Slabikář z roku 1908, který zaujme i dnešní malé školáky

Pohádka o pěti bratřích.

Pět bratříčků přišlo do školy; byli malí. Měli psáti, ale pero jim bylo tuze těžké.

První pravil: Já sám ani pera nezdvihnu.

Druhý řekl: Počkej, bratříčku, já ti pomohu! A pomohl. Zdvihli pero, ale volali: Upadne, upadne, nedržíme ho pevně.

Třetí povídal: Já vám pomohu. A pomohl. Drželi pero pevně, ale volali: Někdo nás musí podpírati, až budeme psáti.

Čtvrtý a pátý slibovali: My vás budeme podpírati.

I podpírali, a psalo se jim dobře. Jeden bratříček byl by nic nesvedl, všem se to podařilo.

Miluška a kočička.

Jedna holčička se jmenovala Miluška. Jednou byla v zahrádce. U dveří seděla kočička, a ta byla velice roztomilá. Miluška zavolala na ni: Micko, pojď sem, Micko!

Micka přišla k Milušce a hrála si s ní. Měly se brzy rády. Ale Miluška byla najednou zlá. Chytila kočku za ocas. Tu se Micka rozhněvala a škrábla Milušku do ruky. Už se neměly rády. Micka utekla. Miluška zůstala samotna a dala se do pláče.

Co dělaly prsty?

Ten zabil, ten pařil,
ten vařil a ten pek’,
a ten maličký to všechno sněd’.

Rybář.

Matka přinesla domů dva živé kapry a dala je do vody ve vaně. Malý Rudolf měl z nich radost. Posadil se k vaně a sahal na ryby. Tu odešla matka do pokoje.

Než se vrátila do kuchyně, Rudolfek vlezl v bačkorách do vany. Chtěl si chytit jednu rybu. Nic nechytil, ale celý se zmáčel. Matka vyndala ho z vany. Měla co sušiti.

Nemohl se učiti.

Emil Novákův přišel jednou do školy bez slabikáře. Učitel se ho ptal: Nováku, kde máš slabikář?

Emil odpověděl: Doma.

A proč?

Maminka mi dala do brašny veliký krajíc chleba. Slabikář se mi tam už nevešel, tak jsem ho nechal doma.

Pes.

Ten nás pes
skákal dnes,
skákal také včera;
bude as
skákat zas
zejtra do večera.

Pejsku náš,
co to máš,
žes tak vesel stále?
Řek’ bych vám,
nevím sám,
hopl a skákal dále.

Chudobný chlapec.

Váša dostal od tety tři dvouhaléře. Zašel do krámu k pekaři a koupil si za čtyři haléře koláč. Dvouhaléř mu ještě zbyl. Váša šel domů. Na cestě potkal chudobného chlapce. Chlapec třásl se zimou. Vášovi bylo hocha líto. Dal mu dvouhaléř. Chlapec děkoval, až mu bylo do pláče. Váša odcházel k domovu. Několikrát se ohlédl na ubohého hocha. Zdálo se mu, že má hlad. Vrátil se k němu a dal mu také koláč.

Čtenářka.

Mařenka viděla doma dědečka, jak čte z kalendáře. Dědeček položil knihu a brejle na stůl a vysel ven.

Holčička posadila se na jeho místo, vzala kalendář do ruček a nasadila si brejle na nos. Chtěla také čisti, ale nemohla.

Povídá si: To je divné, brejle mám jako dědeček, knihu mám jako dědeček a přece čisti neumím.

Ptáčkova nehoda.

Na zahradě u Pospíšilův byla veliká jabloň. Ptáci měli na ní hnízdo.

Kdysi jedno nepokojné mládě vypadlo z hnízda. Milada a Vilém je nalezli pod jabloní.

Mlaďátko, holátko! litovali ho. I vzali klícku, dali ptáčka do ní a pověsili ji na jabloň.

Staří ptáci poznali své mlaďátko v kleci. Nemeškali a nosili mu potravu. I peříček mu do klece nanesli, aby se mu měkce spalo.

Minulo několik dní. Mládě zesílelo, vystrkovalo z klece hlavičku, chtělo ven. Děti tomu porozuměly. Otevřely dvířka u klece a pozorovaly, jak ptáci mládě své vylákali z klece na strom. Tak mladého ptáčka zachránily.