Naše projekty:   originální samolepky na stěnu Pieris.cz   —   magazín Příroda.cz   —   efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Bejvávalo.cz

nejnavštěvovanější český server věnovaný historii

Kateřina Maršálová, statečná žena tajně sloužící jako dragoun

původně vyšlo: Besedy lidu 1902, autor A. Dobrovolný.
Vydávat se za muže a z čistoty svého srdce se nechat naverbovat k dragounům, to vyžadovalo hodně odvahy. Přečtěte si pravdivý příběh statečné a dnes zapomenuté dragounky, jak byl zveřejněn v roce 1902.


Česká amazonka.

Následující naše črta, vyňatá z tištěných pamětí pluku českého, odnáší se k opravdové české amazonce, která téměř za našich dnů mužným způsobem života svého obrátí k sobě jistě zvýšenou pozornost každého čtenáře.

Probíraje se v naší vojenské minulosti, seznámil jsem se s českou amazonkou staré rakouské armády, která mi dosud nikdy nebyla »představena «.

Její carièra jí ovšem nikdy neposkytla přístupu k vyšším hodnostem; zůstalať »mužstvem«, leč řízností a bravúrou vyrovnala se amazonkám v důstojnickém kabátě, jakých se v armádě rakouské několik vyskytlo.

Kateřina Maršálová jmenovala se tato podivná mužatka, a mezi dragony císařského vojska sloužila věrně a udatně, až jí nevyhnutelné odhalení vyrvalo zvolenému povolání a ona se stala ženou udatného soudruha.

Historka jest pravdivá; třeba jí věřiti, neboť setník J. Ritter z Rittersberku od Voglsangovy pěchoty potvrdil ji v roce 1819 svým podpisem. Setník sám znal »dragounku« a mluvil s ní.


Meškaje v Praze na dovolené, kráčel setník jednoho dne ulicemi — když mu prastará svraštělá babka nabízela květiny k výzdobě oken. Leč v poslední den dovolené nevěděl setník co počíti s krásnými dítkami Flory, a proto stařenu nevlídně odbyl.

»Nekoupíte ničeho? Ale vždyť všickni páni důstojníci ode mne kupují,« naříká stařena.

»Proč zrovna od ní?« mručí setník mrzutě — ale soudruh, který se k tomu nahodil, rozhodně mu odpírá.

»Ano, staré Maršálové musí každý císařský důstojník něco odkoupiti: ona toho zasluhuje, zažila dozajista více, nežli my oba.«

»Možná, ale příliš vábivou se mi přízeň stařeny nezdá!«

»To věřím; leč před padesáti lety ji znala celá Praha. Mluvilo se tenkrát všude o sličném ženském dragounu, který se starými sekáči směle a odvážně táhne do pole a v každé bitvě se osvědčí býti mužem, ačkoliv byla jen ,slabou' ženou!«

»Jakže, amazonka — jen sem, ctihodná dámo!« zvolal setník Ritter a vedl babku galantně do svého dočasného bytu.

»Koupím všecko, avšak vypravujte, statečná ženo!«

Stará válečnice nedala se dvakrát pobízeti, neboť jazyk jí dosud dobře sloužil.

»Tehdá — už je tomu velmi dávno, byla jsem také v Praze. Otec, chudý vysloužilec z Předměřic u Králové Hradce, zemřel a matce jest holka břemenem. — Dostala jsem dobré místo jako chůva. — Ale byl to mrzutý život, stále totéž, toužila jsem jinam — a nebe mne vyslyšelo.

Odvedli mi bratra — byl to hodný hoch, ale nebylo v něm ani kapky vojenské krve. Plakal a bědoval a chtěl skočiti do Vltavy, odvedou-li ho k dragounům. Počkej, hochu, pomohu ti, pomyslila jsem si! Nejsem-liž silná a statečná, nebrodila-li jsem doma tak mnohého koně — snad je to císařovně — byla to Marie Teresie — lhostejno, dostane-li za vojáka mne nebo bratra, ba snad jí budu milejší, neboť že dovede žena mnohdy více nežli muž, to dokázala ona sama často nejlépe.

Řekla jsem své paní, že musím domů k nemocné matce, s bratrem jsem si vyměnila šaty a tak jsem se představila verbířskému komandu. Strážmistr ovšem si mne trochu nedůvěřivě prohlížel, ale že jsem byla bratrovi tak tuze podobna a že ten ubožák byl ještě úzkostivější nežli já, vzali mne s sebou a já přísahala na prapor jako řádný rekrut Kolovratových dragounů.

