Voják na kresbě Mikoláše Alše.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Česká amazonka.

Následující naše črta, vyňatá z tištěných pamětí pluku českého, odnáší se k opravdové české amazonce, která téměř za našich dnů mužným způsobem života svého obrátí k sobě jistě zvýšenou pozornost každého čtenáře.

Probíraje se v naší vojenské minulosti, seznámil jsem se s českou amazonkou staré rakouské armády, která mi dosud nikdy nebyla »představena «.

Její carièra jí ovšem nikdy neposkytla přístupu k vyšším hodnostem; zůstalať »mužstvem«, leč řízností a bravúrou vyrovnala se amazonkám v důstojnickém kabátě, jakých se v armádě rakouské několik vyskytlo.

Kateřina Maršálová jmenovala se tato podivná mužatka, a mezi dragony císařského vojska sloužila věrně a udatně, až jí nevyhnutelné odhalení vyrvalo zvolenému povolání a ona se stala ženou udatného soudruha.

Historka jest pravdivá; třeba jí věřiti, neboť setník J. Ritter z Rittersberku od Voglsangovy pěchoty potvrdil ji v roce 1819 svým podpisem. Setník sám znal »dragounku« a mluvil s ní.

Meškaje v Praze na dovolené, kráčel setník jednoho dne ulicemi — když mu prastará svraštělá babka nabízela květiny k výzdobě oken. Leč v poslední den dovolené nevěděl setník co počíti s krásnými dítkami Flory, a proto stařenu nevlídně odbyl.

»Nekoupíte ničeho? Ale vždyť všickni páni důstojníci ode mne kupují,« naříká stařena.

»Proč zrovna od ní?« mručí setník mrzutě — ale soudruh, který se k tomu nahodil, rozhodně mu odpírá.

»Ano, staré Maršálové musí každý císařský důstojník něco odkoupiti: ona toho zasluhuje, zažila dozajista více, nežli my oba.«

»Možná, ale příliš vábivou se mi přízeň stařeny nezdá!«

»To věřím; leč před padesáti lety ji znala celá Praha. Mluvilo se tenkrát všude o sličném ženském dragounu, který se starými sekáči směle a odvážně táhne do pole a v každé bitvě se osvědčí býti mužem, ačkoliv byla jen ,slabou' ženou!«

»Jakže, amazonka — jen sem, ctihodná dámo!« zvolal setník Ritter a vedl babku galantně do svého dočasného bytu.

»Koupím všecko, avšak vypravujte, statečná ženo!«

Stará válečnice nedala se dvakrát pobízeti, neboť jazyk jí dosud dobře sloužil.

»Tehdá — už je tomu velmi dávno, byla jsem také v Praze. Otec, chudý vysloužilec z Předměřic u Králové Hradce, zemřel a matce jest holka břemenem. — Dostala jsem dobré místo jako chůva. — Ale byl to mrzutý život, stále totéž, toužila jsem jinam — a nebe mne vyslyšelo.

Odvedli mi bratra — byl to hodný hoch, ale nebylo v něm ani kapky vojenské krve. Plakal a bědoval a chtěl skočiti do Vltavy, odvedou-li ho k dragounům. Počkej, hochu, pomohu ti, pomyslila jsem si! Nejsem-liž silná a statečná, nebrodila-li jsem doma tak mnohého koně — snad je to císařovně — byla to Marie Teresie — lhostejno, dostane-li za vojáka mne nebo bratra, ba snad jí budu milejší, neboť že dovede žena mnohdy více nežli muž, to dokázala ona sama často nejlépe.

Řekla jsem své paní, že musím domů k nemocné matce, s bratrem jsem si vyměnila šaty a tak jsem se představila verbířskému komandu. Strážmistr ovšem si mne trochu nedůvěřivě prohlížel, ale že jsem byla bratrovi tak tuze podobna a že ten ubožák byl ještě úzkostivější nežli já, vzali mne s sebou a já přísahala na prapor jako řádný rekrut Kolovratových dragounů.

