Jak humanista a pacifista TGM vybudoval hrdou československou armádu

T. G. Masaryk a armáda.

Snad není druhého národa na světě, v němž by se armáda tvořila a vyvíjela tak zajímavým a pro demokracii tak příznačným způsobem, jako u nás.

Všude se armády vyvíjely navazujíce postupně a plynule na starou tradici, zdokonalovaly se či zastarávaly podle toho, jak měly vyspělý důstojnický, velitelský sbor a kdo jim stál v čele. Je jen málo příkladů v dějinách, že by armádu tvořil a dal jí mohutné základy občan-nevoják, jak tomu bylo u nás.

Možno zcela podle pravdy říci, že T. G. Masaryk naši armádu nejen stvořil a organisoval, ale také jeho zásluhou stala se armádou se zcela osobitým duchem, armádou demokratickou a při tom vojskem kvalitním, vybaveným všemi předpoklady k mocnému vzestupu jak bojové schopnosti, tak i technické vyspělosti.

President-Osvoboditel dobře pochopil duši českého a slovenského člověka, ve kterém za monarchie rakousko-uherské a zvláště za války vzrostla živelná nechuť k vojenské službě.

On byl si jist, a činy českých a slovenských vojáků v legiích ho v jeho víře utvrzovaly, že český a slovenský voják se nevyhýbá vojenské službě ze zbabělosti a strachu před útrapami nebo smrtí na poli válečném, ale jediné proto, aby protestoval tímto způsobem proti bezohledné persekuci utlačovatelů a manifestoval svou touhu po osvobození národním a pomáhal k tomu činy.

Když dospěl k poznání, že bez aktivního vojenského vystoupení na straně Dohody nemohla by naše revoluce dosáhnouti cíle, nasadil hlavní úsilí k organisování vojska. A vojsko, ono vojsko, které v krátké době po svém zrodu uvedlo v údiv svět svou statečností, formuje z oněch vojáků-zajatců.

T. G. Masaryk, filosof, hlasatel humanity a pacifista, obrací se k nim a přesvědčuje je, že jsou oprávněni vystoupit proti utlačovatelům se zbraní v ruce, že mají mravní povinnost biti se za svá práva a odčinit staré křivdy, po staletí na našem národě páchané. Netvoří z nich však jen vojáky, ale zároveň průkopníky, kteří mají provést mezi zajatci úplný přerod v nazírání na armádu.

Aby se tak mohlo státi, formuluje ideje čs. vojska, dává dobrovolecké armádě nový krásný mravní základ a jasně vyslovuje zásady a pravidla, podle nichž se nová demokratická armáda má vytvářeti.

V mnohých svých projevech precisoval, čeho bylo třeba, aby z dobrovoleckého vojska se stala armáda dokonalejší, než byly staré armády monarchistické, aby z čs. vojáka stal se bojovník za právo a spravedlnost, bojovník statečný, ale při tom velkodušný, nikoli sveřepý žoldnéř a militarista.

Tento velký úkol se skvěle zdařil. A povážíme-li, že výsledek tento byl dosažen v kruté době světové války, v době uvolnění morálky, možno mluviti o zázraku.

Bylo to snad proto, že ve vojácích naší zahraniční revoluce bilo veliké srdce Masarykovo, plné lásky k národu a lidstvu, že dobrovolci žili myšlenkami a velkou ušlechtilou vírou ve svatou věc našeho národního osvobození, po němž toužily a k němuž nás vedly generace prošlé ústrkem, utrpením, zklamáním.

Avšak ani po návratu do vlasti nebyla skončena organisátorská práce našeho presidenta-Osvoboditele. Doba ani nálada nebyla příznivá pro tvoření armády. Národ, opojen vítězstvím, nadějemi i vírou, že nikdy již válek nebude, i když se přímo nestavěl proti budování armády, nikterak se nepřičiňoval o její zvelebení.

Jeho poměr, dík reminiscencím na armádu rakouskou, nebyl také k nové armádě československé zprvu nikterak vřelý. Tu znovu zasahuje svou autoritou první president T. G. Masaryk, aby poměr občanstva k armádě, respektive k obraně státu upravil a aby i domácímu vojsku, stejně jako činil za hranicemi, přesně vytyčil cestu budoucího vývoje.

Nečinil tak, jak již bylo v jeho povaze, cestou nařizovací, ale neustálým přesvědčováním a poučováním. Není snad věci, na kterou by při této své veliké práci uvědomovací zapomněl.

Formuloval přesvědčivě poměr armády k humanitě, k demokracii, k patriotismu, militarismu, pacifismu, k národnosti a k mezinárodnosti.

Vytyčil zásady kázně a vojenské statečnosti, promlouval mnohokráte o nutnosti iniciativy, vzdělání, dobré tradice, o problému velitelů, o vlastnostech důstojníků, o vztahu tisku k armádě a mnohém a mnohém jiném.

Jeho slova se vtělovala ve skutečnost, na jeho ideách postavena byla nová československá branná moc jako na žulovém podkladu. Měl rád naši armádu a usiloval stále o její zdokonalování.

Mnohokráte opakoval v různých obměnách svou thesi: „Světová situace donucuje nás míti dobré, ba výborné vojsko. Musíme obstát vojensky. Nemluvím militaristicky, ale pochopil jsem, a právě zkušenostmi z války, že naše armáda musí odpovídati všem požadavkům válečného umění.

My musíme mít i dobře vyzbrojené vojsko, aby dovedlo čeliti vojensky dovednému nepříteli. Je třeba zvyšovat stále bojezpůsobnost armády prací a disciplinou, demokratisaci provádět rozumným způsobem. Musí být naší přední starostí, aby bylo opravdu vojskem a dovedlo bojovat se ztrátami co možno nejmenšími.“ Z těchto jeho slov je vidno, jak toužil po dokonalé armádě, ne však z touhy po zesílení moci, ale, jak z jeho slov vysvítá, z lásky k národu, který chtěl uchránit od utrpení a ztrát, jež jsou vždy neúměrně veliké, není-li armáda co nejvyspělejší a nejvycvičenější.

Naše armáda, dík jeho mravní podpoře a veliké práci, vyšinula se mezi první armády evropské. Tato vyspělost není však jen zjevem přechodným, způsobeným urychleným tempem vyzbrojování, nýbrž výrazem dlouholeté výchovné práce, konané v duchu Masarykově. Síla armád nespočívá pouze ve výzbroji, ale v přední řadě v duchu, kterým je armáda proniknuta. Výzbroj lze koupiti, ale ducha nikoliv.

Duch naší branné moci má hluboké kořeny. Vyrostl z všelidské filosofie Masarykovy, jež byla založena na poznatcích dějinných, zhodnocením zkušeností věků. Duch tento není opřen o vrátkou ideologii chvíle a náhodné evropské situace a proto nemůže býti splaven a smeten žádnou změnou názorů nebo změnou vládnoucího režimu.

Nemůže selhat v rozhodném okamžiku, ani ve chvíli přechodného neúspěchu, protože není spojen s osobami, ani jinými věcmi pomíjejícími, a proto bude žiti věčně, tak, jako věčně bude žít národ náš, nezapomene-li dbáti na svou obranu, na zajištění svého státu v duchu učení svého největšího občana a vůdce — presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka.