Rok 1924: O prázdninách, dětech, rodičích... a zbytečném strašení

Velká houpačka v parku.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Nestrašme dětí.

Prázdninová doba byla přede dveřmi a americké školy rozeslaly rodičům cirkuláře, v nichž hovoří o rozumném pokračování v učení hocha neb dívky v době, kdy třídy jsou zavřeny. Učení, ne pomocí knížek, ale učení tím, že je mládež vydána ve styk s prostým životem, nastává v červenci a srpnu.

Zde přijde v platnost správný poměr otce k synovi, matky k dceři a formování karakteru závisí z největší části na tomto poměru. Pak závisí také na poměru hocha k hochu — dívky k dívce. Školy dávají rodičům pokyny a vybízejí, aby mládeži byla dána příležitost pobýti alespoň část prázdninové doby v přírodě, v táborech.

Tento kontakt: »mladý člověk — příroda«, má největší vliv na tvorbu karakteru; v táborech je postaráno o řadu dobrých proslovů, ne kázáni, ne káráni, ale řadu dobrých myšlenek, které nevyfouknou uchem, nýbrž stále a stále se vracejí. Správná jest věta: The only way how to get men is — to make men. (Jediný způsob, jakým můžeme dostali muže, jest — dělali muže.) A ono »make men« závisí na našem poměru k těm mladým, na pěkném mužném poměru.

Proto si Američané potrpí na bankety »Father a Son«. Společnosti, školy, sekty atd. reservují si sobotu nebo neděli pro společný oběd otců a jejich synů. Ve velikém sále se sejde tisíce hochů a vedou si s seberu svoje daddy — tatínky. Hoši si otce navzájem představují, a je v tom kus opravdové kuriosity, jak si tam prohlíží otce Franka nebo Nika nebo Dicka.

Společné shromáždění hochů s otci u společného stolu, kde panuje veselí, komedie a »good time«, zapouští dobré základy, na nichž vyrůstá mladá tvořivá duše hochova. Maminky si s dceruškami uspořádají svoje vlastni obědy, a při těchto chvílích »Mother — and — daughter«, tak mnohé se dá pěkně říci s podia, z úst maminky nebo dcerušky k tisícům přítomným.

Na pěkném poměru mezi odrostlými a dorůstajícími vše závisí. Odbývat ledasjak, zbavovat se ledasjak této povinnosti — musí být i někým jednou zaplaceno. A možná draze, jednotlivci nebo celým národem.

»Otázka dětská« pojata byla i do americké bohoslužby. Skoro v každém kostele má kazatel svoji »Children story« a málo plátno, »dětská povídka« je nejpěknější z celého nedělního dopoledne. Celé shromážděni omlazuje, usmívá se a putuje očima od kazatelského stolu k dětským lavicím.

A tam sedí ta drobotina na poduškách s malými stoličkami pod nohama. A někdy si i nožky povytáhnou na sedadlo, schoulí se a nikdo jich nevyhubuje prostě proto, ze hubováni by bylo větším přestupkem, nežli prostocvik nohama.

Dívky tu sedí jako květinky, hlavičky ostřihané, prosté šatičky, dýší čistotou. Kluci se snaží v bílých límcích činiti dojem, že veškerá pozornost jejich je koncentrována k lekci o Jonášovi a velrybě, ale za ušima jim vyzařuje příliš silně baseball. Leč kazatelova Children story dovede upoutati i drobotinu.

Vypravuje, jak kdysi za starších časů, kdy se v Kalifornii ještě klopýtalo o hroudy zlata, přisel do tábora kovkopů kazatel s úmyslem, že pohovoří k těm dobrodruhům. Přišli. Skeptikové i dobře smýšlející. Uprostřed kázáni vyskočil jeden z přítomných a volal, že byl okraden. Vyzval řečníka, aby nechal svých nebeských teorií o věčné odplatě a pomohl chytiti pozemského lumpa.

Well, řekl kazatel, doneste živého kohouta, vezměte ten hrnec s krbu, vylejte z něho vodu. Pak zhasněte světla. Stalo se. Kazatel vzal kohouta, přiklopil ho hrncem a vyzval muže, aby přicházeli jeden po druhém a kladli ruce na hrnec — až se objeví zloděj, tak kohout zakokrhá. Ale nezakokrhal.