Šest let žila jsem vesele a čile krásný život jezdecký. V Klatovech, Lovosicích a v Brandýse ležela jsem posádkou a živé duši nenapadlo, považovati mne za ženu. I na bojišti dokázala jsem, že jsem ,pravý muž'. Jednou ovšem by se mi bylo špatně vedlo. Bylo to v bavorské válce o posloupnost — pruský jezdec sekl mne pořádně do hlavy a kamarádi chtěli mne odnésti do nemocnice — ale já nechtěla. Zůstala jsem pevně na nohou a léčila jsem se sama.

Co se tenkrát nestalo, přihodilo se později v Praze. Byla jsem tam komandována s několika jezdci. Tu se mne zmocnila touha dozvěděti se zase jednou něčeho o mé matce; dopsala jsem jí pod jménem Jan Maršál a prosila jsem ji, aby mne v kasárnách navštívila. — A to byl konec mé vojenské slávy. Matka neměla ani tušení o tom, co se se mnou dělo, bratr jí ze strachu všecko zamlčel — domnívala se, že jsem na venku ve službě a že se mi daří dobře; tak jí totiž bratr vypravoval.

Ted začala mela. Za chvíli věděli v kasárnách, jaký že jsem dragoun, a pan rytmistr, ba i pan plukovník mne vzali pořádně na paškál. Pak to přišlo na jenerální komando do Vídně a jednoho dne musela jsem v plné výzbroji na svém dobrém koni s desátníkem a dvěma kamarády do Vídně. ,K císařovně', pravili.

A skutečně venku v Schönbrunně, co je ta krásná zahrada, si mne dala Její Veličenstvo zavolati a byla ke mně tak dobrotivá a laskavá, že bych byla chutě zaplakala, nebýt dragounem. Potom jsem musela ukázati vše, čemu jsem se v jízdě a šermu naučila — nebylo toho málo, neboť za šest let to přivede i ženská na řádného jezdce.

Císařovna milostivě se usmívala a Jeho Veličenstvo císař Josef též — potom mne poslala zpátky, dala mi hotových 300 zl. k. m. a 150 zl. na cestu, a čestný ,abschied‘ — a v překypující milosti také ještě poukázku na vlašský špitál, kdyby nemoc nebo bída někdy na mne dolehly. — To byl den, pane setníku, ten se nezapomene ani za 80 let!

Ale od vojanských jsem nešla. Šikovatel Fiala od Fabrisovy pěchoty vzal si starou dragounku za ženu a od něho už jsem se nehnula, ani když jme táhli do turecké vojny. Hm — co válka — té jsem byla zvyklá jako komisárku a tvrdému vojenskému lůžku. Jen kdyby nám nebyli tři děti na zimnici zemřely a kdyby nebyl Fiala odešel v Rimaszombatu k věčnému odpočinku!

Tu byl se mnou konec; s nejbližším transportem mne poslali do Prahy. Poukázku od nebožky císařovny jsem ztratila, a tak jsem se bála jít do špitálu. Ano, kdyby nebylo pánů důstojníků, byla bych už zhynula; ale oni odkoupí mi těch pár květin, které sem z Libně nosím, a nedají dragounu Maršálovi zahynouti. Vždyť už to dlouho trvat nebude — a pak zapomenou všickni na starou Maršálovou, která v duši nikdy nepřestala býti vojákem ...«

Tak vypravovala stará amazonka.

Opěvují-li se statné vojenské mužatky, které, zapřevše své pohlaví, kráčely udatně po stezkách válečných — nebudiž zapomenuto také na ni. Byla to statečná žena ve vojenském šatě; nezdobil ji slavný titul, ale zůstala pamětihodnou jako její kamarádky se zlatým porte épée, i jí se dostalo milostivého oslovení veliké císařovny — a vojsku byla věrna až do posledního vzdechnutí — zůstaniž tedy »dragounu Kateřině Maršálové« v dějinách naší armády zachováno skrovné ale čestné místečko.