Šest let žila jsem vesele a čile krásný život jezdecký. V Klatovech, Lovosicích a v Brandýse ležela jsem posádkou a živé duši nenapadlo, považovati mne za ženu. I na bojišti dokázala jsem, že jsem ,pravý muž'. Jednou ovšem by se mi bylo špatně vedlo. Bylo to v bavorské válce o posloupnost — pruský jezdec sekl mne pořádně do hlavy a kamarádi chtěli mne odnésti do nemocnice — ale já nechtěla. Zůstala jsem pevně na nohou a léčila jsem se sama.

Co se tenkrát nestalo, přihodilo se později v Praze. Byla jsem tam komandována s několika jezdci. Tu se mne zmocnila touha dozvěděti se zase jednou něčeho o mé matce; dopsala jsem jí pod jménem Jan Maršál a prosila jsem ji, aby mne v kasárnách navštívila. — A to byl konec mé vojenské slávy. Matka neměla ani tušení o tom, co se se mnou dělo, bratr jí ze strachu všecko zamlčel — domnívala se, že jsem na venku ve službě a že se mi daří dobře; tak jí totiž bratr vypravoval.

Ted začala mela. Za chvíli věděli v kasárnách, jaký že jsem dragoun, a pan rytmistr, ba i pan plukovník mne vzali pořádně na paškál. Pak to přišlo na jenerální komando do Vídně a jednoho dne musela jsem v plné výzbroji na svém dobrém koni s desátníkem a dvěma kamarády do Vídně. ,K císařovně', pravili.

A skutečně venku v Schönbrunně, co je ta krásná zahrada, si mne dala Její Veličenstvo zavolati a byla ke mně tak dobrotivá a laskavá, že bych byla chutě zaplakala, nebýt dragounem. Potom jsem musela ukázati vše, čemu jsem se v jízdě a šermu naučila — nebylo toho málo, neboť za šest let to přivede i ženská na řádného jezdce.

Císařovna milostivě se usmívala a Jeho Veličenstvo císař Josef též — potom mne poslala zpátky, dala mi hotových 300 zl. k. m. a 150 zl. na cestu, a čestný ,abschied‘ — a v překypující milosti také ještě poukázku na vlašský špitál, kdyby nemoc nebo bída někdy na mne dolehly. — To byl den, pane setníku, ten se nezapomene ani za 80 let!

Ale od vojanských jsem nešla. Šikovatel Fiala od Fabrisovy pěchoty vzal si starou dragounku za ženu a od něho už jsem se nehnula, ani když jme táhli do turecké vojny. Hm — co válka — té jsem byla zvyklá jako komisárku a tvrdému vojenskému lůžku. Jen kdyby nám nebyli tři děti na zimnici zemřely a kdyby nebyl Fiala odešel v Rimaszombatu k věčnému odpočinku!

Tu byl se mnou konec; s nejbližším transportem mne poslali do Prahy. Poukázku od nebožky císařovny jsem ztratila, a tak jsem se bála jít do špitálu. Ano, kdyby nebylo pánů důstojníků, byla bych už zhynula; ale oni odkoupí mi těch pár květin, které sem z Libně nosím, a nedají dragounu Maršálovi zahynouti. Vždyť už to dlouho trvat nebude — a pak zapomenou všickni na starou Maršálovou, která v duši nikdy nepřestala býti vojákem ...«


Tak vypravovala stará amazonka.

Opěvují-li se statné vojenské mužatky, které, zapřevše své pohlaví, kráčely udatně po stezkách válečných — nebudiž zapomenuto také na ni. Byla to statečná žena ve vojenském šatě; nezdobil ji slavný titul, ale zůstala pamětihodnou jako její kamarádky se zlatým porte épée, i jí se dostalo milostivého oslovení veliké císařovny — a vojsku byla věrna až do posledního vzdechnutí — zůstaniž tedy »dragounu Kateřině Maršálové« v dějinách naší armády zachováno skrovné ale čestné místečko.


Původní zdroj historického článku:
Besedy lidu 1902, autor A. Dobrovolný.




datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
17. srpna 2017


 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.








Debata k článku Kateřina Maršálová, statečná žena tajně sloužící jako dragoun


Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2020 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.