Světla byla rozžata a všichni se dušovali, že byli u hrnce. Řečník vyzval shromáždění, aby zvedlo ruce. Všecky pravice byly černé od začouzeného hrnce — jen jeden člověk měl bílou dlaň. Bál se — o nepřistoupil k hrnci. Prohledali ho a byl to zloděj.

A teď pan farář, bělovlasý tatínek v obyčejných šatech a s dobráckou tváří naklání se k lavicím dětí a skoro šeptá: »Dovedete si, děti představit, jak velice se tento muž, co kradl, musil zastydět. Myslil si, že se nikdy nikdo nedoví o tom, co provedl, a teď tu stál a všichni se na něho dívali a bylo mu strašná hanba. Představte si tu hanbu.«

Pak opakuje to slovo »shame« s takovým akcentem, že mnohé děti se pýří při pomyšlení na tu hanbu. Pan farář nemluví o hříchu, protože tento pojem pro děti nic neznamená — ale apel na srdce, apel na mozeček, že je hanba činili nepravost, lépe působí než cokoliv jiného.

Lépe? Možná, že by mohl na ně působiti jinak! Že by řekl — jaká je odplata za krádež, že za to jednou budou v pekle, že jim čert bude držet ručku v řeřavém uhlí, že budou volat maminku a prosit, ale že čerti je budou trápit a škvařit.

Viděli jste někdy dětská očka ustrašená, vyděšená? Oh — není těžko nahánět do bílé čisté dušičky hrůzy, strašit, bubákovat. Není těžko kreslit jim inkvisici, která na ně čeká. I zde by se mohl vyvolati trvalý dojem, který by měl korunovati povídku o zloději. Ale za jakou cenu?

Není snad většího morálního darebáctví na světě nežli strašení dětí.

To vrývá jizvy do duše, to mučí ve dne a často i ve snu. Je to sadistická náhrada za celibát těch tisíců, kteří imituji učení Nazaretského. Je to nízký druh náboženství, asiatické náboženství, které poskvrňuje duše děti a také duše dospělých strašením.

Slovo shame — hanba — je božštější nežli slovo sin — hřích. Jde hlouběji k srdci a k mozku a nemaže umazaným pazourem bílou tvář dětské dušičky.

Není to tak dávno, co stál arcibiskup Cieplak před sovětským soudem. Dialog mezi ním a soudci byla veřejná diskuse mezi dvěma katechismy. Byl to souboj dvou protivných směrů. Ale i tam, v sovětech, existuje dětská otázka.

A čteme s podivením, že se Krylenko ptal arcibiskupa: »Proč má kněžstvo tak veliký vliv nad svými věřícími? Nejsou to školy v prvé řadě? Cieplak: Nejen školy, ale především naše učeni o pravdě a mravním významu Kristově, víra a věčná milost. Krylenko: Mluvme jazykem, kterému každý z nás může rozuměti. Vidíme jasně, že pomocí vašeho učení o hrůzách a trápeních, kterými obdarováni budou věřící po smrti, strašíte i podvádíte nevědomé děti. Terorizováním a strašením nevědomých lidí dopouštíte se čistě politického činu, přečinu.«

Nestrašme dětí nikdy a ničím. Udělejme i to náboženství tím, čím má opravdu býti. Radostným zdrojem a radostným pramenem života a ne nějakou komorou na mučení.

Jak daleko jsme od lndie? Ukazujeme, obrazy a věsíme obrazy na stěny, znázorňující matku s mečem vraženým do srdce. Krásný pohled pro dětská očka! Nedělejme ze sebe Bašibozuky nebo Siciliány a dejme si na tom záležet, aby hfavně děti neměly příležitost vidět i a přemýšleti o ukrutnostech.

Strašení děti jakkoliv a čímkoliv není ani o vlas lepší ukrutností, kterou pášou rodiče v Číně na svých dceruškách, když jim lámou prsty na nohách. Nešpiňme, nemrzněme čistou dušičku děti strašením.