šikmo ku předu k zápalné komoře směřovala, umístěna bývá nyní v zadním závěru. Bývá pak sestrojena tak, že se po zapálení prachu samočinně uzavírá, aby tudy žádný plyn unikati nemohl. Hlaveň zůstává při tom celistvá a nestává se nepotřebnou, jestliže se zápalná dírka vypálí neb jiným způsobem přes míru zvětší. Tu stačí pak prostá výměna závěru, kdežto dříve tím bývalo celé dělo zničeno.