Cestovatel Dr. Emil Holub

Dr. Emil Holub

Jest s podivem, jak nepokojnou krev nalil osud do žil každému Čechovi! . . . Snad žádný z civilisovaných národů na světě se tak rád »netoulá« jako my. A nikoli za nějakým obohacením anebo zájmy obchodními, ale buď »jen tak«, aby uviděl kus světa, anebo aby uvědoměle prozkoumal a probadal tu onu končinu.

Čtvero jmen vyniká v době nejnovější z četné řady našich cestovatelů Paclt, Holub, Kořenský a Vráz, ale první místo pak z nich zajímá přece dr. Emil Holub, prosluly cestovatel africký. Není sice nějakým Livingstonem nebo Stanleyem, výzkumy jeho nejsou rozsahu a dosahu světového, ale také poměry jeho byly zcela rozdílné od větších a Šťastnějších jeho soudruhů na poli badání »temné pevniny«. A kdyby byl Holub býval nadán prostředky potřebnými, věru že bychom jeho jméno, četli také v souhvězdí nejpřednějších badatelů světa.

Takto však spokojiti se musil Holub tím, ze aspoň částečně vykonal to, co si předsevzal, a že také on proniknul v Africe tam, kam noha Evropanova do těch čas nevkročila. V jednom však nemá soupeře ze všech afrických cestovatelů: míníme jeho bohaté a skvělé, vědecky uspořádané sbírky, celé »museum jihoafrické«, jež přesahuje vše, co v tomto oboru od jednotlivých cestovatelů bylo vykonáno, a jež pořídil beze vší podpory veřejné, jedině z výnosu svých přednášek a z prostředků, jichž si lékařskou svou praksí zjednal.

Věda lékařská byla, obrazně řečeno, kouzelným amuletem, jenž zjednal dru. Holubovi, jenž se narodil 7. října 1847 v Holicích, studoval medicinu v Praze a dosáhl zde r. 1872 hodnosti lékařské, při obou jeho velikých cestách do jižní Afriky ochotného sluchu a styku u kmenů nejdivočejších, kteří namnoze každému bělochu doposud nepřátelsky v cestu se stavěli. S jak skromnými počátky nastoupil Holub cestu svou! Sám o tom vykládá způsobem dojemným a zajímavým v úvodu prvního velikého dvoudílného díla svého, »Sedm let v jižní Africe, příhody, výzkumy a lovy na cestách od poli diamantových až k řece Zambezi« (2 díly s 298 vyobr., a 5 mapami, v Praze nákladem J. Otty, 1880).

Z řádků jeho vyciťujeme rovněž, že africké badání Holubovi nebylo nějakým sportem anebo přechodnou zálibou, ale povoláním životným. Neboť takovéto obrovské cesty do lůna temné pevniny jsou vždycky jenom sázkou na život a na smrt. Až závrať člověka pojímá, brodí-li se pralesem prapodivných jmen národů, končin, řek, hor a pouští, močálů, vodopádů, do nichž odvážný sedmadvacetiletý cestovatel, doposud Afriku nepoznavší, r. 1872 naráz se odvážil. Za východisko cesty Holubovi bylo anglické Kapsko a boerské Transvaalsko.

Pobyl v divokých končinách těch plných sedm let a nashromáždil si bohatých sbírek. Dosud naprosto neznámé jeho jméno počalo se objevovati doma s jeho »dopisy afrického cestovatele« v časopisech našich uveřejňovanými. Roku 1879 vrátil se do vlasti, vystavil své sbírky v Praze a ve Vídni a rozdav je potom ústavům pojistil si jméno nejčestnější a opatřiv si přednáškami prostředků, mohl se r. 1883 odvážiti na cestu druhou, ještě větší a nebezpečnější. Zde proniknul neznámými končinami přes zjevný odpor domorodců daleko na sever. Původně hodlal projiti celou Afrikou od jihu k severu, ale pro povstání v Sudanu vypuklé musil se omeziti na okruh daleko menší. Leč i zde stíhalo Holuba neštěstí za neštěstím; a bylo k tomu potřebí nadlidské energie, aby aspoň holý život svůj i své choti a nepatrnou část drahocenných sbírek zachránil.

Zprávy Holubovy o této cestě, pokud se týče národopisu afrického, náležejí k nejdůležitějším. Příhody a zkušenosti své z druhé cesty uložil v díle »Druhá cesta po jižní Africe — Z Kapského města do země Mašukulumbů«, 2 díly, s 211 vyobr. a 2 mapami, jež vyšlo již ve druhém vydání. Obě díla Holubova byla také ihned přeložena do několika jazyků a zjednala původci svému řadu nejčestnějších uznání vědeckých a vyznamenání. Velké jeho výstavy, r. 1890 ve Vídni a 1892 v Praze pořádané, ukázaly, co činnosti rozvinouti musil dr. Holub na vědecké cestě své a s jakou úctyhodnou vytrvalostí mu bylo pracovati na kořisti jeho tak bohaté a důležité pro vědu a poznání končin cizích.

Přednášky Holubovy přes cizí jeho přízvuk český, jemuž za léta odloučení svého od vlasti ovšem odvykl, těšily se vždy veliké oblibě a popularitě a přispěly tak v národě našem ke zkypření záliby a zájmů o vědy přírodní.